Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

UPŘÍMNÁ KOMUNIKACE

Není to vždy jednoduché se dozvědět, co si lidé o nás opravdu myslí, ale je to jedna z cest, jak se navzájem poznat. Kdybychom věděli, jak jsme mezi sebou propojení, tak bychom byli upřímnější.

 

Upřímná komunikace společenství rodiny nebo na pracovišti vždycky někam posune. A my se cítíme oddělení, a myslíme si, že ten pocit, který máme, druhého může zranit, což může být pravda. Ale co když toto společenství se potřebuje posunout dál?

Základem otevřené a empatické komunikace jsou osobní zájem a přímé jednání. Osobně se starat o druhé a zároveň s nimi jednat napřímo. Když komunikujete přímo, ale neosobně, zní to jako agrese. Když komunikujete nepřímo a neosobně, je to manipulativní neupřímnost. A pokud se zajímáte a nejednáte, je to ničivá empatie. Základem je upřímnost a zájem o lidi. Přímá komunikace, autenticita a otevřené projevování emocí pomáhá vytvářet vztahy bez přetvářky, objevit intimitu, být bezstarostný a mít schopnosti si hrát.

Komunikace může být pro vztahy osvobozující a uzdravující. Otevíráme se autenticitě směrem k sobě a k ostatním lidem. Otevřená a empatická komunikace uvolňuje potlačování emocí, stud, strach z konfliktů, jejich neefektivní řešení (pasivní agrese, obviňování, naschvály, mlčení) a ztrátu kontaktu s tělesným prožíváním. Vrací lidem blízkost ve vztazích.

Jednou z cest, jak si v rodině, s přáteli a na pracovišti napravit vztahy, je cesta radikální upřímnosti. Není vhodná ve všech situacích, ale pokud jste se s lidmi rozhodli prohloubit vztah, a chcete se nechat druhými vidět takoví, jací jste, se vším všudy, je to cesta pro vás. Je osvobozující mít v repertoáru i tuto možnost komunikace, protože žijeme ve světě, kde rozlišení správného a špatného se stalo důležitější než živého a mrtvého.

Lidé jednají na základě výkladu mysli, což jsou shrnutí založená na prožitcích z minulosti, a nikoliv prožitcích samotných. Pravidla založená na těchto zážitcích mohou být s každým novým prožitkem buď potvrzena, nebo vyvrácena. Pokud chceme žít v přítomnosti, je třeba se ukotvit ve světě prožitků, což znamená vzdát se své mysli, objevit své smysly a posunout se k tvořivosti. Dospělý způsob života tkví v prožívání, není pověrčivý a moralistický.

Radikální upřímnostznamená nenechávat za sebou žádná nevyřčená slova a žádné nedokončené záležitosti. Mít rád pravdu a trávit čas sdílením toho, co jsme se naučili, místo abychom neustále hájili svůj sebeobranný mechanismus, své trápení či svou pověst. Chuť k poznání a ochota sdílet pak převáží nad obrannými mechanismy pro vyhýbání se studu.Radikální upřímnost vede k integritě a celistvosti, které mají větší význam než moralizování a snaha se přizpůsobit roli. Vede ke schopnosti reagovat podle potřeby na základě vyhodnocení našeho bezprostředního vnímání.Přijmout riziko upřímnosti znamená učinit krok směrem k nezávislosti a schopnosti spoléhat se na sebe sama.

Upřímný člověkje svobodný, protože není ztracen ve své mysli. Je bytostí, kterou prochází neustálý proud prožitků, a on si z nich vybírá. Přesně popisuje, jak se věci mají, bez ohledu na vhodnost či nevhodnost takových slov. Pokud mi druhý člověk odpoví upřímně, pohne to i se mnou.  Používat při popisu vlastních pocitů co nepřesnějšího jazyka s cílem vyvolat tyto pocity u druhých je základem upřímné mluvy. Čím zřetelněji dokážu říkat pravdu o sobě, tím jasněji vnímám ostatní a tím jasněji k nim mohu mluvit. Upřímný člověk se však potýká s větší mírou nejistoty. Ta pramení z menšího počtu přesvědčení, o která může opírat svůj pocit bezpečí. Upřímný člověk užívá řeč k popisu toho, co se stalo, než k hodnocení. Vytváří živé obrazy, emoce, zvuky a vůně, kterými se snaží zachytit, co se událo nebo právě děje v jeho nitru nebo v jeho okolí.Jde mu o přesnost.

Úrovně říkání pravdy. 1. úroveň je odhalení faktů, což znamená vyjasnění lži z minulosti a falešné prezentaci sebe sama, kterou jsme udržovali pomocí zatajování. Pokud to člověk udělá, má větší vládu nad svým životem, ale také může cítit zklamání. Pokud říkáme pravdu, přestaneme se obávat rolí druhých a můžeme dýchat volně.

2. úroveň je pravdivé vyjadřování současných pocitů a myšlenek, kdy dochází k odkrytí skryté části mysli, tajných soudů o ostatních, vlastní malichernosti a povýšenosti. Je to sdílet s lidmi to, co život přináší, bez předchozího nácviku. Jde o rozdíl mezi hraním představení a sdílením, manipulací a upřímnou komunikací. Nemůžu se rozhodnout k někomu cítit lásku a důvěru, ale můžu se rozhodnout, zda budu upřímný, či nikoliv. Takové jednání mi může přinést důvěru z druhé strany. Upřímné vztahování se není vždycky veselé a příjemné, někdy je smutné a vzteklé, vždy však má pevný základ,je skutečné a plné života. Pravdivé vyjadřování současných pocitů a myšlenek přináší naprostou a úplnou novost, životaschopnost původního prožitku.

3. úroveň je odhalení klamu, který jsme stvořili ze zachycení sebe a své minulosti.Je to prostor, kde se upřímná komunikace a upřímný způsob života stanou jedním a tím samým. Přiznání, že nejsme tím, za koho jsme se vydávali a o čem jsme přesvědčovali sami sebe a ostatní. Podporujme se v říkání pravdy. V první fázi často cítíme stud a pozdějijsme na sebe hrdí,že jsme se nepřetvařovali a nebránili. A také nepotřebujeme přijetí ostatních, protože máme ze sebe dobrý pocit a můžeme otevřeně chválit sebe sama :) To, kým jste, se stává více líčením zakotveným v tady a teď a méně příběhem o vašem životě. Odměnou je jasné uvažování a méně napětí. Když se nebojíme, že nás někdo odhalí, můžeme více vnímat ostatní lidi.Tímto způsobem vytváří říkání pravdy prostor pro intimitu a svobodu. Buďme ale ostražití, aby nás mysl opět neovládla.

A teď to nejtěží - radikální upřímnost znamená říct všechno, co jste v minulosti udělali a následně to skrývali, právě těm lidem, o kterých předpokládáte, že je vaše odhalení nejvíce zraní, rozzuří, překvapí nebo zahanbí. Podělit se o všechna tajemství a skrývané pocity s lidmi. Naštvaně ve chvíli, kdy projevujete zlost, srdečně, když vyjadřujete vděčnost a mlčet, pokud ještě nevíte, co cítíte. Pokud váš partner z vašeho líčení nezískal jasnou představu, jak moc jste si užili sex s nejlepším kamarádem, ještě stále jste mu neřekli pravdu.

Místo abychom se okamžitě pohádali, si začneme vytvářet nenávistné myšlenky. Vlastní hněv nás děsí, a tak se učíme ve chvílích zlosti spíše myslet než jednat. Je třeba, abychom se dokázali nahlas rozzlobit. Starší naučené vzorce a metody přežití - opíjení, nadváha, smutek fungují ve světě, který tabuizuje pocity hněvu, sexuální touhy nebo velké radosti. Odmítat něco, co nechceme, je v pořádku. Problém je, pokud říkáme ne, ale chceme říct ano – když se vyhýbáme prožitku.

Samozřejmě že se i z upřímnosti může vyvinout předvádění se nebo pokus vypadat excentricky a šokovat své okolí, jen abyste zakryli svůj strach.

Jak zacházet s hněvem. "My lidé jsme od přírody konfliktní a nepřátelští tvorové. Abychom si to nemuseli přiznat, jsme nuceni vytvořit si nepřátele jako obětní beránky." Budeme se obětovat do té doby, dokud se nenaučíme, jak sami sebe utvářet jiným způsobem.

Člověk, který potlačuje svůj hněv a myslí si, že ho musí držet pod kontrolou za každou cenu, obětuje sebevyjádření na oltář domnělého zdraví vztahu. Člověka, který potlačuje svůj hněv, se velmi dotýká, když se na ně někdo rozzlobí za to, že skrýval svůj hněv. On si totiž myslí, že si za to zaslouží obdiv a uznání. Nejvíce to chápou lidé, kteří s takovými lidmi žijí.

Navzdory rozšířeným představám však lidé neoceňují, když před nimi někdo něco zatajuje nebo jim lže. Musíme být ochotní být rozzlobení, místo slušní a féroví, protože právě v tu chvíli takoví skutečně jsme. Až pomine chvíle hněvu, můžeme být slušní a féroví, ale pokud se snažíme o obojí najednou, náš hněv nikdy nebude autentický, stejně jako naše férovost.  

Nechtěným pocitům, jako je sexuální vzrušení či hněv, vůči nesprávným lidem a v nesprávný čas se nevyhneme a úvahy, že bychom je cítit neměli, nijak nepomohou. Stejně tak se zabývat tím, kdo je v právu a kdo ne. Nepřímé vyjádření hněvumůže být: zapomenout na něco, co jsme si dohodli, nedorazit na schůzku, jemně kritizovat většinu chování jiného člověka, zažívat různé nehody, dělat chyby, omylem říkat věci, které ostatním ubližují, zapomínat jména lidí, být perfekcionista, pomlouvat někoho, snažit se někomu zalíbit. Nepřímé vyjádření hněvu je nebezpečnější, než rychlý a výbušný průběh hněvu.

Radikální upřímnost je říkat pravdu, přestože může být namyšlená, nespravedlivá a neopodstatněná. Každý z nás dokáže vymyslet celou řadu rozumně znějících argumentů, proč se i nadále vyhýbat hněvu nebo ho zamlčovat před tím, vůči komu je namířen. Například: „Není žádný důvod to znovu otevírat. Už je to za mnou. Už stejně nejsem naštvaný.“ (Proč na to tedy stále myslíte? Proč o tom tedy mluvíte?)„Věřím v odpuštění.“(Jako by sama taková víra mohla způsobit, že odpustíte někomu, komu jste dosud neodpustili.)

„Nejspíš to stejně tak nemyslela. Prostě měla špatný den.“(Jako by vás vaše mysl mohla vyvést z aktuálního prožitku hněvu.) „Už si ani nemůžu vzpomenout, proč jsem se na něj zlobil.“ (Raději si nevzpomínám, abych se nemusel cítit nepříjemně.) „Myslím, že dělám to samé, co on, takže nemám právo se na něj zlobit.“(Ale ve skutečnosti se na něj zlobíte.) „Má spoustu jiných dobrých vlastností. Nechci pořád rozmazávat to negativní.“ (A tak brzy ztratíte schopnost dotyčného za jiné věci ocenit.)

Ve většině případů má náš hněv iracionální původ, je neopodstatněný, hloupý a založený na neúplných informacích.Naše rozhodnutí nedávat svůj hněv najevo je založeno na hlubokém přesvědčení, že náš hněv musí být opodstatněný, spravedlivý a oprávněný.Ale on není. Dovolme sobě i druhým, abychom si hněv vzájemně vyjadřovali, i když je zcela iracionální. Pro mnohé z nás je spravedlnost velmi důležitá a tento princip používáme jako hlavní zdroj racionalizací potlačování hněvu. Nutit se být spravedlivý ve chvíli, kdy jste rozzlobený, je hloupost.  

Pokud si dovolíme vyjadřovat pouze to, za co si druhých vážíme a za co je máme rádi, ale hněv budeme zadržovat, ztratíme schopnost být s nimi ve skutečném kontaktu a dříve či později začneme ztrácet i schopnost je ocenit. Potlačování hněvu, abychom získali kontrolu nad chováním ostatních(v tomto případě, abychom jim zabránili nás opustit), vede k tomu, že nejsme schopni s nimi navázat kontakt. Pokud terapeut nebo dobrý přítel dokáží člověku pomoci při explozi hněvu v kontaktu s vlastním prožíváním alespoň o pár minut déle, než je pro něj běžné, začíná léčení falešného hrdinství. Věnovat pozornost vlastním tělesným vjemům ve chvíli, když jsme rozčílení, je klíč k pochopení, jak svůj hněv ovládat, namísto aby ovládal nás.

Znáte to - dotyčný člověk vám jen popřál „dobrý den“ a vás to popudilo, třeba se vám nelíbilo zabarvení jeho hlasu. Možná vám připomněl někoho jiného. A vůbec nezáleží na tom, jestli se dotyčný zachoval správně či nesprávně. To, co řekl či udělal, buď narušilo vaše představy o tom, jak by se měl chovat, nebo vám to připomnělo někoho, kdo se vás v minulosti nějak dotkl. Váš hněv je i v tomto přípúadě neopodstatněný a nespravedlivý. Přijměte to. Pokud se snažíte, aby vypadal opodstatněně, což znamená, že se snažíte dokázat chybu na straně svého protějšku, vede to k vytváření soudů a vysvětlování, které vás odvádí dál od dotyčného a dál od prožívání vjemů ve vašem těle.

Hněv překonáte tím, že zůstanete v kontaktu s člověkem, na kterého jste naštvaní, budete o svém naštvání pravdivě mluvit a vědomě prožijete, jaké fyzické vjemy ve vašem těle tato situace vyvolává. Láska znamená mít lidi rád takové, jací jsou. Když se vzdáte svých soudů o někom, vznikne prostor, který může vyplnit odpuštění a láska.

Nemusíte svého partnera chránit před svou vlastní iracionalitou. Zůstaňte ale s druhým i poté, co si navzájem sdělíte, za co se jeden na druhého zlobíte. Pak si s partnerem jen tak sedněte a vnímejte se potichu. Začněte sami sebe vnímat více jako pozorovatele a postupem času se zmenší vaše závislost na vlastní osobnosti.

Svobodný člověk. Výsledkem radikální upřímnosti je svoboda. Vstup do vztahu je pro svobodného člověka otázkou volby, nikoliv otázkou zabezpečení. Nebude se účastnit vztahu založeného na slibu jeho protějšku, že nezraní jeho city. Svobodný člověk je zde, na této planetě, aby mohl prožívat, a je tvůrcem, nikoli obětí. Stále se učí. Objevování ho zajímá víc než opatrnost. Víc se spoléhá na svou duchapřítomnost, než na jistotu, že má pravdu.Učení ho zajímá víc než ochrana.

Neexistuje správný způsob, jak se chovat. Nemáte šanci zjistit, jestli jste se zachovali správně. Pokud jste byla na potratu, udělala jste správně? Pokud jste porodila dítě, bylo to správně? Děláte to, co děláte. Být ochotný a otevřený je důležitější než mít pravdu. Nepotřebujeme sílu vůle, potřebujeme ochotu.

Vzdejme se veškeré naděje, romantiky a naučme se jazyku země. Pravda není nějaký příběh o něčem, co se nám stalo v minulosti. Pravdu můžeme říkat jedině tehdy, pokud vycházíme z přítomného okamžiku tady a teď ajsme také plně v kontaktu s člověkem, ke kterému mluvíme. Když druhému popisuji, jak se věci mají, vždycky tím říkám, jak se věci mají právě pro mě a právě v této chvíli. Nemusíme se spolu shodnout na tom, jak se věci mají. Musíme si jen navzájem naslouchat, abychom zjistili, jak se věci v daném momentě mají pro toho druhého.

Napsala Ivana Valová
www.atlantskaskola

Můj výtažek z celé knihy Radikální upřímnost - Brad Blanton, přeložil Sebastian James - www.radikalniuprimnost.cz

 

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.75 (4 hlasů)
nacita se...