Rozhodla jsem se otevřít další okénko svého života. Za poslední roky, co píšu články, jsem zjistila, že takovéto „otevření“ velmi pomáhá stovkám lidí v pochopení jejich údělu, v boji s nepřízní osudu, v léčbě a vrací je do života.

Kdysi mi jeden úžasný člověk, kterého si velmi vážím, řekl, že musím mít notnou dávku exhibicionizmu. Urazilo mě to. Na chvíli. Pak jsem si uvědomila, kolik lidí mi za tuto otevřenost děkuje a nechala jsem „gatě na půl žerdi“. On to ten člověk vlastně špatně nemyslel a svým způsobem měl pravdu. Rozhodně to chce notnou dávku odvahy a potlačení svého ega.

V podstatě věřím – vím – že jsme všichni pro kosmos průhlední, jako lesní studánka. Je jedno jak moc odrážíme svou hladinou sluneční paprsky slunce, stačí se mírně naklonit a na dně uvidíme tlející listy, bahno, ba i odpadky od turistů. To jsme my. Nic neschováme. Uvědomuji si plně svou smrtelnost, to že mohu každou vteřinou opustit Zemi a nechápu, proč kolem těch svých třináctých komnat jako lidé tolik naděláme. Vždyť jde opravdu o úplné nic. Jsme NIC. Jsme tak nezajímaví a nedůležití pro Celek….Jsme směšní s tou naší nadutostí a osobní důležitostí. Přetvařujeme se, plýtváme na to svou energii, bojíme se možného odhalení a přitom „za pár“ z nás bude prach a popel, nebo potrava pro červy. A co jsme z toho všeho měli? Probendili jsme čas schováváním mrtvol ve skříni.

Svou náctou komnatu jsem proto neudržovala v tajnosti z nízkých popudů, ale protože jsem měla pocit, že to nikomu k ničemu nebude, když o tom promluvím. Nikdo o tom neví, dokonce ani můj partner, ani matka a už vůbec ne děti. Kamarádka ví jen část. Tu „lehčí“. Celé přiznání zatím slyšely jen stromy u nás u řeky, můj pes a skřítci bydlící v naší kdouli u domu.

Co změnilo můj postoj? Byl to Hlas. Myslím, že to je tentýž hlas, který mě vede od dětství a vždy se ozve v zásadních chvílích mého života. Vysvětlil mi, že nyní jsem připravena. Že jsem se skvěle naučila s tímto jhem žít a pokud toužím po závěrečných odpovědích, musím učinit tento zásadní krok. Otevřít téma těm, kteří ho také skrývají hluboko v sobě a potřebují vědět, že 1. nejsou sami, 2. věc má více důvodů, neděje se jen tak a 3. dá se s tím žít v podstatě super život i bez prášků a blázince.
Tak tedy, otvírám komnatu, skrytou ve sklepení mého chrámu. Dřevěná vrátka se skřípěním povolují pod mým dotykem, zatuchlý vzduch se dere ven a šedé stíny se líně natahují po kamenné podlaze…

Je těžké začít. Mnohokrát jsem začala psát a mnohokrát jsem to smazala. Nechci z toho udělat román, ale nejspíš to tak stejně dopadne. Téma je totiž široké jako pláně v Altaji.

Každý mě zná jako v podstatě vysmátou bytost. Snažím se ze všeho vytřískat vtip a humor, zlehčuji vážná témata, aby si lidé nedělali život vážnější než opravdu je. Většinou jsem nad věcí – na zlej život jsem já pes – chvíli lítám jako nezkrotná divoženka, pak se v cukuletu přeměním na pečovatelku a matku, abych se záhy změnila na krvežíznivou ničitelku světů Kálí. Druhým otevírám a léčím srdce, vracím jim duši a chuť do života, učím je o jeho krásách a jak si jich být vědom.

Chci, abyste věděli, než budu pokračovat ve své zpovědi, že to jak mě znáte není klišé ani maska. Co druhé učím, to umím. Co předávám, to mám. Chci-li na druhé přenést emoce radosti, nadšení a touhy po životě, pak je také musím cítit. Jinak by to prostě nefungovalo. Miluji ten okamžik, když se mým dotykem, či obejmutím otevře lidské srdce a já cítím, jak povolují ledové kry, nasávám do sebe lidskou bolest, abych ji extrahovala a vzápětí do vyprázdněného těla nalévám lásku. Hranice, ta jíž si naše ega vytvořila, hranice mezi dvěma bytostmi mizí a stává se z nás jedna bytost. V tu chvíli jsem natolik zbavena ega, že jediné co cítím je hluboká, rozpínající se, ale klidná láska, nekonečné pochopení a přijetí všeho, plynutí a nic víc netřeba. Vše je najednou strašně jednoduché.

Mám „na talíři“ celou lidskou existenci se všemi jejími chybami a vůbec mě to nerozrušuje. Vše je přesně takové jaké to má být, vše je součástí nutného vývoje a JE TO TAK V POŘÁDKU. Slyším hlas, který mě tímto provází a mluví o skutečném nitru člověka, kterého zrovna objímám. Vidím jasné obrazy a cítím se bez omezení. V tu chvíli jsem prostoupena Svátostí. Já jsem Svátost. To je ta má „duchovní“ část, která si je už dávno vědoma svých minulých životů, svého určení – které přijímá a miluje (váží si ho) a svého kosmického původu.

V tomto ohledu mi již není nic utajeno. NIC. Neexistuje oddělenost mě od této planety a Země od vesmíru. Je pouze kosmos – Bůh. Tato má stránka bývá provázena přítomností staré, nikoliv však vetché stařeny-curandery. Jde o prolínání jedné z mých minulých existencí s nynější a zároveň s Učitelkou z jiných úrovní stromu života. Ráda naslouchám této ženě, když mluví ke mně, ale i když promlouvá k mým klientům. Dovoluji jí, aby mě naplnila stejně tak, jako mě naplňuje Svátost. To ona je tou, která provádí všechny magické rituály, léčí lidi, přináší informace z Univerza. A v této úzké symbioze s ní i Božstvím bych si mohla žít jako princezna z pohádky, kdyby ovšem neplatily zákony jinu a jangu. Kde je moc jang (Světla), musí přicházet vyvažovat jin (Tma).

TMA PŘICHÁZÍ V NOCI

Vím, zní to melodramaticky, ale je to tak. Naštěstí se tak děje pouze někdy.

V tichu noci, kdy je čas jen můj, lidé už nevolají, děti spí a muž odpočívá, v době, kdy už tu nemusím být pro druhé, se naprosto paradoxně objevuje něco, čemu doposud plně nerozumím i přes mnohé odpovědi, kterých se mi od Ducha dostalo. Po všech těch úspěších přes den, šťastných lidech, příjemných náhodách, dobré náladě, slunku venku, dobré večeři a třeba i milování, přichází plíživě stín na mou duši. Dostaví se plné uvědomění zbytečnosti mojí existence. Nic nepomáhají laskavé hlasy duchů, kteří mi připomínají vše krásné.

Marně mi připomínají rozzářené tváře lidí, kterým jsem pomohla. Nic nepomáhá vědomé uvědomění si všech požehnání, která ke mně vesmír denně posílá po vagonech. V temnotě noci si musím přiznat, že jsem naplněna neidentifikovatelným smutkem a pocitem bezmocnosti, bezcennosti. Jsem k ničemu, zbytečná, ba až přebytečná a kdybych se zrovna v tu chvíli vypařila, pro tenhle svět by se nic nezměnilo (což mám v podstatě pravdu). Když to přichází, vybíhám ven do noci hledat odpovědi. Vím, že musím ven. Stojím u řeky, dotýkám se laskavě kůry stromů, kochám se nádherou odlesků měsíce na hladině zpívající řeky a zároveň s tím cítím velký, hluboký smutek, vtahující mě do chřtánu dusivé tmy. Dívám se na hvězdy a chci „DOMŮ“. Mám pocit, že jsem tu uvízla neférově. Je to jako krutý žert. Jen nevím, kdo se tímto mým nedobrovolným vězením baví. Sedíc na trávě, zahalena do tabákového dýmu, mluvím s Duchy a žádám odpovědi. Jaký to má všechno smysl.

Proč se mám snažit, když je nad slunce jasnější, že si to lidstvo nezaslouží? O co se mám snažit, když za „pár“ let zemřu a všechno co jsem se naučila zase zapomenu? Proč se mám zabývat tímto světem a systémem, když oba (já i bůh) víme moc dobře, že to stejně brzy skončí a příroda si udělá pořádek sama. Nač recyklovat? Je to jen hra mocných s námi. Zabaví nás recyklací, pověsí nám na nos bulíky o tom, jak se to ve světě pomalu vylepšuje a ……přitom je už dávno spočítáno, že tu velkou změnu, kataklizma, nelze odklonit. Už v tom jedeme. Ale mě naprosto netrápí, že přijde konec. Už aby to bylo a planeta se uzdravila. Umřeme tak jako tak. Všichni. Mě štve to hraní her a manipulace. Sedíme na stohu slámy, který hoří ze všech stran, ale věříme mocným světa, že brzy zaprší a všechno bude nádherné. Nebude.

Kouř z doutníku pomalu stoupá skrze koruny stromů až ke hvězdám a já vím, že odpovědi, díky nimž by „věci zapadly do sebe“ nedostanu.
Jsem jen člověk. Bez ohledu na to jak moc je mi vesmír otevřen a bez ohledu na jeho pochopení, stále potřebuji odpovědi nejen pro hlavu (tedy logické závěry) ale i pro duši-nitro-srdce. Jestli-že správnost odpovědi potvrdí pouze hlava, ale srdce se nepřidá, pak je odpověď k neužitku. V takový večer vím, přímo cítím, že až půjdu domů, nebudu mít hlavu čistou, jako v jiné večery. Pocit zrady se prohlubuje, jsem na to úplně sama. Vesmír mlčí. Věřím, že psycholog by zajásal a vypsal diagnozu – klinická deprese.

Pamatuji si tyto stavy, které však byly mnohem hlubší a táhlejší, už z doby dětství. Hmatatelný problém vlastně nebyl žádný, ale těmto pocitům to nijak nebránilo v útocích na moji duši i mysl. Všude okolo, i ve slunný den, byla tma tmoucí, všude se plížily stíny a smutek naplňoval celou bytost. Přesto jsem dokázala najít cestu k zmrtvýchvstání a vždy když přišla tma, zvládala jsem znovu a znovu povstát jako Fénix z popela. Pokaždé jsem byla silnější a odvážnější. Přijala jsem tento „bandžídžamping“ jako součást svého života a naučila se s ním žít tak, abych to nevzdala. Bez prášků, bez doktorů.

NOC NENÍ NEPŘÍTEL

Po pravdě musím říci, že za ty roky jsem si vypěstovala – já vím zní to divně – vztah s neviditelným světem takový, že i když uléhám s těžkou depresí, ráno vstávám a „nechápu“ co se to zase se mnou dělo. Už zase plánuji, funguji, vtipkuji – i když někdy ještě trochu křečovitě – a šlapu poslušně svou brázdu. Zadarmo to, ale nebylo. To opravdu ne. Musela jsem se o to zasloužit. První co mi pomohlo – tedy spíše mojí hlavě – byla kabalistická numerologie a Mayská astrologie. Udělat si rozbor, pro mě znamenalo mnoho. Pochopila jsem své určení, sebe sama, vlivy působící na mě a můj život a možnosti, které se mi nabízejí.

Jestliže sama moje podstata je NOC pak se nemohu vznášet na růžovém obláčku tolik oblíbených andělských iluzí, ale musím z temnoty povstat a zase se do ní vracet, abych ji prozářila. Jsem temnota, která září. Tohle vědomí mi velmi ulevilo. Byla to zlomová informace. Pochopila jsem, že není před čím utíkat – když jsem to vlastně já sama – a není kam utíkat – když já sama jsem tmou. Nezbylo, než se odrazit a s naprostou důvěrou skočit. Do její náruče a splynout. Zní to tak poeticky, ale v reálu to znamenalo překonat věci, o nichž jste četli v mých starých článcích. Znamenalo to překonat strach ze smrti, strach ze sebe samé a strach ze strachu.

Přesto vím, i po těch desítkách let, že je to teprve začátek. Vždycky je to teprve začátek. I za dalších dvacet let. Tohle není o cíli, ale o cestě…

LOGIKU V TOM NEHLEDEJ

Je zvláštní pozorovat, jak to vlastně funguje. Ono totiž tetě depresi vůbec nezáleží na vaší víře, vyznání, pohlaví, věku, politické korektnosti……… je jí to fuk. Deprese je buněčná paměť stará miliony let a nedá se jen tak vymazat CTRL ALT DELETE.
I když se o to mnozí snaží marjánou, alkoholem, tunou cigaret, pilulkami, či tvrdším materiálem. Je to, jako byste chtěli přepít svoje modré oči na hnědé. To vám spíš zežloutnou následkem cirhozy jater….

Deprese je odkaz těch, kteří kdysi vzešli z genové manipulace mimozemšťanů s domorodým obyvatelstvem planety Země. Berte to s rezervou, ale po tom, co jsem viděla v konstelacích a po tom co jsem zažila ve vlastních vizích, bych to ad acta úplně nezakládala. Ono to má totiž dost do sebe. Má to logiku. Kdysi před dávnými a dávnými lety se totiž na naši planetu Zemi přištrádlovaly bytosti z jiných hvězdných systémů. Našly zde „opice“ tedy člověka neandrtálského typu a začali ho geneticky vylepšovat částí své D.N.A. Zní to tak, že si naši předci vlastně přišli na lepší, ale ono to hezké vždycky skrývá nějaká ta malá písmenka dole pod čarou. Protože z nás chtěli dělníky – na budování podzemních měst a dolování různých rud – nemohli dovolit, abychom se ve svém vývoji posunuli na jejich úroveň.

Zablokovali tedy přístup k plnému vědomí v našem genomu a měli to co potřebovali. My jsme sice slezli z pomyslné větve, ale být podřadnou rasou pod nadvládou „bohů“ nás moc nevytrhlo. Dostali jsme nástroje a výuku, ale vzali nám svobodnou volbu. Když pak zjistili, že jsme v podstatě vadným výliskem, začali zvažovat co dál. A jak mi kdysi řekli, tohle nemohli považovat za sobě rovné bytosti a nezbylo než nás tu nechat na pospas evoluci.

Opustili nás naši Bohové, otcové a matky………… do buněčné paměti se hluboce vrylo trauma opuštění a začala se projevovat naše zásadní vada – sklon být oběť, libovat si v této emoci a pozici. I kdyby sebevíc chtěli, nemohli nás vzít sebou na jiné světy. Naše úroveň neumožňovala takový kvantový skok. Protože nebyla tato rasa zastáncem likvidace, slíbili že se za námi jednou vrátí – podívat se jak jsme pokročili. V poslední době jsem s nimi vedla vícero rozhovorů a podle nich jsme bohužel nepokročili ani o „ň“. Role obětí se ještě prohloubila………. a leze z nás nyní právě v podobě depresí, pocitu opuštění a nespravedlnosti. Provází to pocity bezcennosti, výbuchy vzteku a pak apatie, podráždění neustále přítomné v nevědomí, nespokojenost, smutek, zatrpklost et cetera et cetera….

To je násobeno neustále se opakujícími zrozeními, kdy opouštíme svůj duchovní Domov a tady na nás čeká „překvapení“ v podobě vydrancované planety a kdysi geneticky modifikovaných opic, které za tisíce let vývoje nic nepochopily a nikam nedošly. Šlapou totiž v kruhu. A je-li do takto geneticky upraveného těla lapena vyšší duše, má se tady na co těšit…. Toliko staré spisy a můj vlastní průzkum.

LAPENI V SÍTI

Jak jsem zmínila na konci minulého odstavce, do těchto neutěšených těl vstupují duše různých úrovní. O důvodech takového kosmického exodu si povíme víc později. Teď bych se zaměřila na ty duše, které to nesou nejhůře. Tyto duše, zpravidla, končí u mě v poradně. Jde o duše, které zažily inkarnace na vyšších úrovních vědomí, než jsme my lidé kdy dosáhli. Přichází sem sice s tím, že zde budou učit, léčit a pomáhat právě rozvoji na planetě, ale nemají ani tušení, co to znamená z pohledu uvíznutí v těle. Jakmile jsou lapeni do hmoty našich těl a této planety – a vidí ten svinčík – dostávají zaječí úmysly (porody kdy se dítěti nechce ven) , psychicky se hroutí (deprese, úzkosti, schizofrenie, bipolární poruchy atd.) a mnohdy si i sahají na samotný život. Tyto bytosti mají většinou tyto informace uloženy v základním kódu – v datu narození. Zkušeným okem kabalisty a znalce karmické numerologie se podívám a vidím.

Přidám-li astrologii je obraz zcelen. Vždy mluvíme o depresích, o znechucení lidstvem a o TOUZE JÍT DOMŮ. Jsou lidé, kteří si díky této připoutanosti k původní domovině sáhnou i na život. Jiní si vyslouží diagnozu deprese, což je to nejhorší, co se může stát. Duše s pocitem uvěznění v této neuspokojivé existenci dostane běloskvoucí kazajku v podobě pilulí. Ty duši spoutají ještě víc. Moje zkušenosti za dvacet let ukazují, že lidé na antidepresivech nemá cenu jakkoliv léčitelsky ošetřovat.

Prášky léčbu blokují a znemožňují převzetí osobní odpovědnosti, použití svobodné vůle – hlavně té VŮLE – a omezují diagnozu, zda a jak použité techniky zabírají. Duše takto dvojitě spoutaná spíše dospěje k sebevraždě . Proto mají také antidepresiva jako jeden z hlavních vedlejších účinků sebevraždu. Těchto spojitostí si však nejsou lékaři vědomi.

NÁRUST DEPRESÍ

Slovo deprese pochází od slova DE – dolů a PRIMERE – tlačen (utlačován dolů, umlčen). Duše tlačena dolů do hmoty, ačkoliv moc dobře ví, kde je její duchovní rodina, zažívá logicky smutek. Na té nejhlubší rovině svého já. K tomu všemu je umlčována… rodina – nevymýšlej si….lékař – jste nemocný napíši vám pilulky….kamarádi – nechápeme, nerozumíme, nedramatizuj………..

Deprese se v dnešní době rozjela neuvěřitelným způsobem. Kdesi jsem četla, že děsivých 80% lidí antidepresiva užívá ( desítky milionů )– včetně malých, předškolních dětí (dítě je trochu odlišné, je živější, nebo naopak víc zabrané do sebe, tak ho musíme ořezat, orašplovat do potřebných mantinelů společenské představy).

Deprese se však objevuje hlavně u dospělých, kde se to připisuje hektickému životu moderní civilizace…..to je jistě jedna z příčin, ale je tu ještě jedna a to nezanedbatelná. Začínají se totiž PROBOUZET i ty nejzatvrzelejší duše. Vlivem měnících se kosmických podmínek – pátá dimenze, šestý svět, šesté slunce, nové mystérium – padají duším klapky z očí a ony si začínají postupně vzpomínat na to, že jim něco chybí. Začínají si uvědomovat, že jsou víc než jen maso pohybující se ve stádu, aby se nažralo, vyprázdnilo a umřelo. Uvědomují si, někteří natvrdo, jiní zatím jen zlehka, že jejich domovem je CELÝ VESMÍR nikoliv jen tato kolonie.

Lidé začínají hledat odpovědi na to – kdo jsem, co jsem, odkud jsem, jaký je smysl života, proč bych měl dřít ve fabrice za nehorázných podmínek, proč se nechat vládami zneužívat, proč chodit do válek……….. Všichni cítí, že jim dosud něco zásadního unikalo. Ano. Unikala jim sama podstata jejich existence. Nikdo jim neřekl.“Jste jen energie“ – člověk s tímto vědomím by asi sotva bulhařil dvanáct nelidských hodin ve fabrice u pásu. Nikdo nepřiznal, že „Jsme bohové“, „Jsme nesmrtelní“, „Hmota a čas neexistují“, „Jste doma v celém kosmu“ a to nejlepší nakonec „VY MŮŽETE VÍC“

Za účelem tohoto babylonského zmatení jazyků údajně mimozemšťané vytvořili v naší D.N.A jakýsi program – MATRIX – virtuální realitu, která nás drží v šachu.

A i nyní, v době kdy moudří šamané přinášejí zpoza opony (Matrixu-Iluze) tyto informace, není lehké je prakticky využít. I sama za sebe mohu říci jedno. Mám otevřeno všude. Co chci, to dostanu. Mám neomezený přístup k informacím (krom těch, které klient nesmí z výchovných důvodů vědět) a přesto tyto matrixové dveře nemohu otevřít. Je mi zpřístupněno manipulování s časem a prostorem, s energiemi si hraji jako vítr s větvemi. Přesto zlomit v sobě matrix na 100% se mi nedaří ačkoliv mířím přímo na cíl a moje náboje jsou setsakramentsky ostré. Například jen v tuto chvíli, kdy to píši a zároveň bombarduji Matrixová vrata, mám ukrutné křeče do páteře a břicha.

Přímo cítím, jak s někým-něčím bojuji. Pak vlna horké energie, to když opozice povolí a já se o kousek prokoušu dál. Momentálně jsem vyhrála další pomyslný metr z bojiště, ale vím, že mě čeká bitev mnohem víc, než zvítězím. Proto čas od času přichází – spíše se probouzí – buněčná paměť a iluze o tom, že jsem něco zásadního ztratila, že jsem se ztratila v kosmu já. Naštěstí v hlavě už to srovnané mám a vyhrát energetický boj mi je vlastní. Jen to někdy pár hodin , dní trvá a je to neskutečně otravné. Píšu to proto, abyste si postupně uvědomovali, že stejně vítězit může každý – I VY.


Když mluvím se svými šamanskými duchy, vyčítají mi slabou víru. Je to tragikomické. S tím co vím, s tím co umím, vidím a cítím, s tím jaké bytosti jsou mými přáteli a spojenci, je moje víra „slabá.“ Matrixový program mi stále zkouší našeptávat tezi o oddělenosti. A jak tak sedím u zrcadla a ptám se sama sebe: „Co to do prdele blbneš?“odraz v něm mi odrzle pokládá stejnou otázku. Odvracím se jdu něco sníst….
Je čas si rozpomenout. Že jsme všichni kosmické bytosti a máme stejná práva jako ostatní entity. Ale dokud se svých práv neujmeme vědomě, budou nás mít v hrsti všelijaké síly a entity.

KRIMINÁL

Slíbila jsem, že se ještě vrátím k tezím o důvodu kolonizace naší planety různými dušemi (entitami přijímajícími lidské tělo ) z kosmu. Názorů je hned několik. Nejvíce převažuje ten, že jsme trestaneckou kolonií a každá duše, která se někde provinila, sestupuje sem „dolů“ a zde musí svoje provinění odpracovat, někdy i odtrpět. Nemluvíme nyní o karmě, coby kosmickém nadřazeném zákoně všem entitám. Karma je ve skutečnosti také součástí programu Matrixu a má za úkol držet duši zacyklenou v inkarnacích – místo aby se ujala vlády nad sebou samou a místo aby si uvědomila svou božskost. Totéž zde vlastně nastavila církev svatá. Taky jí šlo o to, aby lidé zůstali negramotní a závislí na ní – a aby si neuvědomovali své skutečné možnosti. Kdo, nebo co však rozhoduje o sestoupení entit do lidské D.N.A., na to vám neodpovím. Nevím to.

LAST MINUTE

Další myšlenkou je, že se bytosti ve vesmíru celé jen klepou, aby mohly zažít život na Zemi, v našich tělech. Je to prý ojedinělý zážitek, možnost prožívat například emoce, naučit se odpuštění a spousta dalších výhod, které vesmírná cestovka nabízí. Nuž, jen kosmos ví, kde je pravda. Nevěřím, že tak duše činí dobrovolně – jak nám je duchovními směry předkládáno. V konstelacích jsem totiž vícekrát zažila drama nevídaných rozměrů, když se duše agresivně dožadovala uvolnění a řvala, že s tímhle nikdy nesouhlasila. Jedna z entit se nám sarkasticky vysmívala, těm našim duchovním teoriím………..  Zkrátka, pravda je tam někde venku………

Na druhou stranu, něco na tom je. Zažít tu nádheru vycházejícího slunce, opájet se vůní silic ze stromů, zažít lásku, dojetí, ochutnávat různá jídla, milování…..to všechno je extatické a věřím, že by se kvůli tomu mohly entity hrnout na naši rodnou hroudu matku Zemi. Co mě se týče, byla bych ochotná i předběhnout Ovšem ta druhá stránka, tu nám buď zatajili při agitaci na „zájezd“, nebo jsme všichni masochisti. Těžko uvěřit, že se duše dobrovolně rozhodne zažívat naše pozemské hrůzy a bolesti a ještě dá plně informovaný souhlas.

Dnes jsem se jen tak pro jistotu šla zeptat opět duchů, jak se dostat z osidel v nichž vězíme, z matrixu. Odpovědí, skrze sabejské orákulum, bylo : Posilněte svou víru, jen neustálým budováním víry lze opustit iluzi………….. když jsem se však zeptala o jakou víru jde, zda o víru v nějaké duchovní entity a úrovně, či spíše v pojetí kvantovým způsobem – víra v sílu myšlenky, v to že hmota neexistuje – odmítli odpověď. Tak a babo raď.

A tak tu sedím a přemýšlím, zda má smysl si tím vším hlavu lámat. Na druhou stranu se mi to kecá, když už to tak dobře zvládám. Jsou tu však i jiní a ti svůj boj ještě pořádně ani nezačali. A ti potřebují pomoc těch, pro které je tento celoživotní zápas víceméně koníčkem. Vím jistě, že je pro to zásadní !!! OCHOTA hrabat se v sobě, v těch nejtemnějších místech a poté ještě sfárat o pár pater hlouběji. Také je nutná ZVĚDAVOST A ZVÍDAVOST při níž chce člověk najít pravdu a cestu. Zvítězí-li lenost a pohodlnost, odevzdání své osobní odpovědnosti něčemu případně někomu, pak………. to už si doplníte sami

Autor: Taisha Tauma

Foto: freeimages.com