Věříte, že když strachy zvládneme, mohou nám začít pomáhat? Záleží jen na nás, jak se k nim, stejně jako k jiným nezbytným součástem života, postavíme. Z destruktivní emoce se naším přičiněním může stát přítel, který vždycky včas dokáže zburcovat vlastní obranný systém a my se dokážeme s předstihem připravit na jakoukoli právě vzniklou situaci. Nevěříte? Odborníci se shodují, že to jde. Podmínka je mít strach na uzdě – to znamená, snažit se ho v každé situaci zvládnout – určit mu meze. Jak? Posuďte několik odborných ale především lidských přístupů. Je jedno, čemu dáte přednost. Důležité je nenechat se ochromovat, ale jednat. Získat odstup, nadhled, případně si nechat poradit. Zkuste brát strach jako motivaci. Nic a nikdo vás v životě nesmí ovládat či omezovat. A už vůbec ne vlastní strach.
1. Všechno má svůj čas
Klinická psycholožka, psychoterapeutka
Centra pro rozvoj osobnosti Patrimonio
Mgr. Zdeňka Kolářová
“Narodila jsem se na Moravskoslezském pomezí v polovině 50. let. Maminka patřila k původnímu německému obyvatelstvu, které osídlilo tamní kraj už v 17. století. Bylo jí 12 let, když skončila druhá světová válka. Její rodině bylo umožněno jako ´hodným´ Němcům zůstat. Při odsunu matka viděla, jak znásilnili kamarádku a druhou pro pár slov nesouhlasu zabili. Nikdo z mé rodiny tehdy netušil, že v novém československém státě budou bez občanství a jakýchkoli právních nároků. Kdyby jim kdokoliv ublížil nebo dokonce zabil, nic by se mu nestalo. Jejich život neměl žádnou hodnotu. Ani do školy maminka nesměla, mohla pást dobytek. Tehdy nosila u sebe z několika bičů smotaný nástroj, účinný proti násilníkům…
Brzy přišel do kraje jako lesní adjunkt můj tatínek, národnost měl českou a naši se velmi mladí vzali. Ohrožení nové smíšené rodiny trvalo. Maminka navíc trpěla dědičným degenerativním onemocněním zraku, postupem času se u ní slepota stala jistotou. Na začátku 60. let byl můj německý dědeček, coby slabozraký týraný wehrmachtem, falešně obviněn z válečné špionáže pro Německo. Poté, co moje matka u soudu vypovídala s dávkou invektiv, byl na mého otce spáchán vražedný útok. Přežil ho. Následovalo znásilnění mé matky, ta otěhotněla a musela na potrat… Rodiče dodnes žijí v izolaci, oba se do jisté míry pomátli, škody na celé naší rodině nikdo nevezme zpět. Strach se stal přirozenou součástí života.
Začátkem 70. let buď někdo chtěl odčinit, co způsobil nebo potřeboval zamazat stopy – buď jak buď – já i má sestra jsme mohly vystudovat filozofickou fakultu. Psychologii jsem volila kvůli mé trpící matce. Jako dítě, abych vůbec přežila, jsem strach zcela vytěsnila. Otevřel se naplno až ve zralém věku, kdy už se jeho historická příčina přežila.”
Rada č. 1: O svém strachu je třeba vědět – vím, že jsem úzkostná, ale zacházím se sebou s laskavostí a snažím se nadměrnému prožívání strachu předcházet. Například, bojím se zkoušek, školních i těch od života, a tak se na ně, když to jde, co nejlépe připravím. To vyžaduje čas…
Kdy hledat psychologa?
Vyhledejte odbornou pomoc, pokud vám strach přerůstá přes hlavu. Není to žádná hanba a o vašich obtížích nemusí nikdo další vědět. Psycholog pracuje individuálně, ale i ve skupinách – to bývá produktivnější.
- Vyslechne vás a pokusí se vám pomoci orientovat ve vašich problémech, pojmenovat je.
- Pomůže vám hledat realitu, přijmout ji, najít v ní vaše místo.
- Zpracovat pocity viny, i ty které nutně ze skutečnosti pramenit nemusejí.
- Pomůžeme vám přijmout sebe a odpovědnost za váš život v okolním světě, abyste mohli žít bez vykonstruovaných omezení.
2. Osobní hygiena
Psychiatr, ředitel
Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích
MUDr. Zdeněk Bašný
“Proti vlastnímu strachu dělám spoustu dobrých věcí ze zbabělosti – nevyhledávám ho. Nejčastější strach je z výšek a z hadů. Já mám ten první. Rád čtu o horolezcích, ale na vrcholy by mě nikdo nedostal. Zaručeně nepolezu někam, kde vím, že to nezvládnu. Chráním si psychické zdraví třeba i tím, že nečtu horory, ani se na ně nedívám v televizi. Místo toho se vzdělávám, nebo zajdu do přírody. Abych se nemusel bát o své tři děti, snažím se je vybavit zkušenostmi, názory, prostředky (a nemyslím finanční), aby se mohly co nejlépe starat samy o sebe. Buď to přijmou, anebo ne.
Kdo je citlivější, ten o věcech přemýšlí. Ale: Jsme vystaveni obrovskému množství informací, chrlí je na nás okolní svět, média, internet… Přestáváme odlišovat podstatné od nepodstatného a to filtrovat. Navíc posledních 200 až 300 let je stále více lidí světonázorově neukotvených. Je to otázka výchovy, postavení vzoru, zařazení ve společnosti, stanovení cílů… Chybí nám víra a pokora.
Spousta z nás odmítá přemýšlet o základních věcech – proč jsme tady, čeho jsme součástí – o životě, o stárnutí a o umírání. Naše nejistota tyto otázky často úplně vytěsnila. Všichni víme, že umřeme, ale nepřipouštíme si to, neřešíme to, nemluví se o tom. Například pro mne bylo důležité koupit v Praze hrob – vím, kam přijdou mé ostatky. Moji předci z Prahy nejsou, pro mé potomky tak zakládám nové místo setkání s rodinnou minulostí.
Bojíme se i stáří – představuje handicap. Když v Japonsku krachuje firma, prvně se společníci radí s jejím devadesátiletým zakladatelem, pro nás je takový člověk nepoužitelný, na obtíž. A co víc? Není za to ani společenský odsudek. To ve Skandinávii jsme společensky vyřazeni, když dáme své rodiče z jakéhokoli důvodu do domova důchodců…
Když máme strach ze ztráty sociálních jistot, je fajn si uvědomit, že hlady tady umřít nemůžeme. Je dobré znát své postavení ve společnosti, kde jsme, kdo jsme, na co máme a na co ne. Jsme rádi, když máme stejně, ale stejně mít nechceme. A už vůbec nechceme snižovat svůj standard – to bereme jako porážku. Jsme plni protikladů, stejně jako svět kolem.
Významný je rovněž strach o nejbližší – naše citová vazba. Ani si neuvědomujeme, jak nám všem ale především našim dětem vzal svobodu třeba mobilní telefon – neustále jsme kontrolováni a kontrolujeme…”
Rada č. 2: Zkuste se zeptat svého strachu, co jsi zač? Získáte tak odstup. Často je účinné si to zapsat. Vyhodnotit, co je objektivní, co nemá opodstatnění, co jsem schopen s tím dělat, jestli tomu musím či mám dál podléhat. Když mi to ovlivňuje kvalitu života, měl bych se poradit s odborníkem.”
Kdy za psychiatrem?
Podle statistiky Světové zdravotnické organizace z roku 1999 se na 1. místo v četnosti ve vyspělých zemích dostala onemocnění neuropsychiatrická, mezi které patří i deprese. Přirozený strach je jeden z obranných mechanismů organismu, ale pokud způsobuje stres, poškozuje zdraví – má vliv na imunitu, kardiovaskulární systém, způsobuje poruchy psychiky… Když se stane náš strach patologický – tedy nezdravý – omezuje náš život. Projevuje se mj. chorobnou představivostí, poruchami vnímání, ztrátou důvodu žít. Psychiatr má své léčebné metody – např. psychoterapii, a mnohdy nezbytné nástroje – na rozdíl od psychologa jako lékař může předepisovat příslušné léky.
3. Víra, to je důvěra
Prezident České Křesťanské akademie
Profesor Univerzity Karlovy
Rektor pražského univerzitního kostela Nejsv. Salvátora
Prof. PhDr. Dr. Tomáš Halík
"Naše naladění vůči světu, jestli ho vnímáme jako bezpečné místo, či jako potenciál neustálého ohrožení, se vytváří v nejranějších stádiích lidského života – v kontaktu dítěte s matkou. To je podle psychologa Erika Eriksona tzv. pradůvěra. Náboženská víra na tuto pradůvěru navazuje, posiluje ji, případně kompenzuje její nedostatek. Křesťanství zdůrazňuje svobodu, ale zároveň odpovědnost za vlastní život. Věřit, že se po smrti úplně rozložím na chemické prvky a nikdo se nebude dotazovat, jak jsem žil – to považuji za lacinou útěchu. A když někdo věří, že jeho
život je jen v jeho režii, že je na něj sám, to asi oprávněně budí úzkost.
V době normalizace, koncem 70. let, jsem dostal zprávu, že jeden tajně vysvěcený kněz, působící v ilegální církvi (stejně jako já), byl sadisticky umučen tajnou policií. Přítel se mi tehdy zeptal, jestli se bojím. Řekl jsem, že mám strach, ale kašlu na něj. Nejde o to strach necítit, nýbrž nepustit ho ke kormidlu života:
Před třemi lety jsem se účastnil expedice na Antarktidu. Když nám větrná bouře odnesla od břehu ostrova loď, společně s polárníkem Pavlíčkem jsme ji na rozbouřeném moři na člunu doháněli. Šlo o život. Nezbylo mi, než se svěřit do Boží vůle – přepnul jsem na hlavní zdroj energie – nesložil jsem ruce, že za mne situaci vyřeší andělé. Věděl jsem, že fyzicky udělám jen tolik, kolik můžu. Věřil jsem, že vše ostatní je v Boží režii – je to osvobozující, vědět, že nejsme posledním hybatelem všehomíru.
Často pociťuji úzkost nad stavem světa, zhrubnutím společnosti, nárůstem
agresivity, rozpadem rodin, drogovou závislostí mnoha mladých lidí. Hlavně nerezignovat – člověka to zavazuje vysílat opačné signály, jako je úcta k životu ve všech jeho formách, jako je gentlemanství, tolerance a snaha komunikovat přes hranice národů, ras či náboženství."
Rada č. 3: Podívejme se na věci z jiných úhlů než dříve. Díváme-li se z dostatečného množství různých perspektiv, můžeme lépe pochopit celek. Jinakost druhého, nejen náboženskou nebo rasovou, pak nevnímáme jako ohrožení, ale naopak jako obohacení. Úzký úhel pohledu vede k démonizaci odlišného. Proto se učme dívat se také očima druhého, porozumět jeho interpretaci světa, jeho pořadí hodnot. Když se nebojíme druhých, nesrovnáváme se s nimi, můžeme se přestat bát i sebe a svého strachu…
Pomáhá i modlitba, když to není jen "odříkávání básniček" – zklidníme se, získáme nadhled, můžeme se ptát po smyslu věcí, proměňujeme život z monologu v dialog – v tom je hlavní psychologický význam víry.
Jak hledat duchovního?
Potřebujete-li si o těchto záležitostech popovídat z hlediska své (ne)víry, nebojte se: v každém kostele najdete někoho, kdo je pro takové rozhovory určen. Ten pravý vás nikdy neodmítne, vždycky vás trpělivě vyslechne a poradí.
4. Poznání a láska
Psycholožka, autorka hlubinné terapie,
lektorka přednášek a seminářů Duchovní cesty
PhDr. Marta Foučková
“Moje první setkání s minulými životy bylo fascinující. Pracovala jsem s dvanáctiletým chlapcem trpícím depresemi, který v průběhu terapie citoval staré hebrejské a německé texty. Přestože se tyto jazyky neučil, texty plynule překládal do češtiny. Zprvu mi bylo zatěžko uvěřit, že člověk si v sobě nese zkušenosti mnoha životů. Další praxe mi vše potvrdila. Dávno prožité informace a události jsou uloženy v hlubokém podvědomí, a tehdy, kdy určité situace tyto prazážitky oživí, vyvolávají odpovídající reakci – často tenze, strach, deprese, úzkosti, fobie i psychosomatické potíže. Zpravidla si vůbec neuvědomujeme, kde se vzaly.
Nejen sdělovací prostředky nás denně vystavují násilí, lidské bolesti, bídy či utrpení. Přitom si neuvědomujeme, že tyto informace v nás mohou vynést napovrch zapadlé vzpomínky. Jsou-li rušivé, je nezbytné s nimi pracovat – uvědomit si je, přijmout je a prozářit světlem. Procházíme životem a zkouškami, jimž často nerozumíme. Starosti a strasti jsou nejlepší učitelé trpělivosti, tolerance a bezpodmínečné lásky.
Své obavy, ať jsou jakékoli, překonávám meditací – odevzdanou pokorou do vůle Boží a prosbou ke Kristu. Úzkost či strach odstraním prací ve svém duchovním srdci; koncentrací, zklidněním a prozářením světlem. Při této práci, které se můžeme všichni naučit, zcela zřetelně cítíme, jak božská kosmická síla léčí.
Přírodní národy, na rozdíl od nás, zůstávají spjati s kosmickým světem a řídí se zákonitostí vesmíru. Proto i smrt, stejně jako život, přijímají jako přirozenou součást existence a kontinuitu dění. Přirozeně vnímají to, co my nazýváme´božími mlýny´nebo ´karmou´: “Neodejdeš, dokud nesplatíš do posledního haléře…” Na Zemi nejsme za trest, ani pro utrpení, ale proto, abychom pochopili vývoj duše, člověka.”
Rada č. 4: Stále odpouštějme sobě i druhým. Pomůže uvědomění, že jsme součástí vesmíru, univerzálního světla a lásky a žijeme, ať chceme, nebo ne, v jednotě s ním. Vesmír, to je láska. Je nesmrtelný jako naše duše.
A mnohost životů? Rodíme se, abychom získali nové zkušenosti, anebo přijali a zpracovali ty, které jsme v minulosti ne zcela pochopili.
Zkusme se zhluboka nadechnout a přijmout, že na své starosti a problémy nejsme sami: Existuje mohutná kosmická síla, která pomůže vždy, když ji poprosíme. Aby nás životní situace nepřekvapovaly, je dobré denně posilovat vnitřní klid a rozpouštět sobectví duše – naši nelásku. Každý den se ve svém srdci na chvíli ztišit a ponořit se do harmonie vesmíru. Tak se postupně zbavujeme strachu i smutku.
A na závěr ještě jedna alternativní rada
Léčitelka a lektorka semináře Cesta lásky
PhDr. Eva Puklová
Rada č. 5: Strach je nedostatek lásky, malé dítě, které se bojí. Oslovte ho: Vím, že jsi tady, zřetelně tě vnímám a zcela sebevědomě ho vyzvěte – teď mi ukaž, co umíš! A to je všechno? Víc už nedokážeš? Když se vyřádí, ve svém srdci ho jako malé dítě pochovejte. Už zase, můj milý strachu, nemáš dostatek lásky? Přijímám tě, dávám ti lásku. Dávám ji i sobě… Sama se zklidním, získám odstup, nejsem už v centru toho jakéhosi psychického víru, dostávám se vně a zklidňuji se. Jakákoliv destruktivní emoce se dá velmi úspěšně vymalovat, vypsat, vytancovat, vyzpívat, vykřičet…
Každá rada drahá, jak se říká. Najděte si cestu, jak efektivně pracovat se strachem a napište nám o ni. Pokud budete souhlasit, rádi ji zveřejníme.
Renata Dvořáková
