Neklidná mysl
Druhou překážkou na cestě meditace je vaše neustále neklidná mysl. Nedokážete sedět jednu jedinou minutu v klidu: mysl neustále někam pobíhá, štěbetá, brebtá. Myšlenky běží dál. Ať mají smysl, či nemají smysl, ať mají význam, či nemají význam, to je naprosto jedno. Běží dál. Je to neustále čilý dopravní ruch a pořád je dopravní špička.
Vidíte květinu a přetvoříte ji ve slova; vidíte muže přecházejícího silnici a hned to začnete měnit ve slova. Mysl může převést každou existující věc ve slovo, všechno tímhle způsobem přetváří. A slova zas vytváří překážky, slova se stávají vězením. Neustálý tlak proměny věcí ve slova, proměna existence ve slova – to je překážka. Je to překážka rozvoje meditativní mysli.
První podmínkou duchovního rozkvětu je tedy vnímání toho, že člověk neustále vše převádí ve slova. Jakmile si to uvědomíte, musíte s tím skončit. Prostě jen věci vnímejte, ale nespojujte se slovy. Buďte si vědomi jejich přítomnosti, ale neměňte je ve slova.
Nespojujte věci s řečí, nespojujte osoby s řečí; nespojujte situace s řečí.
Není to nemožné, je to přirozené a možné. Naopak současná situace je umělá, je to vytvořená situace, ale my jsme si na ni už zvykli, mechanicky ji přijímáme a neuvědomujeme si, že vše přetváříme, že prožitky a zkušenosti přetváříme ve slova. Vychází slunce. A vy si neuvědomujete tu chvíli mezi tím, že to vidíte a že to ihned přetváříte ve slova. Vidíte slunce, cítíte ho a okamžitě východ slunce pojmenujete.
Rozdíl mezi vnímáním a pojmenováním se ztratí, nevíte o něm. Člověk si ale musí uvědomit, že východ slunce není slovní pojem. Je to fakt, přítomnost, situace. Mysl ale vše automaticky přemění ve slova. A ta slova jsou nahromaděna a vstupují mezi existenci a uvědomování si.
Meditace znamená žít beze slov, žít bez lingvistického označování jevů.
Všechny nahromaděné vzpomínky, lingvistické vzpomínky, se stanou překážkou duchovního růstu. Meditace znamená žití beze slov, žití v přítomné situaci bez jejího označování. Někdy se to stane zcela spontánně. Stává se to například, když se zamilujete. Pokud skutečně milujete, ucítíte přítomnost a nemáte potřebu ji přetvářet do slov. Když jsou dva milenci spolu, nastane náhle ticho. Neznamená to, že není třeba nic vyjádřit, právě naopak – je toho k vyjádření ohromně moc. Ale nejsou tu slova, ani tu nemohou být. Ta se objeví až tehdy, když láska pomine.
Jestliže dva milenci nemlčí, pokud neustále mluví, je to znamení, že láska zemřela. A milenci ji nahrazují slovy. Pokud láska žije, slova nejsou nutná, protože už samotná existence lásky je tak úžasná, tak pronikavá, že překonává bariéru řeči a slov. V lásce je to možné.
Meditace je vyvrcholením lásky – nejen lásky k jedné osobě, ale lásky k celé existenci. Pro mě je meditace živoucím vztahem s celou existencí, která nás obklopuje. Pokud dokážete milovat jakoukoli situaci, pak jste v meditačním stavu…
Společnost vám dává jazyk, bez jazyka nemůže existovat, potřebuje ho. Ale existence ho nepotřebuje. Neříkám tím, že byste měli existovat bez mluvení. Musíte mluvit, ale slovní mechanismus byste měli umět zapnout a vypnout. Pokud žijete jako bytost v určité společnosti, musíte tento mechanismus zapnout; bez něho ve společnosti žít nemůžete. Ale jste-li sami sexistencí, vypněte ho; musíte se ho naučit vypnout.
Jestliže ho nedokážete vypnout, celý mechanismus se zblázní. Když ho nedokážete vypnout, funguje dál a dál – a vy už ho nedokážete ovládat a on začne ovládat vás. Stanete se jeho otrokem. Mysl musí být nástroj, nikoli pán. Ale stal se z ní pán.
Když je mysl pán, jste ve stavu, v němž není meditace možná. Když jste pánem vy, vaše uvědomování si, pak můžete meditovat. Meditace tedy znamená, že tento mechanismus dokážete ovládat a stali jste se jeho pánem. Mysl a její verbální funkce mají jisté hranice. Vy jste ale mimo ně a existence je mimo ně. Uvědomování si je mimo slovní vyjadřování, existence je mimo slovní vyjadřování.
Když je uvědomování si v jednotě s existencí, vznikne harmonický celek. Tento stav se nazývá meditace. Spojení uvědomování si s existencí je meditace. Odložte slova. Neříkám tím, abyste se jich zbavili, abyste je potlačovali nebo eliminovali. Říkám tím, že je to něco, co potřebujete k životu ve společnosti.
Vy to ale používáte po celých dvacet čtyři hodin denně, stalo se to zvykem, který však není nutný.
Když jdete, musíte hýbat nohama, ale nemusíte jimi hýbat když sedíte. Kdyby se vaše nohy hýbaly, když sedíte, považovali by vás ostatní za blázna a říkali si, že máte něco s nohama. Musíte je umět v tu chvíli vypnout. Stejně tak nemusíte používal slova, když s nikým právě nemluvíte. Je to nástroj vyjadřování, komunikace; pokud s někým komunikujete, musíte mluvit, musíte používat jazyk. Ale když s nikým nemluvíte, není to potřeba.
Jestliže to dokážete – a pokud tu pochopíte, není to tak obtížné, pak můžete vyrůstat v meditaci. Říkám schválně „vyrůstat“, protože životní procesy nejsou nikdy mrtvé, vždycky je to proces růstu. A meditace je také proces růstu, není to nějaká metoda. Techniky a metody jsou vždycky mrtvé; můžete se je naučit, ale samotný proces spočívá v žití. Je to růst, rozmach.
Potřebujete svou řeč, potřebujete slova, ale nesetrvávejte u nich po celý život. Musí nastat okamžiky, kdy prostě jen budete v existenci a nebudete nic pojmenovávat slovy. Kdy prostě jen existujete. A existovat neznamená přežívat – existovat znamená uvědomovat si, skutečně žít. A slova uvědomování si narušují, činí z něj hlupáka. Jazyk je neustále opakování slov, existence opakování nezná.
Když vidíte růži, nikdy se to nemůže opakovat. Vždy je to nová růže, naprosto nová. Nikdy dřív taková nebyla, nikdy v budoucnu taková nebude. Je tu poprvé a naposledy – je tu.
Ale jakmile řeknete, že je to růže, je to jen opakování slova „růže“. Řekli jste ho už mockrát, vždycky tu bylo a vždycky tu bude. Zabili jste cosi nového starým slovem.
Existence je vždy mladá a jazyk je vždy starý. Prostřednictvím jazyka unikáte existenci, prostřednictvím jazyka unikáte životu, protože jazyk je mrtvý. Čím víc ho přijímáte, tím víc vás ničí. Učenci jsou naprosto mrtví, protože se stali jazykem, slovy, ničím jiným. Sartre napsal autobiografii a nazval ji Slova. Meditace je žití, žití v úplnosti – a žít naplno můžete jen tehdy, jste-li tiší. Tichostí nemyslím nevědomí. Můžete být tiší a přitom nevědomí, ale to není živoucí ticho – zase jste to nepochopili a minuli.
Co tedy dělat? Odpověď je nasnadě. Pozorovat – neustále a pořád.
Nemusíte jednat proti své mysli. A navíc, kdo by to dělal? Byla by to mysl bojující sama proti sobě. Rozdělíte tím svou mysl na dvě části – jedna si hraje na šéfa a snaží se zabít druhou část sebe samé – což je absurdní, je to naprosto pošetilá hra. Z toho se můžete snadno zbláznit. Nesnažte se zastavit mysl nebo myšlení – jen ho pozorujte, sledujte. Dejte mu naprostou volnost. Nechte ho běžet, co nejrychleji dokáže. Nijak se ho nesnažte ovládat. Buďte jen pozorovatel. Je to nádherné!
Mysl je jeden z nejúžasnějších mechanismů. Věda dosud nebyla schopna vytvořit něco, co by se dalo srovnat s lidskou myslí. Mysl je mistrovské dílo – tak složité, tak neobyčejně mocné, s tolika neuvěřitelnými možnostmi. Pozorujte ji! Užívejte si! A nepozorujte ji jako nepřítel, protože pokud se na mysl díváte jako na nepřítele, nemůžete ji pozorovat. Už jste si vytvořili určité předsudky, postoje – už jste zaměřeni proti ní.
Už jste se rozhodli, že s myslí není něco v pořádku. Už jste si udělali závěr. A pokud se na někoho díváte jako na nepřítele, nemůžete se nikdy podívat do hloubky. Nikdy nepohlédnete přímo do očí; vyhýbáte se tomu.
Pozorovat mysl znamená, že ji hluboce milujete, respektujete, ctíte. Je to boží dar, který vám byl dán. Mysl sama není nic špatného. Myšlení není nic špatného. Je to nádherný proces, stejně jako ostatní procesy v existenci. Oblaka plující po obloze jsou nádherná – proč by nebyly nádherné myšlenky plující po vnitřní obloze? Květy rozkvétající na stromech jsou nádherné – proč by nebyly nádherné myšlenky rozkvétající ve vašem bytí? Řeka tekoucí do oceánu je nádherná – proč by nebyl nádherný proud myšlenek tekoucí kamsi do neznáma? Pročpak ne?
Pozorujte s hlubokou a upřímnou úctou. Nebuďte bojovník, buďte milenec. Pozorujte jemné nuance mysli; její náhlé obraty, nádherné zvraty; náhlé skoky a přeskoky. Mysl neustále dál a dál hraje své hry a spřádá sny – v imaginaci, ve vzpomínkách; vytváří tisíce nových a nových obrazů. Pozorujte! Klidně stůjte, jako byste byli naprosto hluší, vzdálení, nezaujatí, a postupně to začnete cítit…
Jak se vaše pozorování prohloubí, prohloubí se i bdělost a začnou se objevovat mezery. Zmizí jedna myšlenka a místo ní vznikne mezera. Odplyne jeden mrak a za ním se objeví druhý – ale mezi tím je mezera.
V těchto chvílích poprvé ucítíte záblesk existence bez mysli a poznáte její příchuť. Můžete to nazvat příchuť zenu, příchuť taa, příchuť jógy. V těchto malých pauzách je náhle obloha jasná a slunce září. Najednou je svět plný tajemství, protože všechny bariéry zmizely. Spadly vám klapky z očí. Vidíte jasně, vidíte pronikavě jasně; celá existence je průzračně průhledná.
Ze začátku to budou jen občasné záblesky. Těch okamžiků bude pár a objeví se zřídka. Ale dají vám představu o tom, co je to samádhi. Malé ostrůvky ticha – objeví se a zase zmizí. A vy už budete vědět, že jste na správné cestě – a znovu začnete pozorovat.
Jakmile připlují myšlenky, pozorujte je; když nastane pauza bez myšlenek, pozorujte ji. Oblaka jsou nádherná; sluneční svit je také nádherný. Teď už nerozlišujete. Už nemáte mysl, která na něčem ulpívá. Už neříkáte „Chtěl bych jen ty krásné záblesky.“ To je hloupost, protože jakmile byste ulpěli na čekání na tyhle chvíle, znovu byste se postavili proti myšlení.
A pak ty okamžiky zmizí. Objeví se jen tehdy, když jste vzdálení, nezúčastnění. Prostě se to stane, nemůžete to uměle vyvolat. Stane se to a tenhle proces nemůžete násilně přivolat. Je to naprosto spontánní.
Pozorujte dál. Nechte myšlenky přicházet a odcházet – ať si jdou kamkoliv, nikdy to není špatně! Nesnažte se je ovládat a nesnažte se je řídit; dejte myšlenkám naprostou volnost. A pak se dostaví delší a delší pauzy. Budete obdarováni spoustou malých satori, minisatori. Občas uplynou minuty a myšlenky se neobjeví; nebude žádná dopravní špička – jen naprosté ticho, ničím nerušené.
Jakmile nastanou delší pauzy, uvidíte svět mnohem jasněji a s prodlužováním těchto okamžiků se ve vás probudí nová čirost a budete schopni spatřit vnitřní svět. První pauzy vám ukáží okolní svět – stromy budou mnohem zelenější, než když, se na ně díváte teď. Obklopí vás nekonečná hudba – hudba sfér.
Náhle se ocitnete v přítomnosti Boha – tajemného, nepopsatelného. Bude se vás dotýkat, aniž byste ho vy mohli uchopit; je na dosah a přesto mimo něj. A s prodlužováním těchto pauz se začne totéž odehrávat i uvnitř. Bůh nebude už jen vně – náhle budete překvapeni, protože bude i uvnitř. Nebude jen pozorovaný, bude i pozorovatel – vně i uvnitř. Ale ani k tomu nesmíte přilnout.
Ulpívání na něčem je potrava pro mysl, umožňuje jí to pokračovat dál a dál. Pozorování bez ulpívaní je způsob, jak ji bez jakéhokoli úsilí zastavit. A jakmile si začnete tyhle krásné okamžiky vychutnávat, budou trvat déle a déle.
A nakonec se jednoho dne stanete pánem. Když budete chtít myslet, budete myslet; když budete myšlenky potřebovat, využijete je; když nebudete myšlenky potřebovat, necháte je odpočívat. Neznamená to, že by už nebyla žádná mysl – mysl tu je, ale vy ji buď užíváte, nebo neužíváte. Teď je to na vás, záleží jen na vašem rozhodnutí. Je to jako s nohama – když chcete chodit, použijete je; když nechcete chodit, necháte je odpočívat – ale nohy tam stále jsou. A stejně je tam stále i mysl.
Stav bez mysli není proti mysli; stav bez mysli je mimo mysl. Není to zničení a zabití mysli; stav bez mysli se dostaví s naprostým pochopením mysli, při němž už není myšlení potřeba. Nahradí ho vaše pochopení.
Osho – Meditace – První a jediná svoboda
