S psycholožkou Janou Tomanovou jsme si povídaly o zlodějích energie, kteří způsobují únavu, a jak se jim vyhnout. A také o tom, že odpočinek není ostuda, a překvapivě jsme se dostaly i na téma, proč je dobré, aby se děti nudily.
Zejména na počátku nemoci si mnozí pacienti často stěžují na únavu. Takovou, že se nemohou zvednout ani ze židle. Jak se s tím vyrovnat z vašeho pohledu?
Únava bývá zkrátka nedílnou součástí této nemoci. Přichází a často s sebou přináší nějakou informaci, ale pacienti tu informaci nechtějí vnímat jako sdělení těla, duše, srdce, emocí nebo vlastní intuice a pochopit, že je třeba něco udělat jinak. Únava představuje určitou startovní čáru, na které je třeba chvilku spočinut, zastavit se, podívat se, co se kolem nás a v našem životě děje, jaká nás čeká cesta, a teprve pak vykročit dál. Bývá nezbytné uvědomit si, jak na té životní cestě člověk zachází s energií. Pro pacienty nemocné RS je typické, že neumějí moc rozlišit mezi tím, co je naléhavé a tím, co může počkat nebo co je vůbec možné vypustit.
Říkala jste, že je to jakási promluva těla, duše, intuice apod., že něco má být jinak. Jakých témat se to týká?
Většinou to bývá o nutnosti zpomalit; většinou jsou to lidé, kteří ve svém životě nasadili tak hrozné tempo, že si ho ani nedokážeme představit. Jsou zahlceni činnostmi, které často slouží jako filtr, jako izolace proti informacím z podvědomí, které připomínají, že je třeba věnovat pozornost něčemu jinému. Když totiž toho hodně dělají, a dělají relativně méně důležité věci, nemusí tolik přemýšlet o tom, co je skutečně důležité, co je třeba aktuálně v životě řešit. Typickým příkladem jsou domácí práce, kdy ženy přes míru, dny a noci přerovnávají věci, prádlo, vymývají kuchyňské linky, myjí okna, vytírají neustále podlahy apod., čímž se vlastně odpojují samy od sebe.
Témata, na která se nechtějí dívat a přemýšlet o nich, bývají z oblasti partnerských vztahů nebo vztahů v užší rodině, může se jednat i o vztah k sobě samé, o pocit nějaké frustrace z toho, že nedosáhly toho, čeho dosáhnout chtěly. Může se jednat i o odmítání vlastního těla, a protože dnes žijeme v kultu těla, je to pro mnoho lidí docela velké téma. Jako další filtr mohou sloužit i závislosti, třeba závislost na jídle či nakupování; kvůli tomu si postaví takovou zeď ze zbytečných nebo z pohledu okolí méně důležitých činností.
Tím vším se zahltí, přesytí; ve své praxi vídám, že tyto činnosti pramení z vnitřního hladu a nedosycení, tito lidé mývají emoční hlad, vztahový hlad, hlad po vlastním přijetí sebe sama, zkrátka se někam ženou a nikdy nejsou spokojeni ani se sebou, ani s tím, co dělají; je to takový běh v bludném kruhu.
RS někdy donutí člověka podívat se i na to, co vidět nechce?
Já to vidím tak, že RS je záležitost komplexní medicíny, a osvícení neurologové vědí, že je potřeba tuto nemoc těla vnímat minimálně v psychosomatickém kontextu. Spouštěčem atak jsou stresy, stres může být i spouštěčem samotné RS, a stres a únava s ní jdou ruku v ruce. Buď jedno za druhým, nebo jdou spolu.
Často se vídám s lidmi, kteří nechtějí něco vidět, něco slyšet, něco přijmout, něco si uvědomit, něco změnit. A ta nemoc je z mého pohledu informace, stejně tak únava je informace. Bezpochyby je RS způsobena zánětlivým procesem, který se v těle odehrává, ale podle mě nedílnou součástí, důležitou ingrediencí, která se k té nemoci váže, je, že člověk není schopen přečíst informaci, kterou mu to tělo prostřednictvím nemoci, prostřednictvím únavy, depresí atd., dává.
Hodně se dnes hovoří při léčbě RS o spolupráci multidisciplinárního týmu; zaměříme-li se na únavu, jak by mohla taková spolupráce mezi neurologem a psychoterapeutem vypadat, je-li pacient aktivní?
Spolupráce mezi nimi je velmi důležitá. Zpočátku má u pacienta asi největší autoritu neurolog jako jeho ošetřující lékař, ale on ho pak může nasměrovat i k dalším specialistům. I když ta únava třeba nemá z pohledu neurologa fyziologický podklad, je třeba, aby pacientovi věřil, že se tak cítí. Vhodnou reakcí může být například: „Jsem rád, že mi to říkáte, pojďme se tedy podívat, co s tím můžeme dělat.“ A součástí té pomoci může být i návštěva psychoterapeuta.
Co je ještě zpočátku důležité?
Důležité je, aby všichni lékaři a specialisté dávali pacientovi informace, které na sebe navazují, doplňují se, prostě mluvili pro něj stejnou řečí. Aby si dobře předávali informace. Důležité je pacientovi sdělit, že k RS únava patří – zvláště zpočátku, když se tělo vypořádává s novou léčbou apod., ale že se s ní dá něco dělat a tři pilíře, na kterých její zvládnutí stojí, jsou: léčba, péče o fyzickou kondici a péče o duši – včetně toho, že si člověk dobře projde i tou první fází zlobení se, smutku, frustrace atd., vším, co ke smiřování se s RS a k jejímu přijetí patří, protože podle mé zkušenosti bývají více unaveni ti, kteří svou nemoc úplně nepřijali, protože hodně energie věnují i na to stěžování si na život a na nemoc, vztek, hledání viníků apod.
Tedy smíření se s nemocí je jedním z klíčů, jak zvládnout únavu?
Přesně tak. Zrovna včera u mě byla jedna pacientka, která se s nemocí ještě úplně nesmířila. Je unavená, a ještě k tomu přiznává, že cítí agresi vůči sobě i nejbližšímu okolí. Někdy se také chová tak, že druhým nebo sobě ubližuje (slovně, odmítáním, neplněním slibů apod.). Je zajímavé, že se zde potkávají dvě energie – únava, což je spíše útlum, a agrese, která ve své pozitivní podobě je vlastně síla, známe přece takové to zdravé naštvání vedoucí obvykle k pozitivním změnám, nicméně proměňuje-li člověk tuto energii do negativní agrese, tak svými zdroji energie plýtvá, a je logické, že je pak unavený.
Někdy mi to připadá, jako by nemoc dávala lidem za uši, protože chce, aby poslouchali více své tělo, které jako by říkalo: Jo, ty chceš dnes vygruntovat celý byt a umýt všechna okna? To já tě prostě už nebudu poslouchat, takhle to už fungovat nebude!
Mohla byste více popsat ideální komunikaci mezi neurologem, fyzioterapeutem a psychoterapeutem? Já si to v ideální podobě představuji tak, že se sejdou někde u kávy a řeknou si, jak to ten pan František nyní má a co by se pro něj dalo udělat. Jak by to asi probíhalo?
Především je třeba pacientovi věřit a dát mu to najevo. Na takové schůzce by pak neurolog například řekl: Myslím si, že ta velká únava, jak ji pan František popisuje, neodpovídá jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu, a bylo by tedy dobré, abyste se na něj podívali i vy.
A psychoterapeut doplní: Já už jsem s panem Františkem mluvil a všiml jsem si, že má v sobě nějaké problémy, že se něčím skutečně trápí. Může to být potlačená agrese, nesmíření se s nemocí, může mít strach, že ho opustí žena nebo že nezvládne dosavadní práci, možná se bojí o svou mužskou potenci, a tento koloběh, doslova začarovaný kruh myšlenek a pocitů, může k fyzické únavě hodně přispět.
A fyzioterapeut asi řekne: Já jsem si všiml, že je pan František úplně ztuhlý. Mohou si pak říci, že panu Františkovi budou věřit, neurolog zkonstatuje, že on s panem Františkem zase až tak tu únavu řešit nebude, protože je to spíše psychosomatická záležitost.
Psychoterapeut navrhne, že zkusí s pacientem hledat řešení jeho trápení a fyzioterapeut navrhne, že pomůže panu Františkovi s uvolňováním zad a povede ho k tomu, aby začal cvičit.
Probíhá to běžně takhle ideálně?
U nás v MS Centru v Teplicích sice spolu na kávu zrovna nechodíme, ale jsme v kontaktu jak s lékařkami a lékaři, tak nám v předávání informací a komunikaci hodně pomáhají sestřičky.
Tak jsme obecně probraly, co se s únavou dá dělat. Máte i nějaké příklady, jak se s ní lidé naučili zacházet?
Jedna pacientka, maminka malých dvojčat, si dlouho stěžovala na únavu; pak se velmi rychle naučila odpočívat ve správnou chvíli, upravila svůj životní styl a už tak unavená není. Pomohlo jí, když ji konzultantka pacientského programu RS Kompas jemně upozornila, že je přesně ten typ, který běží vysokým tempem stále kupředu a že je zkrátka potřeba zvolnit. Vysvětlila jí, že bude-li se trochu šetřit a odpočívat, tak tu pro své děti bude bez problémů, ale pokud energií šetřit nebude, může to být mnohem horší.
Paní tedy snížila své nároky na to, jaká má být uklizená domácnost, i počet kroužků a akcí, na které rodina chodila, a naučila se odpočívat. Když se zastavila a pozorovala své tělo, zjistila, že si zkrátka po obědě potřebuje na chvíli lehnout. A děti, i když byly velmi malé – kolem dvou let –, si pomalu zvykly, že po obědě maminka leží a ony se dívají na pohádky. Zpočátku samozřejmě bylo vítězství, když ji nechaly v klidu deset minut, ale postupně se podařilo prodloužit tento čas až na půl hodiny.
Ono totiž nejde o to usnout hlubokým spánkem, ale spíše lehnout si, dát si nohy nahoru a na nic nemyslet. Jde o to naučit se hospodařit se svou energií lépe. Při našich sezeních jsme s touto paní přišly na jeden docela hezký příměr: když žena otevře ledničku, tak na první pohled vidí, na jak dlouho jí zásoby pro rodinu vydrží; a stejně tak se potřebujeme podívat i do sebe na zásoby energie, které nám zbývají, a najít způsob, jak tu energii doplnit. Jsou lidé, kteří téměř nejsou schopni odpočívat; jakmile si třeba lehnou, tak se necítí dobře. Takoví lidé se potřebují naučit různé relaxační techniky, a ty jim může ukázat fyzioterapeut. Někteří lidé, aby se odpojili od světa, si dávají špunty do uší nebo šátek přes oči – způsoby jsou různé.
Máte ještě nějaký další příběh?
Teď u mě byla maminka nemocná RS, která má dvě děti, holčičce budou dva roky. Cítí se také velmi unavená a vypozorovala, že nejvíce únavu cítí kolem desáté hodiny dopolední; naučila tedy malou dceru obsluhovat tablet, hrát si různé hry nebo se dívat se na pohádku, a sama dopoledne odpočívá. Nyní jsou samozřejmě ve fázi, kdy dcerka nevydrží dlouho se sama bavit, ale důležité je vytrvat. Navíc by tato paní chtěla mít ještě třetí dítě, a na to bude také potřebovat energii.
Maminky, které zůstávají doma s dětmi, si někdy myslí, že když už jsou doma, tak tam musí být pro ty děti stoprocentně 24 hodin denně; to je podle mě jeden z největších rodičovských omylů. Pro děti je důležité, aby se naučily zacházet s nudou, protože jedině tak se mohou naučit organizovat si svůj čas samy, naučí se být aktivní a nezávislé, přebírat samy za sebe zodpovědnost, poznávat své hranice a respektovat hranice druhých lidí. To by se děti měly učit už odmalička.
Jak této konkrétní paní pomohlo, že se naučila odpočívat?
Únava se nezměnila, chce se jí pořád spát, ale když je potřeba, je schopna normálně fungovat a není unavená, protože je odpočinutá a průběžně se stará o to, aby odpočinutá byla. Je lepší dopřát si každý měsíc dva dny pro sebe a půl hodiny odpočinku denně, než mít čtrnáct dní dovolené jednou za rok.
Může ten čas nebo den pro sebe vyplňovat i nějaká aktivnější činnost, než je třeba ležení?
Jistě. Mnoho žen například kypří květinám hlínu, rosí je, nebo třeba doplňují koření do kořenek, protože si u toho odpočinou. Nebo zavolají kamarádce, prohlížejí si fotky, chlapi jdou na chvíli do dílny nebo vezmou psa a jdou se projít, někdo chodí do kavárny a pozoruje lidi, to je také dobrá zábava. Důležité je, aby to člověk dělal uvědoměle a užíval si přítomnost.
Mám jednu pacientku, která před onemocněním žila velmi aktivním životem; nyní říká, že je žije tak třicet procent toho, co stíhala předtím, ale pořád je to velký cval. Ona ví, že zítra pojede na lyže, pozítří jde kina, pak na oslavu jedněch a druhých narozenin, její myšlenky se odehrávají stále v tom, co má před sebou; to ji sice uklidňuje, ale zároveň ji to velmi vyčerpává.
Nicméně mnozí pacienti jsou velmi aktivní lidé a jistě je RS trochu zastaví, ale oni přesto chtějí i nadále skloubit rodinu, vztahy, profesi, a také to, čím žije jejich já; dá se to zvládnout zdravě?
Z mé zkušenosti tito lidé mají docela neuklizeno v těch třech pilířích, na kterých stojí náš život. A to jsou vztahy, profese a naše já. Oni jsou ve všech těch oblastech jakoby zahlcení, přesycení. Je to jako přeplněná skříň, kde máte ještě oblečení ze základní školy a spoustu věcí, které jste už mnoho let nevzali na sebe, a někde vzadu je skryté to, co byste rádi nosili. Ta skříň potřebuje zkrátka uklidit. Například si necháváme v životě vztahy, které nám nic nepřinášejí, a možná nás i unavují, ať jsou telefonické, e-mailové nebo osobní. Takové to: já jsem toho Karla už dlouho neviděl, měl bych se mu ozvat, nechce se mi, ale sejdu se s ním…
Jsou to lidé, se kterými jsme kdysi něco zažili, ale nyní je to jinak a my můžeme tyto vztahy udržovat tím, že si jednou za rok zavoláme, nebo je zrušit. Typicky jsou to u žen vztahy s muži, o kterých vědí, že z toho nikdy nic nebude, nebo setkávání s kamarádkami, které šly v životě po jiných cestách než ony a už si s nimi nemají moc co říci; někdo jde cestou práce, jiný cestou rodiny, a potkáváme-li se ze zvyku s lidmi, se kterými už nenacházíme společná témata, může nás to hodně vyčerpávat.
V oblasti práce je to podobné?
Řekla bych, že v této oblasti se uklízí lépe, protože si snadněji uvědomíte, co děláte pro druhé, co děláte, protože je to rozumné, a kam vás táhne srdce. K tomu je třeba ještě přičíst nějaké finance, protože nikdo z nás nežije ze vzduchu, a máte celý obraz. Když pak děláte práci, které vám nedává tolik smysl, ale dává vám finanční zajištění, a kdybyste ji opustili, bylo by to komplikované, vyplatí se říci: „No a co, tak půjdu a udělám to, nebudu nad tím moc přemýšlet a rychle to budu mít za sebou.“ Já sama tohle zažívám u některých přednášek pro lidi, kteří na ně přijdou, protože jim to někdo nařídil, ne proto, že sami chtěli.
Tedy tak trochu přejdu na autopilota, a pak si na konci uvědomím, že i tak se to těm lidem líbilo. Nejhorší je, když u těchto činností, které z různých důvodů dělat musíme, hrajeme sami se sebou donekonečna vnitřní hru: já to dělat nechci, ale musím, protože když to dělat nebudu, tak…, takže nemám na vybranou. To je takové vnitřní „obracení sena“ a je to strašně vyčerpávající.
Kdybych to shrnula: jde tedy o to pojmenovat si, co pro nás má smysl a dává nám energii, i to, co pro nás smysl nemá a energii nám bere, a pokud to jde, opustit ty zloděje energie, a čeho se nemůžeme zbavit, i když to děláme pouze z rozumových důvodů, dělat jen tak akorát?
Přesně tak. Nyní jsem vzpomněla na jednoho pacienta. Právě se rozvedl, má dvě malé děti, během rozvodu se mu projevila RS. Pracuje na poměrně vysoké manažerské pozici, nyní je zaměstnán ve Vídni a děti si bere na víkend. Navíc je velmi činorodý a má spoustu kamarádů, potápí se, hraje golf, jezdí na motorce, zajímá se o alternativní přístupy a začal se cítit unavený. Tak jsem mu také navrhla, ať si „uklidí v těch skříních“.
Ukázalo se například, že práce ve Vídni je spíše příležitost k vydělání peněz a doma se cítí tady, takže tam tedy nemusí pěstovat vztahy, které cítí spíše jako povinnost, stejně tak si ujasnil, co dělá pouze proto, že má pocit, že musí, a co naopak má pro něj smysl. Uklidil si takto ve všech třech oblastech svého života a myslím, že mu to udělalo dobře. Je to, jako když máte velkou mísu s jablky, každé ochutnáte, do každého si kousnete, ale nedojíte ho, a pak je vám to líto a možná se taky na sebe trochu zlobíte – a pak jste unavení. Je lepší mít těch jablíček jenom pár a vychutnat si je do posledního sousta.
Mohly bychom dát nějaké univerzální shrnutí, návod, co dělat, abychom s RS byli méně unavení?
Především s tou únavou nebojovat. Jakýkoliv boj je zdrojem další únavy. Prostě to přijmout jako fakt, a pokud se na to nechceme dívat jako na informaci, nevidíme za tím nějaké další sdělení a psychosomatika je nám cizí, vzít to jako příznak nemoci a dovolit si odpočinek. Nezlobit se na sebe za to, že odpočíváme, což je pro spoustu lidí velmi těžké. Uklidit si ve svých „skříních“ všechna zákoutí, také velmi důležité je rozumně jíst a cvičit.
