Lidské tělo tvoří nepřeberné množství buněk. Řádově lze jejich počet vyjádřit číslem 100000000000000 (14 nul). Přesto nejsou lidské buňky nejpočetnějšími buňkami lidského organismu. Tento primát patří bakteriím, kterých v nás žije ještě desetkrát více. Bakterie máme všude. V ústech, na povrchu těla, i ve střevě a v žaludku.
Celková hmotnost bakterií žijících v trávicím traktu člověka se pohybuje kolem půldruhého kilogramu. Naši bakteriální nájemníci zdaleka neudivují jen množstvím. Omračující je i jejich druhová pestrost. Každý z nás hostí v útrobách mikrofaunu čítající kolem čtyř stovek různých bakterií.
Počet lidských genů, jež si neseme v každé buňce, dosahuje zhruba dvacet tisíc. Pokud bychom chtěli spočítat všechny geny z dědičné informace každého druhu bakterie, jež hostíme, pak se musíme připravit na výsledek v milionech.
Bakterie nejsou v našem těle pasivní. Naopak, jsou to pracanti. Z výsledků jejich horečné aktivity těžíme i my. Pomáhají nám trávit potravu, vyrábějí pro nás důležité látky, pomáhají imunitní obraně. Názorně se o tom můžeme přesvědčit na myších odchovaných v naprosto sterilním prostředí bez mikrobů. Kromě špatného trávení a slabého imunitního systému je trápí i nedostatečný vývoj celé řady vnitřních orgánů.
Lekci dokládající význam bakterií, obývajících lidské útroby, nám udělily i výsledky transplantací střeva. Chirurgové se obávali náročné operace orgánu, který je doslova nabit bakteriemi, a proto střevo před transplantací vydatně koupali v roztocích antibiotik. Strach z infekce byl o to silnější, že pacient má před i po transplantaci utlumen vlastní imunitní systém, aby nebojoval proti orgánu dárce. Navzdory veškerým opatřením trpěli pacienti vážnými komplikacemi. Zlepšení přinesl teprve kacířský počin, když lékaři ponechali střevo infikované jeho původními bakteriemi. Střevo transplantované i s mikrobiální „náloží“ je méně náchylné k zánětům a lépe tráví.
Komplikované soužití člověka a jeho střevních bakterií začíná v okamžiku, kdy přicházíme na svět. Plod v těle matky má střevo zcela sterilní. To se ale rychle mění, protože první bakterie polyká dítě už během průchodu porodními cestami. Další hltá z prsu matky s mateřským mlékem. Při každém dalším kontaktu s cizími lidmi získává kojenec nové a nové bakterie.
Už během prvních dnů života prodělává lidské střevo velkou bakteriální invazi. Její průběh je zcela individuální a zdá se, že zpočátku nemá žádný řád. V prvních měsících života máme ve složení bakteriální osádky střeva dokonalý chaos a za „normální situaci“ lze bez nadsázky označit takřka cokoli. Příčiny nebo účel těchto dramatických změn nejsou jasné. Postupem času se druhové složení střevní mikroflóry stabilizuje a na konci prvního roku života má dítě podobně početnou i pestrou mikroflóru jako dospělý člověk.
Zdá se, že na počátečních dramatických změnách střevní mikroflóry člověka moc nezáleží. Nakonec žijí v útrobách každého z nás zhruba jedny a ty samé bakterie. Určité druhy mikroorganismů jsou předurčené k osídlení lidského střeva a ty se tam dostanou. Na bakteriální zoo ve střevech nemá kdovíjaký dopad dokonce ani užívání antibiotik během prvního roku života dítěte. Neplatí to vždycky. Ve vzácných případech dochází po užívání antibiotik ke změnám, jež lze označit bez přehánění za dramatické. Ani pak ale není jasné, jaký význam má „kotrmelec“ ve složení mikrobiální osádky střeva pro život a zdraví dítěte.
Pokud dítě přišlo na svět císařským řezem a nedostalo se do kontaktu s matčinými porodními cestami, má během prvního týdne života nápadně chudší osídlení střeva bakteriemi. Ztrátu ale brzy dohoní. Zajímavé výsledky přineslo porovnání střevní mikroflóry dvojčat. Ta se u obou dětí nápadně podobá, což vyvolává podezření, že druhové složení střevních bakterií určují i dědičné dispozice jejich hostitele.
Jako mylná se ukazují tradovaná tvrzení, podle kterých mají kojené děti od začátku života ve střevě početnější populaci bifidobakterií. Ty jsou považovány za zdraví prospěšné. Kojenci však mají ve střevě v prvních měsících života bifidobakterií poměrně málo a tito mikrobi se významněji namnoží až mnohem později.
Významnou roli zřejmě sehrává v „údržbě“ střevní mikroflóry slepé střevo. Mnozí živočichové mají tento orgán mohutně rozvinutý a využívají jej k trávení. Na slepé střevo čili apendix člověka se většinou díváme jako na zakrnělý orgán, který je nám leda pro zlost – to když se zanítí a hrozí jeho prasknutí. Otvorem ve slepém střevu uniká střevní mikroflóra do břišní dutiny a vyvolává masivní záněty ohrožující pacientův život. Nebylo by nám lépe bez slepého střeva? Asi ne. Tato několik centimetrů dlouhá „slepá ulička“ vybíhá z našich střev zhruba v místě, kde tenké střevo přechází v tlusté. Nacházejí v něm ideální podmínky mikrobi prospěšní našemu trávení.
Na první pohled to vypadá krajně nepravděpodobně, protože slepé střevo je vybaveno poměrně solidním arzenálem imunitní obrany. Bakterie by tu měly čelit tvrdým útokům. Zřejmě proto nežijí mikrobi ve slepém střevu jednotlivě. Vytvářejí pestré společenství, které vylučuje do okolí směsku roztodivných organických látek. Jejich molekuly se splétají v hustě rozvětvenou síť a povlékají v tenké vrstvě povrch sliznice slepého střeva. Vzniká tzv. biofilm. Bakterie, které biofilm obývají, se chovají úplně jinak, než volně žijící mikrobi. Jsou například neskonale odolnější k působení nepříznivých podmínek včetně antibiotik. Ani imunitní obrana slepého střeva bakteriím v biofilmu neškodí. Naopak. Vytváří jim příhodné podmínky. Slepé střevo proto slouží jako útočiště „hodných“ bakterií. Odtud se bakteriální biofilm šíří na obě strany – do tenkého a tlustého střeva – a nedovolí usazení škodlivých bakterií, jež by mohly trávící procesy narušit.
Při závažných střevních onemocněních provázených například úpornými průjmy jsou zdraví prospěšné střevní bakterie vypuzeny z těla ven. Prakticky celé střevo může o ochranný biofilm přijít. Přetrvá jen ve slepém střevě. Z tohoto „posledního útočiště“ zahájí užitečné bakterie dobývání ztracených území.
Mnoho lidí slepé střevo postrádá, protože jim je lékaři museli při zánětu odoperovat. Je to důkaz o zbytečnosti této střevní „slepé uličky“? Ne. Zánět slepého střeva se vyskytuje mnohem častěji v průmyslově vyspělých zemích. Ve třetím světě je poměrně vzácný. Zdá se, že si za záněty slepého střeva můžeme do určité míry sami. Sterilní prostředí našich domovů a potrava zbavená většiny bakterií způsobují, že imunitní obrana trávicího traktu leniví. Naše střevo není zvyklé bojovat s cizorodými látkami či nežádoucími mikroskopickými vetřelci.
Pokud se s nimi nakonec přeci jen potká, reaguje přehnaně, např. alergií. Ta může nakonec přerůst až v zánět slepého střeva.
