Poznávání těchto rozličných přístupů k poznání, rozlišení a především léčení onemocnění ukázalo určité základní principy a až překvapivou jednotnost v základním chápání zdraví a choroby a jejich zákonitostí. Celistvost vnímání člověka a chápání choroby vždy jako narušení organizmu vcelku a příčin onemocnění jako komplexu jevů, v nichž hrají úlohu nejen případná aktuální příčina, ale i celkový stav organizmu, jeho psychika (emoce, zaměření myšlení, osobnost, postoje), životospráva, pracovní, hygienické i stravovací návyky, soulad s prostředím a jeho změnami a to nejen prostředím přírodním, ale i společenským, vzájemnými vztahy s jinými lidmi – to všechno tyto tradiční a lidové medicínské představy zohledňovaly a zapracovaly do svých diagnostických a léčebných postupů. Naproti tomu oficiální západní medicína se sice vyvíjela poměrně rychle, osvojovala si výsledky přírodních a technických věd, především chemie, a stále více se specializovala, současně však ztrácela celistvost pohledu na chorého, koncentrovala se na chorobu a nikoliv na chorého člověka. I když je integrační propojení obou medicínských postojů možné a bylo by žádoucí v zájmu trpícího člověka, není o to zájem, ba právě u vzdělaných pracovníků v medicíně lze sledovat sklon k pohrdání vším, co nevzniklo v západní Evropě a v Americe, a aktivní nezájem poznat cokoliv jiného, co překračuje horizont medicíny podle jeho ohraničení z 19. století.
Jako reakce na tento stav se v průběhu druhé polovice 19. století začali izolované pokusy jednotlivců, kteří se seznámili i s jinými postoji k člověku a nemoci, upozorňovat na nebezpečí ztráty kontaktu mezi lékařem a pacientem a varovat před zaváděním postupů, které nejsou pro člověka tak šetrné jako přírodní postupy tradičních medicín. Tyto snahy se v 20. století zesilnili a přerostly v koncepce holistické, alternativní, komplementární a jiných medicínských variant. Nedostatečné vymezení a roztříštěnost skupinek jejich reprezentantů však vedly k snížení přesvědčivosti informací o správnosti zvolených postupů. Reakcí na biomedicínský redukcionistický přístup, který prakticky opanoval celý medicínský výzkum a pronikl i do praktické medicíny bylo iniciování biopsychosociálního přístupu protagonisty především mezi psychiatry. Logické odůvodnění tohoto přístupu (např. G. L. Engelem) našlo odezvu mezi lékaři a takto nazvaný přístup k pojetí zdraví a choroby i vztahu mezi lékařem a pacientem se proklamuje v současné medicíně, ale více proklamuje než opravdu uskutečňuje. V našich podmínkách se etablovaly názory na potřebu sjednoceného souboru diagnostických a léčebných postupů, založených na využití přírodních a tedy člověkem jen v minimálním rozsahu modifikovaných prostředků a postupů bez zbytečného chemického a fyzikálního zasahování do organizmu. Proto se vytvořil pojem a náplň naturální medicíny. Do jejího rámce by měly patřit i tradičně zakotvené postupy, jako je například akupunktura, tradiční fytoterapie a dietoterapie, svou informační nealopatickou podstatou charakterizovaná homeopatie, ale hlavně ty složky, které nejsou samostatně etablované, jako právě zmíněné, a to energoinformační medicína, morfoenergetická medicína a další.
Energoinformační medicína je vlastně praktickou aplikací teoretických poznatků psychotroniky o energoinformačním systému a současně jej praktické zkušenosti se širokým spektrem konkrétních případů narušení energoinformačního systému člověka jsou Objektem zkoumání a teoretického zevšeobecnění psychotroniky. Nejde však o úplné prolínání předmětu zkoumání psychotroniky a předmětu kompetence energoinformační medicíny. Objekty zkoumání psychotroniky jsou i jiné jevy nepatřící k medicíně a kompetence energoinformační medicíny zasahuje i mimo samotné energoinformační systémy. Tato kniha je však zaměřena jen na energoinformační systémy, proto z obou zmíněných odborů, teoretického i praktického, budu informovat jen k tématu, i když samozřejmě i v potřebném rozsahu o dalších souvislostech
