Tento článek pojednává o mytologických bytostech. Démon je v mytologii a náboženských představách bytost nebo nadpřirozená síla, lidem prospěšná či škodlivá (někdy se prospěšná označuje jako daemon a škodlivá jako démon – do sady ovšem chybí označení neutrálních), nebo nižší bůh, héros. V křesťanské tradici pak zlý duch, ďábel.
Dybbuk je v židovském náboženském prostředí zlý duch či démon, který nemůže najít klid a způsobuje posedlost jiných lidí. Vyskytuje se v lidových vyprávěních a je popsán v Kabale.
V hororech se téměř výlučně vyskytují démoni zlí. Na druhou stranu, v hororech bývají zlí všichni včetně andělů (např. ve filmu Constantin). Může se jednat o démony nehmotné, kteří posednou člověka a nutí ho konat zlo, nebo o bytosti různých, často proměnných, tvarů. Mohou mít řadu společných rysů s upíry, především jejich silnější variantou.
Ve fantasy jsou démoni obvykle rasou stejně dobrou jako lidé, existují tedy jedinci dobří i zlí, nejčastěji ale něco mezi. Jsou to silné magické bytosti a často bydlí nebo pocházejí z jiného světa – může jím být peklo nebo tak může alespoň vypadat. Mohou mít tělo (vlastní nebo „vypůjčené“), ale jeho zničení (bez ohledu na způsob) pro ně neznamená smrt – může je to dočasně vyřadit nebo poslat zpátky odkud přišli. Jejich tělo může stárnout, sami jsou ovšem proti stáří imunní.
Typickými tvary těla démonů jsou křídla (netopýřího typu), ocas, rohy a různé ostny, při boji někdy doplněné chapadly, ale vzhledem k tomu, že většina démonů může libovolně měnit svojí podobu, jedná se spíše o módu. Démoni bývají mistři magie (především temné a destruktivní – a to se týká i těch dobrých) a jsou označováni jako tvorové chaosu. I ve fantasy mohou být upíři druh démonů, typickým příkladem je svět A. Sapkowského. V něm se vyskytují tvorové chaosu, kteří v našem světě uvízli po katastrofě zvané Konjukce sfér (a nemohou se vrátit) a vyšší upíři patří mezi ně.
Častým konceptem je, že démoni – všichni nebo některé druhy – se živí emocemi ostatních (tedy hlavně smrtelníků). Nejčastějším příkladem jsou sukuby a inkubové, živící se vášní sexuálního styku. Jak ovšem někteří autoři poznamenávají, o takových sukubách se učencům zvlášť dobře píše, zatímco jiné druhy démonů (nebo i jiné druhy sukub podle některých zdrojů) živící se radostí, kterou si obstarávají třeba tak, že v masce klauna navštěvují dětská oddělení nemocnic, málokoho zaujmou.
[Příklady výskytů
- Michail Jurjevič Lermontov: báseň Démon – zlý démon se zamiluje do smrtelnice Tamary
- Terry Pratchett: Dobrá znamení (Good Omens) – démoni jsou zde protivníci andělů, ale vlastně se moc neliší
- Andrzej Sapkowski: Sága o Zaklínači – již zmínění vyšší upíři
- JRR Tolkien: Silmarillion – Maiar jsou vlastně démoni
- Roger Zelazny: Amber – obyvatelé chaosu
- Roger Zelazny: Přines mi hlavu čarovného prince (Bring Me the Head of Prince Charming) – démoni jsou zde opakem andělů
- Raymond Elias Feist: Hadí sága – Zde démoni hrají hlavní roli ve všech intrikách a tak jsou vlastně vystavováni jako velice inteligentní tvorové, pokud mají dostatek potravy.
V křesťanství
V křesťanské mytologii představuje démon padlého anděla, tj. anděla, který se vzepřel Bohu a propadl zlu. Démoni nevlastní skutečné hmotné tělo, ale jsou na sebe schopní brát různé podoby a působit na lidské smysly. Jsou rovněž schopní vyvolávat v člověku zlé myšlenky, city a rozdmýchávat v něm zlé vlastnosti, pudy a ponoukat ho k hříchu. Démon může člověka i posednout. Takto škodícího démona je možné vyhnat tzv. vymítáním (viz exorcismus). Nauka o démonech se nazývá démonologie a zabývají se jí především katoličtí teologové a exorcismus je součástí víry v některých jiných církvích.
V hermetismu
Démoni jsou zde entity obývající astrál a reprezentující určité vlastnosti a síly přírody či psychiky člověka. Démona je možné vyvolat (evokace) např. rituální magií a přimět ho k zodpovězení otázky nebo k vykonání nějakého úkolu, který spadá pod jeho schopnost a pravomoc. Démoni nejsou na rozdíl od andělů součástí organizované struktury vytvářející a udržující vesmír, a proto je možné je pověřit i úkoly, které jsou v rozporu s vesmírným božským plánem (dle tradiční západní magie).
S démonem se může rovněž uzavřít tzv. pakt. Mág či čaroděj s démonem uzavře dohodu, podle níž mágovi po určitý čas bude sloužit a poskytovat mu v životě rozličné výhody. Oplátkou však démonovi, po uplynutí stanovené lhůty, odevzdá svou duši. Známým příkladem je např. Faust.
Různé magické školy a systémy používají své hierarchie a skupiny démonů. Jiné démony zná tradiční západní magická tradice, která své démony čerpá především z křesťanství, kabaly, sumerských, asyrských, babylónských a egyptských náboženství a magií a jiné démony používá voodoo, magie čínská, tibetská, různé šamanské cesty atd.
Démoni jsou v současném hermetismu chápáni buď jako samostatné bytosti, které skutečně existují, jako určité formy duchů (démonologický magický koncept) nebo bývají mnohými okultisty chápáni jako zástupci kolektivního nevědomí, archetypy a podvědomé komplexy, zosobnění temné a pudové části osobnosti (psychologický magický koncept vycházející především z poznatků Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga).
Někteří démoni:
Abbadon, Ariel, Astaroth, Ašmodaj, Azazel, Bael, Belfegor, Belzebub, Choronzon, Lilith, Lucifer, Lucifug, Mefistofeles, Satan, Sorat, Taftartarat, Zazel.
Odkazy na literaturu:
- Lexikon magie, Milan Nakonečný, nakl. Ivo Železný
- Magie, Josef Veselý, nakl. Vodnář, 2001
- Magie pro pokročilé, Josef Veselý, nakl. Vodnář 2004
- Zóny stínu, Jozef Karika, nakl. Vodnář, 2005
