Rychlé střídání askeze (očista, vyprázdnění) a orgaistické hojnosti (velká žranice). Konflikt mezi hmotným a duchovním světem. Problémy s polaritou při hledání středu. Hlad po životě se utišuje místo zkušenostmi hltavým žraním, chybějící rozšiřování vědomí, hledání potvrzení, odměny a lásky na nesprávné rovině.
Váhala jsem, zda tuto rubriku zařadit. Ale tato zkušenost je mojí součástí, mého vývoje. Jsem jí vděčná, protože skrze ní jsem se mohla probudit. A možná právě můj osobní prožitek může být někomu ku pomoci. Mým dlouholetým pomocníkem byla kniha Bulimie – Jak bojovat s přejídáním. Autor František David Krch.
I když jsem napsala Příběh, nevěděla jsem přesně, co vlastně moji poruchu „způsobilo.“Kde byl spouštěcí moment. Až právě při tvorbě této stránky jsem se začala ptát jinak. Vždy jsem hledala problém v bulimii, ale teď jsem si vzpomněla, že jsem před tím rok nejedla. Přestala jsem jíst, když bylo dceři sedm měsíců. Kojila jsem ji a stále víc u toho tloustla. Nepřikládala jsem tomu jiný význam, říkala jsem si – hormonální věc. Zrovna tak jsem jako přirozené brala svoje rázné rozhodnutí začít hubnout. A pak se mi to „nějak“vymklo z rukou. Moje letitá teorie nad kterou jsem se vůbec nepozastavila.
Nyní jsem se začala ptát, vnímat tu dobu, kdy jsem přestala jíst. A moje kamarádka terapeutka to vedla v čase ještě dál. Položila mi otázku: „Proč jsi nabírala? Přejídala jsi se? Ne? Zdá se ti normální jen tak tloustnout?“ Otázka, proč jsem měla potřebu obalit se při kojení tukem, byla klíčová. Vynořila se mi postava manželovy matky, její přítomnost každý víkend, její „pravdy“ o našich dětech. Ona je každý víkend obletovala, tvrdila, že ví, co jim je a já kojila jako o život, nechtěla jsem dát děti z ruky. V pondělí po jejím odjezdu byly holčičky ještě celé rozhozené, až v úterý se zklidnily, a já zas měla pocit, že to jsou moje děti. Tak to šlo víkend co víkend. Celé dovolené, svátky. A já chtěla kojit co nejdéle, vychutnávala jsem si to naprosté spojení a přitom jsem tloustla do podoby manželovy matky. V podvědomí jsem se cítila jako matka ohrožená, „brala“ mi děti a matka byla jediná role, v které jsem byla. Nebyla jsem partnerka, svého muže jsem poslouchala spíš jako otce. Žila jsem v území jeho matky, neměla jsem svoji domácnost. Nebyla jsem ani žena, ale nedospělá dívka. Jediná moje identita byla matka a najednou ji něco narušilo. Nikdy jsem to nedokázala vidět. Při terapii, když mě přítelkyně vedla, jsem zpočátku nedokázala svoje vlastní slova zopakovat. Říkala mi – teď jsi to řekla a já nevěděla co. Něco jsem jí říkala a zároveň jsem neslyšela. Ale už jsem chtěla slyšet, takže to v jeden moment cvaklo. Dostavila se silná katarze a pláč, který šel tak hluboko zevnitř.
Další dny se mi vybavovaly další a další situace a mě docházelo tolik věcí. Čistila jsem karmické dluhy s manželovou matkou a cítila jsem lásku její duše. Největší lekce dostáváme od nejbližších duší. Dělají to pro nás a já jsem jim za to víc a víc vděčná. Bývalému muži, jeho matce i dalším – Děkuji.
Rozkryla jsem zde souvislosti jako možnost pro vás zahlédnout principy jak sebezkoumání může fungovat. Nikdy se neotevře víc, než jsem schopná přijmout, pochopit, vstřebat. Tolik let jsem si nepoložila správnou otázku, nepozastavila se nad prvotní situací. Dřív bych nebyla schopná vidět souvislosti. A je klidně možné, že to není vše, že mi ještě časem vyleze nějaká další hlubší úroveň.
Posunula jsem se dál. V knize Nemoc jako symbol od R. Dahlkeho hltám informace, které jsem nepovažovala za své, já přece nejsem dospívající holka tak jaké popírání ženskosti? Držení se dětství? A právě v tyto dny jsem se trochu zakulatila. Říkala jsem si, co je? Vždyť na sobě tolik pracuji, mám se ráda. Odmítla jsem naskočit na staré energie – hubnoucí programy. A jedno ráno jsem viděla své tělo v zrcadle, podívala jsem se na měkké paže a řekla. „No, však jsem Ženská. A rozbrečela jsem se. Teprve teď jsem dokázala pustit svoji dívku. Sice jsem se už dávno netrápila dietami, ale hluboko uvnitř jsem stále cítila ploché dívčí břicho jako něco, co se mi moc líbí, po čem v skrytu duše toužím. Ten vjem je tak niterný, že ho těžko slovně popsat.
A teď najednou se něco stalo. Ten večer jsem oslavovala svoji ženu. Další den jsem se nemohla těch slov, prožitku v sobě nabažit.
JSEM ŽENSKÁ… konečně jsem ženská! Taková krása… naplňuje mě štěstím.