Hypotézy prvotní kolébky lidské civilizace mají daleko komplikovanější vývoj. Mýty a legendy je mnohokrát inspirovaly nebo ovlivnily. Dlouhou dobu převládalo přesvědčení, že kultura se rozšířila z Egypta na západ i na sever a z Mezopotámie na jih a na východ. Nové archeologické a antropologické nálezy potvrzují neudržitelnost této teorie.
Ve vztahu Nového a Starého světa se postupně vykrystalizovaly dvě základní myšlenkové tendence vývoje: izolacionismus a difuzionismus. První zastává ve stručnosti názor, že dva velké oceány obklopující americký kontinent jej až do roku 1492 izolovaly od Starého světa s tím, že příchod prvních obyvatel se uskutečnil pěší cestou z asijské tundry na Aljašku. Stoupenci této teorie jsou přesvědčeni, že shody amerických a světových kultur byly vyvolány tím, že na stejnou techniku přicházeli lidé na různých místech světa paralelně a nezávisle.
Difuzionisté věří v jedinou společnou kolébku všech civilizací. Argumentují převážně mnoha uvedenými analogiemi kultur předkolumbovského Nového světa se zejména středomořskou oblastí Starého světa. Nálezy moderní archeologie nepodporují teorie izolovaného vývoje kultur Mesoameriky a starého Peru, spíše naopak. Navzdory stále důkladnějšímu archeologickému průzkumu center těchto amerických kultur i kultur starších, je předcházejících, a mnohdy vyšších, jako byli Olmékové éi kultury Tiahuanaco, Chavín, Nazca a Mochica, nenarazily na stopy postupného vývoje od primitivní společnosti k civilizaci. Moderní archeologie naopak potvrzuje, že stopy velké civilizace se objevily náhle, jsou nekomplexní a někdy značně odlišné kvality.
Přestože difuzionisté připouštějí možnost vzniku řady paralel vývoje nezávislým způsobem, jsou přesvědčeni, že rozhodující impulsy vývoje vznikly stykem civilizací, aniž by to muselo znamenat přesuny velkých skupin populace. Hovořili jsme o jakési střední cestě obou škol a na některých příkladech amerických kultur dokumentovali možnost vlivu mořeplavců — praučitelů. Je přirozené, že tento úkol nemohla splnit posádka nevzdělaných námořníků, náhodou ztroskotalá. K předávání pojmů, jako je stavba pyramid, astronomie, písmo nebo matematická nula, je třeba víc než znalost jejich existence. Posádku lodí musela tvořit část intelektuální elity příslušné země, která z ní chtěla nebo musela odjet. Jak archeologie, tak i psané dějiny dokládají, že ze Středozemního moře vyplouvaly velké organizované skupiny kolonistů a zakládaly osady podél západoafrického pobřeží. Nejstarší psaná zpráva o tom je zaznamenaná na stéle z Kartága, která popisuje příběh fénického krále Hanna kolem roku 450 př. n. l. Plavil se se šedesáti loděmi, aby založil kolonie podél celého atlantského pobřeží dnešního Maroka.
Archeologové dokázali, že nešlo o průkopnickou cestu. Mimo Hanna dorazili na určená místa před ním jiné expedice, které zde založily i velké megalitické město Lixus na jih od Gibraltaru, v místech, kde se břehu dotýká mořský proud obracející se přímo k Mexickému zálivu! Dějiny tohoto města však zmizely v temnotách přesto, že je Římané považovali za domov bohů, ve kterém byl pohřben Hérakies. Lixus prý postavili neznámí vyznavači Slunce, podle něhož orientovali gigantické megalitické hradby, a nazývali jej Maqom Semes — Město Slunce. Na jeho stavbě se museli podílet astronomové, architekti, zkušení řemeslníci i písaři. Vyznavači Slunce byli, jak je známo, i Sumerové, Asyřané, Chetité, Féničané, Egypťané, ale i Olmékové, Mochikové a všichni následovníci až po Aztéky, Maye a Inky. Féničané byli dlouho pokládáni za pionýry mořeplavby. Nové výzkumy však potvrzují, že nikam nepřišli první; dokonce i na Kanárských ostrovech byli před nimi Guančové. Vikingové objevili sever obydlený Laponci; na Islandu našli mnichy z Walesu a v Grónsku Eskymáky. Když byl Kolumbus v roce 1492 přivítán na ostrově Hispaniole, ukazovali mu domorodci hroty oštěpů že slitiny zlata, stříbra a mědi, jež údajně získali od černých mužů, kteří připluli z moře. V roce 1513 proplouvá španělský Vasco Núňez de Balboa Darienským zálivem mezi Panamou a Kolumbií a v jedné vesnici nachází válečného zajatce černé pleti. Snadnost, s níž Thor Heyerdahl mohl přeplout Atlantik, jej vedla k sestavení seznamu kulturních paralel transatlantských znalostí, které jsou podlé něho společné předevropským civilizacím Malé Asie, Egypta, Malty, Kypru, Kréty, starého Peru a Mesoameriky. Ve své knize Staré civilizace a oceán shrnul 53 základních paralel. Kromě shod v architektuře, stavitelství, umění, systémů písma, zvyků mumifikace a trepanace uvádí zejména společné rysy těchto dvou oblastí v hierarchii založené na slunečním kultu, organizování mohutných staveb velkou masou lidí bez praktického účelu, dosud neznámé technice řezání kamene a jeho dopravě a vztyčování obrovských soch, systému inženýrského způsobu zavlažování a terasovitém zemědělství, na shodách v nářadí a nástrojích, identickém stupni metalurgie a filigránském opracování drahých kovů, hlavně zlata. Autor knihy dále dovozuje, že archeologická věda bude muset učinit podstatné ústupky v posuzování pohybu kultur: „Skutečnost, že ostrovy Malta a Bahrajn vykazují starší stopy civilizace než Egypt a Sumer, převrací z geografického hlediska časový sled. Znamená to, že raná kultura se patrně šířila ve Středozemním moři směrem východním a v Arabském zálivu směrem severním, a nikoli naopak, jak se dlouho soudilo." V pozadí těchto úvah je pak Santorin a ještě zřetelněji bájný Lixus, který byl vlastně za Héraklovými sloupy … Následné šíření směru této kultury směrem západním orientuje Heyerdahl především na zmíněný směr proudů z afrického pobřeží do Mexického zálivu.
Pokračování …
