Skutečně jsem si začala připouštět, že stárnu, až ve chvíli, kdy se začala obracet role dítě-rodič. Přestala jsem být „dítětem“ svých stárnoucích rodičů a uvědomila jsem si, že teď jsem to já, kdo bude tím silnějším, oporou, ochráncem. Druhý mezník vyvstal nedávno, když naše dcera začala bydlet sama.

Díky jejímu stěhování mi došlo, že i já bych měla začít přemýšlet o svém bydlení do budoucna. Budu si chtít vůbec v penzi ponechat náš dům, nebo dám přednost pěknému, ovšem menšímu bytu? Prodám či neprodám naši chalupu, když mi její údržba dělá značné problémy už teď? Motorovou pilu v ruce sotva udržím, sekerkou rozštípnu leda klacík, na obsluhu motorové kosy jsem příliš malá…

Právě tak si musím ujasnit, čím bych vlastně chtěla naplnit svůj důchodový věk. Je to taková „příprava na stáří“ nebo spíš hra na ně – co bude, až… Zrovna včera mi tady na klinice plakala osmapadesátiletá paní, učitelka, která zcela dobrovolně odešla do předčasného důchodu, aby se mohla starat o maminku, kterou postihla Alzheimerova choroba. Navíc se už léta stará o invalidního bratra.

A teď se bojí, že péči o oba nezvládne. Současně by už konečně chtěla žít po svém a užívat si důchodu – a zase nemůže. Jak je vidět, člověk by si měl včas rozmyslet i to, jak dalece se chce a je schopen obětovat pro ty kolem. Aby potom stáří neprožil v zatrpklosti.

Co si pod dobrým zestárnutím vůbec představujete?
Dožít s člověkem, kterého jsem si kdysi vybrala jako životního partnera, v místě, kde se mi líbí a kde se cítím doma, s lidmi, které mám ráda, moci dělat to, co mě těší, být relativně zdravá… To je ovšem samozřejmě nedostižný ideál. Měli bychom se nicméně snažit se mu aspoň přiblížit.

Podíl seniorů na populaci ve vyspělých zemích raketově roste stejně jako průměrný věk. Sociologové mluví o tom, že je třeba vytvořit nový model dobrého stárnutí. Socioložka Jiřina Šiklová, sama už seniorka, dokonce tvrdí, že by bylo užitečné zavést ve školách nový předmět s tímto obsahem. Souhlasíte?¨

Upřímně řečeno, moc se mi to nezamlouvá. Každý předmět totiž znamená povinnost. A my přece taky nemáme v rozvrhu předmět Jak mít někoho rád! Vztahu ke stáří, ke své babičce a dědovi a vůbec ke starým lidem kolem, tomu se dítě učí ve své rodině – pozoruje chování ostatních. Z předmětu „péče o dítě“, který se už v základní škole vyučuje, si taky odnesete jen pár technických dovedností a informací, vztahům a postojům se však nenaučíte. Spíše bych s dětmi mluvila v rámci biologie nejen o tom, jak se mění tělo v pubertě, ale jak se pak mění ve stáří, jak se mění výživa.

Aby věděli, že stáří je přirozená součást životního cyklu stejně jako jeho konec. Mladší děti i studenty bych směřovala k různým dobrovolným aktivitám, které by je přivedly k stáří blíž. Bližší vztah bývá totiž základem porozumění. Vždyť už existují třeba „babičky na dálku“ podle modelu adopcí dětí na dálku nebo návštěvní služba dobrovolníků. Pomohlo by to, myslím, kultivovat vztahy mezi lidmi vůbec.

Zlaté oči, děvenko, říkávala moje babička. V dnešním kalupu dbáme spíš na majetek než na vztahy.
Bohužel. Když ještě k tomu pomyslím na 600 000 českých rodin zatížených hypotékou, kterou budou splácet do smrti, nedokážu si představit, že tahle generace omezí práci a výdělek a bude se starat o své staré rodiče. K tomu totiž potřebujeme „moci“, „chtít“ a taky „umět“. Proto bychom měli vytvářet podmínky pro to, abychom „mohli“ starším lidem pomoci, ovlivňovat naše postoje v tom smyslu, abychom to dělat „chtěli“, a naučit se jak.

Od hypotéz k realitě… Jaké ošklivosti na stará kolena si nadělujeme zbytečně už předem?
Leccos nám nadělila už sama příroda. Třeba riziko dopracovat se k vysokému tlaku či špatný metabolismus. A my sami tomu ještě pomáháme pracovním stresem, škodlivými návyky, nedostatkem pohybu – no vždyť to přece známe. Ve stáří sklízíme nechtěné ovoce: umíráme předčasně na nemoci srdce a cév, cukrovku, osteoporózu… Navíc nám tyhle nemoci zkracují život a ještě k tomu zhoršují i poslední léta před smrtí řadou potíží.

A co hlavně, invalidizují nás. Přitom je možné, abychom naše genetické dispozice částečně ovlivnili, a to střídmým jídlem, pohybem, životním rytmem, ba dokonce i lepším vzděláním a sociologickým statutem. To se však už děje. Vědecké studie přinášejí dostatek důkazů o tom, že do stáří vstupujeme teď v lepším fyzickém a psychickém stavu než generace před námi. Invalidita a léta strávená se zdravotním handicapem se totiž zkracují i přes prodlužující se délku života. Platí tedy, že kdo žije rozumným životním stylem, později zemře a prožije mnohem kratší období s nějakým zdravotním postižením.

Nakolik respektujete tyhle vědecké pravdy vy sama?
Mám štěstí, že v lecčems, hlavně co do kil a metabolismu, mi velice přála příroda. Je pravda, že v posledních letech o poznání kvalitněji jím a trošku sportuji: procházky se psem, kolo, lyže. Chodím taky pravidelně k zubaři, znám svůj tlak a cholesterol. Prostě běžná údržba těla. Jako když po určité porci ujetých kilometrů dovezete auto do servisu. Přiznávám ale, že efekt toho všeho poněkud zmizíkuji značným pracovním vytížením.

Nechápu, proč se u nás dosud tolik lidí třese na to, až dají vale zaměstnání, když pak značnou část z nich trápí pocit nepotřebnosti a sociální propad. A naopak ti, kteří se svého místa či podnikání drží co nejdéle, většinou jen kvetou. Kudy vlastně podle vás, paní profesorko, vede zlatá cesta?
Nejspíš asi přes postupné snižování pracovního úvazku, jak je to už možné v jiných zemích Evropy. Nebo přes plný úvazek v zimě a léto strávené na chalupě. Vhodné je ustoupit z vedoucích funkcí a pracovat třeba v roli konzultantů. Jako lékařka však radím: pracujte tak dlouho, jak jenom můžete. Bohužel většina zaměstnavatelů nabízí zatím buď celý úvazek, nebo nic. Navíc v některých profesích člověku, který je v důchodovém věku, prodlužují smlouvu o měsíce, což u řady lidí vede k pocitu frustrace, nepotřebnosti, snižuje to jejich sebevědomí, sebeúctu.

A od těchto pocitů, které vás pronásledují ve dnech „bezcílně“ trávených doma, je jen krůček k depresi a k chorobám, sebepozorování, sebelítosti a nepěknému stáří. Myslím ale, že je na každém z nás, jak se s takovou situací vyrovná. Zkrátka se na ni musíme začít připravovat včas, dokud jsme ještě psychicky odolnější.

Zvýšení důchodové hranice by zajistilo seniorům, kteří jsou ve slušné kondici, větší jistotu, tedy vnitřní klid, potažmo lepší zdraví.
Pouze teoreticky. S prodlužováním pracovního věku Evropa experimentuje víc než dvacet let. Nejnovější tabulky ale prozradily, že valná část žen pracuje stejně jen na částečný úvazek, a to celoživotně, a často odchází do předčasného důchodu ze zdravotních důvodů před dosažením oné deklarované důchodové hranice.

Jak ale z toho bludného kruhu ven?
Odhaduji, že v budoucnu budou mít úspěch návrhy těch ekonomů a sociologů, kteří prosazují, aby se pracovní zátěž naopak v průběhu života obecně snížila. Pracovali bychom tak po celý život méně hodin, ale celkově déle. Jiná skupina odborníků přišla nedávno s ještě převratnější teorií: několikaletou pracovní pauzu by si udělali lidé středního věku, kteří potřebují čas na výchovu svých dětí, a pak by se vrátili do práce a pracovali, pokud by to šlo. Tyto změny by ale znamenaly změnu stereotypů a pracovních modelů, které se vyvíjely déle než dvě století. To ovšem předpokládá jistou mezigenerační vstřícnost – „mezigenerační kontrakt“, řečeno sociologickým termínem. Momentálně jsme spíš svědky sočení na důchodce, protože přece „společnosti jen ubírají“. Přitom to není pravda.

Američtí ekonomové propočítali, že zatímco před osmdesáti lety lidé pracovali v průměru dvacet let, nyní už kolem čtyřiceti. Takže ano, lidé dnes pobírají důchody nesrovnatelně déle, ovšem zároveň nesrovnatelně déle do státní kasy přispívají.

Čím déle spolu mluvíme, tím svízelnější mi snaha o dobré stárnutí, neřkuli stáří, připadá…
Máte pravdu. Dobré stárnutí vyžaduje zkrátka stát a společnost nakloněné stáří. Ale i vyzrálou lidskou osobnost, řekněme onu „moudrost stáří“.
Dožít se devadesátky nemusí být nicméně vždycky velká výhra. Některé nemoci dokážou udělat ze života hotové peklo.

Mám pro vás hned několik dobrých zpráv. Ti, kteří se svého stáří dožijí, jsou dnes vzdělanější a zdá se, že mají vyvinuté i lepší kognitivní strategie, jak se s nemocemi a postižením vyrovnat. Navíc závažnější nemocnost a závislost na péči druhých se v Evropě a Severní Americe podle závěrů rozsáhlých epidemiologických šetření posouvá do stále vyšších věkových kategorií. Jak muži, tak ženy mezi 65 a 75 lety jsou nyní zdravější než předchozí generace. A zdá se, že tomu tak bude i do budoucna.

Úkolem nás, geriatrů a gerontologů, potom je posunovat nejen tu věkovou hranici úmrtí, ale prodloužit i stáří bez medikamentů, nemocnice či jiné péče. Gerontologická věda však neprodlouží mládí, ale střední věk, který se teď posouvá daleko přes šedesátku.

Jaký postoj k životu vás jako člověka, který se ho den co den snaží lidem prodlužovat, rozčiluje?

Mrzí mě každá promarněná šance – na zdraví či uzdravení, na úspěch nebo spíš na pocit životní spokojenosti. Mrzí mě, když lidé nevyužijí svých schopností a možností, které jim život přináší. A rozhodně si nepotrpím na omrzelost životem. Jak prohlásil nějaký klasik: „Člověk má sahat dál, než dosáhne, protože k čemu by pak bylo nebe?“

Prof. MUDr. EVA TOPINKOVÁ
přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
prezidentka Mezinárodní gerontologické asociace pro evropský region
autorka mnoha monografií a vysokoškolských učebnic
zasloužila se o to, aby studenti zdejších lékařských fakult mohli studovat i obory sociální gerontologie a klinická geriatrie

Pro časopis Výběr Renata Červenková

loading...

Komentáře