Speciálně cyklista nemůže dítě posadit na písek a hrát nohejbal, nemůže dát dítěti pastelky a papír v tělocvičně, nezabaví ho tenisovými míčky na kurtu … Dítě prostě nemůže běžet vedle kola. Alespoň to dlouho nevydrží.
Když byly mojí dceři 2 roky, začali jsme ji s sebou vozit v dětské sedačce. Tím se na nějakou dobu problém vyřešil. Malá byla nadšená a prakticky pokaždé při návratu v sedačce usnula – plná nových zážitků a dojmů. Jenomže ze sedčky brzy vyrostla a znovu nastal problém – "kam s ní". Před nedávnem se k nám začaly dovážet speciální vozíky za kolo pro děti, ale ty byly taky malé.
Rozhodli jsme se, že malou naučíme jezdit na kole. Povedlo se, jenže na nějaké delší cesty a hlavně do provozu jsme si netroufali.
Po konzultaci s manželkou a dcerkou jsme tyč koupili. Všem, kdo se pustí do montáže tohoto zařízení vzkazuji – pevné nervy a rozum do hrsti. Ale stojí to za to. Dítě jsme namotivovali odměnou ( panenka Barbie ) a po počátečním strachu ( dítě nemá možnost točit řídítky ) se to malé moc líbilo. A líbí pořád.
Každý podvečer vyrážíme na malé výlety. Malá zvládne v pohodě trasy od 10 do 20 km. Když se chce projet sama – tam kde je to bezpečné – jednoduchým úkonem bez nářadí kolo odpojím a tyč složím ( tyč je teleskopická ) a připevním ke svému kolu a jedeme každý na svém.
Já sám jsem byl k tomuto způsobu dopravy nejprve velmi skeptický, ale po první vyjížďce, kterou jsme po dlouhé době absolvovali zase všichni společně, se ze mne stává nadšený propagátor tohoto způsobu trávení volného času s rodinou.
