Základní potřebou je, aby dítě bylo během prvních let života doslova přilepené na matce. To vidíme u různých domorodých kultur, kde ženy mají svou pozici a nikdo jim neříká, co mají se svými dětmi dělat (zejména ne muži). Pokud jste ženou, vnímejte své instinkty. Jako matka víte, co máte dělat. Jen to dovolte, věřit (si).

Pokud ještě nejste matkou, nemějte strach z toho, co přijde, budete vědět, co máte dělat, jak se starat o své dítě. Vždy v přítomnosti budete mít dostatek informací. Dovolte si vědět, dovolte si využívat mimosmyslového vnímání, které jako žena máte aktivní.

Pokud jste muž, respektujte svou ženu. Raďte pouze, pokud jste o radu požádáni. Bude to pro vás duchovní cvičení ve zvládání svého ega, neboť kdo jiný chce mít pravdu a kdo jiný v muži ví nejlépe, co má či nemá jeho žena dělat, cítit nebo vnímat? Vaše žena vám dá více lásky, než si rozum umí vůbec představit, pokud ji budete respektovat.

Co může nevědomý muž vědět o porodu? Kdyby byl u tisíce porodů, poznal by leda jejich vnější projev. To je mužský způsob. Nikdy by nevěděl, co žena prožívá, co cítí. Buďte své ženě oporou, ochraňte ji a dodávejte jí sebevědomí tím, že budete respektovat její rozhodnutí. Dovolte jí chybovat. Stůjte při ní, nikoliv za ní. Chraňte ji, nehlídejte ji! Neviňte se z ničeho, uvědomte si, že to jsou jen chyby, které pramení z toho, že jste prostě nevěděli, jak to je. Kdykoliv můžete vše napravit, nikdy není pozdě.

Řekli jsme si, že dítě má být v těsném kontaktu s matkou. Zejména v prvních letech života (první tři roky jsou nejvíce potřeba). Mnohdy mají ženy pocit, že nevědí, co s dětmi dělat, kam je dát. Domnívají se, že nemůžou to či ono dělat, kvůli dětem. Tuto informaci jim (dětem) předávají. Jak se děti asi cítí? Mít dítě u sebe není takové omezení, jak se na první pohled zdá. Domorodé ženy nosí děti v šátku na svém těle pevně připojené. Berte si k sobě své dítě tak často, jak jen to půjde. V kočárku vezte nákup a dítě neste v ruce, je to lepší než naopak. Žena má pocit, že se musí věnovat dítěti. Na to potřebuje čas, ale ten potřebuje i na domácí práce apod. To je ale zásadní omyl. Dítě totiž ze všeho nejvíc potřebuje prožívat běžný život. Nikoliv být ve svém „dokonalém“ pokojíku a hrát si s „dokonalými“ hračkami.

Smyslem jeho her je totiž poznávání a jen poznávání ho může plně uspokojit. Co to znamená pro ženu (muže)? Znamená to zabývat se svými aktivitami naprosto stejně jako jindy (dřív).

Dítě tu není pro to, aby své rodiče omezovalo, ale aby je učilo. Aby si uvědomovali!

Uvědomte si, že vás nikdo nemiluje tak jako vaše dítě, nikdo vám tak bezmezně nevěří. Pokud budete tuto přirozenost respektovat, najednou zjistíte, že nemáte méně času než dřív. Navíc svému dítěti umožňujete spolu s vámi prožívat běžný den, život takový, jaký je. Právě to dítě zajímá! Proto přišlo právě k vám, protože potřebuje právě vaše životní zkušenosti. Lepší otec není ten soused, co hraje na zahradě s dětmi fotbal. Lepší matka není ta sousedka, která stále peče koláče nebo vymýšlí dětské hry. Jste to vy, právě vás si vaše dítě vybralo. Nesuďte se podle „obecných“ norem, jak to „má“ být.

Proto je nezbytné věnovat plnou pozornost dětem. Každá generace může prokletí ve formě výchovy zastavit. Právě vy máte tu možnost, právě teď je ta správná chvíle. Prostě důvěřujte sobě a svým dětem. Vzdejte se závislosti. Fiktivně potřebné, ale ve skutečnosti nesmyslné. Nečiňte své děti na sobě závislými. Jak? Tím, že vy nebudete žít svou závislost na svých dětech. Zejména na matkách je to dobře patrné. Žily část svého života v závislosti na svých dětech, a pokud děti odejdou, zaniká jim smysl života.

Někdy je horor mateřství dotažen až ke krajnosti, kdy žijí osamělé čtyřicetileté „děti“ se svými rodiči (většinou jen matkou, otec buď odejde, nebo zemře). Vzájemně se nenávidí a trpí vinou. Vzájemnou vinou. To lze přerušit tak, že si situaci uvědomíte a budete postupovat v objevování toho, co vás ovlivnilo v dětství.

Klíčem k mnoha branám vědomí je odpuštění. Jen tak můžete nahromaděnou a uzavřenou energii pocitů (a někdy i emocí) vypustit ze svého těla ven. Jak? Jen tak, že se prostě rozhodnete. Žádné rituály, snad jen krátká slovní formulace toho, co právě činíte, typu: „Odpouštím si. Odpouštím jim. Odpouštějí mi.“ Většinou je téma vztahu mezi rodiči a dětmi tak hluboko uzamčené, že bez účasti terapeuta se tam dostanete velmi obtížně (ale jde to!).

Univerzální pravda v tomto případě je stejná jako již mnohokrát. Je potřeba získat rovnováhu, harmonii. Tedy problematickou situaci, která zapříčinila disharmonii, objevit, pochopit (přijmout rozumem) a „kouzlo“ spočívá v odpuštění. 

Nezůstávat v minulosti a nežít stále své ublížení. Najít sílu a odpustit i velká příkoří. Ve své praxi se setkávám s velmi pohnutými zážitky z dětství lidí, kteří mě navštíví. Odpuštění je ona úzká brána k osvícení, kterou nelze projít, pokud nepustíte minulost, kterou vláčíte s sebou. Pustit ji, znamená odpustit.

Řekli jsme si, že vtělení je vědomý cílený akt, kdy si jako vlastní bytost určujeme místo. Víte tedy, do čeho jdete, stačí si to uvědomit. V této realitě je cílem (smyslem aktuální hry) prožívání. Tedy uvědomování si. Řečeno s náboženskou příchutí, Bůh (stojící jakoby někde „mimo“ tuto realitu) stvořil tento svět a všechny souvislosti a nyní prostřednictvím lidské bytosti přichází, aby prožíval zázrak tvoření. Úkolem každého člověka je prožívat, objevovat a tvořit. S tímto vědomím vcházíme do této reality. V okamžiku vtělení, vstoupení duše do těla plodu, dochází k tak silnému prvotnímu prožitku, že jsou přehlušeny všechny ostatní informace, se kterými přicházíme do této reality. Širokospektrálnost vjemů, které vnímá „čerstvě“ vtělená lidská bytost, je pro ni tak strhující, že zastíní vše ostatní, tedy i samotné vědomí vlastní bytosti.

Dochází k prožívání celého vývoje, všech zkušeností zakódovaných v DNA těla. Toto se děje zhruba do poloviny doby těhotenství. Je to úchvatný příběh natolik zajímavý, že přirovnáme-li to ke sledování filmu v kině, najednou „zapomenete“ na své úkoly, např. ze zaměstnání, a stáváte se součástí příběhu, který sledujete. Lidský plod prochází kompletně celým vývojem biologických forem na této planetě. Protože je v tu chvíli duše v jednotě s tělem, jsou jednotlivé fáze současně jemnohmotné i hrubohmotné (plod skutečně fyzicky mění podobu podle stavu vývoje, ve kterém se nachází).

Vývoj člověka začíná již okamžikem spojení vajíčka a spermie v těle ženy. Tělo lidské bytosti se vyvíjí tak jak po celé věky. Prochází vývojem od buňky po člověka. Porod není žádným začátkem ve vývoji – ten již dávno trvá.

Jaký odkaz nám děti přinášejí? Je to odkaz dokonalosti. Jejich svět je přítomný. Možná proto mu někdy nerozumíte. Jak může plakat a hned se smát? No protože je přítomné. Nebere si nic z minulosti (pláč), když zrovna prožívá radost (smích). Děti vás učí, kam jít. Ukazují vám cestu! Proberte se a naslouchejme jim!

Ukázka z knihy Transformace vědomí – autor: Tomáš Keltner

REKLAMA:
loading...

Komentáře