To je v kostce obsah posledních deseti let práce amerického lékaře Johna Ioannidise, jenž se postavil proti proudu a obvinil celou medicínsko-farmaceutickou branži z manipulace veřejností ve velkém. Pětačtyřicetiletý lékař tvrdí, že výsledky medicínských studií, na nichž je postavena výroba kteréhokoli léku, buď hrubě přehánějí, nebo jsou zavádějící, nebo vyloženě lžou. Kolik že je takových studí?
Neuvěřitelných devadesát procent, říká Ioannidis.
Nápad přezkoumávat výsledky dávno etablovaných studií dostal Ioannidis (narodil se v New Yorku řeckým rodičům, kteří se v jeho pěti letech odstěhovali zpět do Řecka) v roce 2001 v nemocnici v řeckém městě Ioannina, kam přicházela spousta albánských uprchlíků. Jedna z jeho podřízených zmínila zvláštnost, že právě Albáncům tamní lékaři nápadně často chybně diagnostikují zápal slepého střeva.
Ioannidis ji vyzval, ať to dokáže. Výsledek podezření potvrdil: řečená chyba diagnózy se u Albánců vyskytovala sedmkrát častěji než u řeckých pacientů. (Motivem byly peníze: zbytečná banální operace je pro lékaře lukrativní.) Ioannidis na to téma sepsal článek – a narazil.
Žádný z řeckých medicínských časopisů mu jej nechtěl otisknout, protože odporoval dostupným statistikám. Tehdy jej napadlo, že by bylo zajímavé podívat se podrobněji na výsledky jiných, již respektovaných studií.
Výsledek byl šokující. Ioannidis a jeho tým vybrali podle komplikovaných kritérií 49 špičkových článků publikovaných v odborných periodicích za léta 1988-2001, z nichž 45 tvrdilo, že našlo účinnou odpověď na tu či onu nedokonalost lidského zdraví. Mezi nimi byly články o hormonální léčbě potíží spojených s menopauzou; o účinku vitaminu E na srdeční choroby; o denní dávce aspirinu, jež má držet pod kontrolou krevní tlak a předcházet infarktům.
Ioannidis zjistil, že z 49 studií jich pouze 34 prošlo dalším ověřováním; a co víc, zjistilo se, že 14 z oněch 34 došlo k chybným – nebo alespoň neprokazatelným – závěrům. Mezi nimi figurují takové medicínské evergreeny, jako jsou doporučení ke snížení konzumace masa nebo dokonce tvrzení, že nadváha zkracuje lidský život (podle dlouhodobé studie lidé s mírnou nadváhou mají naopak pravděpodobnost žít déle než průměr).
"Když třetina špičkového, uznávaného výzkumu přináší nedůvěryhodné výsledky, znamená to, že problém má celá branže," tvrdí Ioannidis.
"Věda je úsilí sice vznešené, ale také své stoupence odměňuje významným objevem jen zřídkakdy," citoval jej ve svém říjnovém vydání časopis The Atlantic. To je však právě jádro problému. Aby se vědec uživil, potřebuje, aby jeho práce byla alespoň publikována. Má tedy malou motivaci pustit se do ověřování dávno akceptovaných teorií. "V zimě se snadno nachladíte" je špatný titulek, jakkoli je to stokrát pravda. Naopak práce nazvaná "zima nemá s nachlazením nic společného" si čtenáře najde vždycky.
Kombinace tržního tlaku na atraktivitu a zároveň časového i finančního omezení tak vystavuje vědce pokušení zkoumat fakta povrchně a interpretovat je účelově. Je to jako dokládat pohledem na portréty Josifa Stalina a Adolfa Hitlera tvrzení, že knírek vede k masovému vraždění. Když Ioannidis svoji práci před pěti lety vydal, očekával, že na něho celá branže tvrdě zaútočí. Opak byl pravdou: lékaři sborem pokrčili rameny s tím, že to přece ví každý. Popsaná praxe tak vesele pokračuje.
Jedním z důvodů je poptávka mezi pacienty. Ioannidis dává k lepšímu případ kolegyně, která volky nevolky předepisovala sedmdesátiletému pacientovi osm různých prášků. "Jednak jejich účinky jsou pochybné samy o sobě a jednak nikdo netuší, jak funguje jejich kombinace," říká.
"Patrně by se mu ulevilo, kdyby vysadil všechny. Ale to nemůžeme udělat, protože by měl pocit, že se o něho nestaráme." Ioannidis doufá, že publikace v Atlantiku, tedy mimo ryze odborný tisk, pomůže otevřít lidem oči a nastolit realističtější očekávání. "Jen velmi nízké procento výzkumu vede k velkým vylepšením klinických výsledků a kvality života. Měli bychom s tím počítat a nechtít od výzkumu více." Každý si může tipnout sám, jakou má takový postoj šanci.
Lékař John Ioannidis si všímá ďábelského "public relations" farmaceutického průmyslu. Že farmaceutické společnosti lžou a jejich léky jsou k ničemu? Myslí si to kdekdo, ale – dokažte to. Američan řeckého původu John Ioannidis se o to pokusil a uspěl. A co se stalo? Nic.
