Buňky našeho těla mají v jádře 46 chromozómů, pohlavní buňky (vajíčka, spermie) mají po 23 chromozómech, aby jejich splynutím v zárodek opět vznikla sada 46 chromozómů.

Obsah každé knihy (chromozómu) je rozdělen na jednotlivé kapitoly, které označujeme jako geny. V genech je uložena genetická informace každého u nás v podobě dvoušroubovice DNA (deoxyribonukleová kyselina) a je psána v genetické abecedě, která má jen 4 písmena (podle chemických bází, které tvoří stavební kameny DNA: adenin – A, guanin – G, cytosin C, thymin – T).

V genetické informaci vzniká mnoho překlepů, řada z nich je automaticky opravena, některé chyby (mutace, polymorfismy) zůstávají. Takový překlep nemusí vůbec smysl textu změnit, ale právě těmito překlepy (nejčastěji záměnou písmenka) na různých místech genetické informace se lišíme jeden od druhého.

Pokud vznikne chyba v zásadním místě kapitoly a změní se tím její smysl, může i jediný takový překlep vést ke vzniku choroby. Jedná se o tzv. monogenní (mono- jediný) choroby, způsobené mutací jediného genu. Příkladem může být vrozená porucha krevní srážlivosti – hemofilie. U takové choroby lze poměrně přesně vypočítat riziko přenosu chybného (mutovaného) genu a tím i choroby na potomky.

Druhou skupinu chorob označujeme jako polygenní (poly- mnoho) – k rozvoji těchto chorob je třeba mutací v několika genech navíc ve spojitosti s vlivy zevního prostředí. Mezi tato onemocnění patří i roztroušená skleróza (RS). V genetické informaci je uložena náchylnost (vnímavost) k onemocnění, samotná RS se rozvíjí až za spoluúčasti faktorů zevního prostředí (infekce, strava, kouření a další – ne všechny zatím známe).

Jak tedy víme, že genetická výbava skutečně hraje roli při vzniku RS?

Potvrzují to výsledky pozorování rodin s výskytem RS (familiární studie). V běžné populaci České Republiky je riziko vzniku RS 1:1000, tedy 0,1%. U příbuzného prvního stupně pacienta s RS (dítě, sourozenec) je riziko 3-4%. U jednovaječných dvojčat se riziko pohybuje kolem 34%. Když byl ale sledován výskyt RS u adoptovaných dětí rodiče s RS (rodič tedy nemohl přenést genetickou náchylnost k RS na dítě), RS se u těchto dětí vyskytovala ve stejné míře jako v ostatní populaci (0,1%).

Riziko 3-4% je obdobné jako riziko většiny zhoubných nádorových onemocnění. Znovu opakuji – nedědí se vlastní onemocnění, ale pouze určitá vnímavost k RS. Proto nám genetika nepomáhá v rámci poradenství rodičům s RS.

V čem může být genetika v problematice RS přínosná?

Jak bylo vysvětleno výše, jeden od druhého se lišíme drobnými změnami na různých místech genetické informace. Tyto rozdíly na první pohled nemusí být vůbec zřejmé, na důležitosti však mohou nabývat v případě rozvoje nějakého onemocnění a při jeho léčbě.

Naše genetická výbava se významně podílí na individuálním průběhu choroby (tedy proč se u někoho RS prakticky neprojevuje a naopak někoho rychle invalidizuje).

Stejně má genetická výbava vliv na odpovídavost na léčbu. Cílem současných výzkumů je odhalit právě ty geny, které určují agresivní průběh choroby – takový pacient by měl být hned od začátku stejně agresivně léčen. Dalším cílem je odhalit geny spojené s odpovídavosti na určitý lék – takto bychom mohli hned od začátku zvolit lék přímo na míru pro každého individuálního pacienta.

Moderní laboratorní metody molekulární biologie nám umožňují studovat velká množství genů najednou (pomocí tzv. čipů). Výzkum je zaměřen na geny, u nichž předpokládáme účast na zánětlivých procesech při RS (zánětlivé působky, naprogramovaná smrt buněk – apoptóza, aj,.), poškozování myelinu (demyelinizace) a nervových vláken (neurodegenerace), nebo naopak schopnost obnovy myelinu či nervových vláken.

V současné době získáváme pomocí těchto nových molekulárních metod obrovské množství informací. Úkolem blízké budoucnosti je jejich kvalitní vyhodnocení a – jak doufáme – jejich použití v praxi.

MUDr. Eva Krasulová, MS centrum VFN Praha

Komentáře