Věcem vůbec nechává volný průběh a příliš mnoho neplánuje. Což neznamená, že by neplánovala vůbec.

Máte nějaké své vnitřní plány? Tím myslím, do jaké míry věříte, že je vůbec možné si v životě něco plánovat a ovlivňovat to?

Já si myslím, že každý z nás pluje na loďce, která je poháněna proudem po řece. A když pochopíte, že plujete, kam ta řeka chce a že to tak má být, pak víte, že každá cesta, každý váš krok má smysl a že všechno přichází v pravý čas. Na druhou stranu nevylučuji, že se má člověk snažit a za něčím si jít, být umanutý, ale ctím, že některé věci se zkrátka stát mají a stanou se a je to tak dobře. A to ze mne nemluví nějaká víra, jen vnitřně cítím, že vše má svůj řád a svůj smysl. Pro mne byla obrovská úleva, když jsem se oprostila od toho, abych se setkávala s lidmi, které nemám ráda, abych dělala něco, co mě netěší. Já se do ničeho nenutím, říkám, co si myslím a dělám, co mě baví. To ostatní je nepodstatné.

Co na to vaše okolí?

Samozřejmě se kvůli tomu mohou na vás koukat jako na podivína, nebo že jste sobec, ale to je v pořádku. Být sobcem je úžasné, protože to je jediný způsob, jak být šťastná a zároveň štěstí rozdávat. Lidé mají stále pocit, že něco musí. Nemusíte vůbec nic.


Panenka Marie – Autor: Sára Saudková

S tím s vámi souhlasím, jen když někomu řeknete slovo sobec, většinou to má velmi negativní význam.

I když jsem matka od tří dětí nebo respektive čtyř, tak to neznamená, že bych nebyla sobec, že bych se jim slepě odevzdávala a pak padala večer na pusu. To bych je v podstatě začala podvědomě nenávidět a myslet si, že ony jsou zdrojem mé únavy a neštěstí. Blbost! Já jsem matka a musím myslet hlavně na sebe. Matka je taková medvědice, na které ta medvíďata bytostně závisejí – musí být silná a spokojená sama se sebou a děti to všechno z vás cítí. Ony přesně vědí, že matka je v pohodě a pak jsou v pohodě taky.

Říkáte, že jste k těmto postojům nějak došla. Víte, co tomu napomohlo?

Já nevím, já byla vždycky samorost a svéráz. Vždy jsem tak nějak vyčuhovala, ať už v tom dobrém nebo špatném.

Připadá mi, že se vám podařilo něco, co se jen tak někomu nepovede, a to zůstat jiná a přesto pro společnost přijatelná. Mám dojem, že vás mají lidé rádi.

Já si myslím, že mě můžou někteří lidé úplně nenávidět, a to proto, že jim připomínám odvahu, kterou oni nemají. Nemají odvahu dělat věci, tak jak je cítí a pak se s tím nemohou srovnat. Proto mne můžou nenávidět a opovrhovat mnou.

Potkáváte se s tím?

Ano, ale mě to nezajímá. Vím o tom, že jsem zařazena do skupiny hodně svérázných lidí, i když svérázný je ještě hezké slovo.


Imprese – Autor: Sára Saudková

A teď mi povězte něco k tomu vašemu fotografování. Podle mě jsou to úplně "boží" fotky.

Já mám ty fotky hodně ráda, to je možná ono. Nejsem do nich slepě zakoukaná, ale mám je ráda tak, jako když máte ráda svoje děti. Taky víte, že jsou někdy pěkní "parchanti" (smích), ale mají krásnou duši a milujete je takové, jaké jsou. Tak zrovna tak mám ráda ty svoje fotky i s jejich chybami. Vím, že jsou nedokonalé, ale mně nedokonalost nepřijde jako závada. Zakládám si na tom, že ony jsou pro mne radost. Fotografování pro mne není práce, je to radost, která shodou okolností vydělává peníze. To je jen takový bonus. Něco navíc. Protože když se podívám na své obrázky, je to pro mě, jako by mi ožíval před očima vlastně můj život.

Baví vás dávat rozhovory?

A tak jo. Přitom já nejsem nějaká upovídaná. Mě baví, když nevím, na co se mě budou lidi ptát. Nemám ráda, když se snaží předem nějak se mnou domluvit a připravit otázky. To mě neláká. To je jako bych dostala domácí úkol. Mně připadá nejzajímavější právě to, když tápu, že jsem najednou postavená před mikrofon nebo před kameru, před někoho, kdo naslouchá a teď "babo raď". A není moc času si něco vymýšlet. Je to upřímnější.

Šla byste někdy do politiky?

No, dříve jsem si myslela, že by bylo docela bezvadné to tam jít provětrat a přinést trochu selského rozumu, ale když vidím tu partičku těch zbídačených idiotů, kteří neustále něco předstírají, tak ani ne. Někdy používám trochu tvrdší příměry… Ještě k té politice – když zacházíte s výkalem, tak nakonec i sama jako výkal smrdíte. Obávám se, že bych se v té stoce akorát tak zašpinila, aniž by to přineslo nějaký výsledek. Takže ne.

Často jsem vás slyšela mluvit o vztazích mezi mužem a ženou.

Vztahy mezi mužem a ženou jsou velmi rafinované. Pro nás, když se tím trápíme, mohou být nepřekonatelné, ale ve skutečnosti jsou celkem jednoduché. Když se odpoutáte od toho, abyste viděla v lidech něco víc, než co jsou, tak nakonec vidíte jen taková zvířátka. A kdybyste si přečetla jakoukoliv knihu o výchově psů, tak pak zjistíte, že to přesně pasuje na děti i na chlapy. (smích) 

Vy věříte, že se dá chlap vychovat?

Vychovat ne, ale můžete ho nějakým způsobem navigovat, aby měl pocit, že k tomu dospěl sám. To ale předpokládá, že máte chuť donutit ho, aby udělal něco, co jste si vymyslela vy.

No jasně. (smích) Tak v tom případě gratuluji k úspěšné manipulaci. V dobrém slova smyslu.

Ano – v podstatě je to manipulativní chování. Ono to tak funguje i u dětí. Když jim řeknete, co mají udělat, tak se jim najust nechce, protože nemají prostor se rozhodovat. Ale když tam je otazník, tak jim dáváte prostor, byť malý, který jim dává pocit, že prosazují svoji vůli. I když je to v podstatě manipulace, vede k úspěšnému výsledku, že se nemusíte zbytečně rozčilovat.

Křičíte někdy na děti?

Taky to dovedu. Ono je kolikrát lepší a pro děti čitelnější, když se někdy rozčílím a zařvu. Tím se i uklidním a nemám špatný pocit, že ti "hadi" zase neposlouchají. (smích) S dětmi je to podobné jako s dospělými i zvířaty. Je to soustavný boj. Kdo s koho.


Houpačka – Autor: Sára Saudková

Co vám u dětí zabírá?

No, mám to vyzkoušené, když si mají večer uklízet hračky. Mám na ně výborného strašáka. Hrozím jim, že když si je neuklidí, tak je rozdám ostatním dětem. A to zabírá jako zaklínadlo.

To je opravdu někdy rozdáváte?

Ano. Nejprve je schovám pro případ, kdyby to ještě nějak napravily. A když ne, pak už je neuvidí nikdy. Potom je skutečně rozdám.

Jaké otázky nemáte příliš ráda? Které byste nejméně ráda chtěla slyšet?

Nemám ráda intimní otázky, připadá mi to blbý.

To jsou třeba otázky o sexu?

Ano. Ale to není nějaký blok, jen si myslím, že jsou jisté věci, o kterých mám pocit, že se ani mluvit nedá.

Kdybychom měli u nás veřejný prostor, jako je v Londýně v Hyde parku, existuje téma, které byste chtěla ostatním sdělit?

To je zajímavá myšlenka, že bychom tady něco takového měli, aby mohli lidé vyjadřovat, co se jim honí hlavou. Já bych se třeba rozpovídala o módě. Aby se ženské kvůli ní nenechaly svazovat. Aby se nezačaly k něčemu přirovnávat a když se tomu dostatečně nepodobají, tak aby si nepřipadaly, že jsou out. Aby se nebály lišit a nepochybovaly o sobě. Baví mě být černou ovcí všech módních policií. Baví mě soudy typu, že když nemáš tyto krpály na sobě a tohle triko, tak vlastně nemůžeš vůbec mezi lidi. Je to dojemné. 


Klauni – Autor: Sára Saudková

Soudíte sama za sebe někdy něco, nebo někoho?

Samozřejmě, že vždycky porovnáváte, rozlišujete, ale snažím se lidi nesoudit, protože každý má nějaký důvod, proč dělá to nebo ono. Spíše to vnímám, sleduji, a když mi někdo něco provede, tak odpouštím, ale nikdy nezapomenu. Názor mám a umím ho říct, ale nikomu do ničeho nemluvím, ať si každý dělá, co chce.

Nenamáháte se tím a šetříte si práci.

No, ano a zase jsme u toho. Zkušenosti jsou nesdělitelné a dobré rady jsou k ničemu. Stejně si na vše každý musí přijít sám. 

Autor článku: Jana

REKLAMA:
loading...

Komentáře