Nedávno přišly některé farmaceutické firmy na trh s tabletami obsahujícími denní dávku 20 mikrogramů estrogenu, což je pravděpodobně ještě nejnižší dávka, která ještě dokáže udržet pravidelný cyklus a současně působit antikoncepčně. Menší obsah hormonu souvisí s kvalitou pilulek pod hranicí 50 mikrogramů. Tuto jednoduchou matematiku bychom však neměli přenášet na rozdíl mezi 20 a 30 mikrogramy. Tady už ta jednoduchá přímá úměra, že méně hormonů znamená v každém případě výhodu, tak jednoduše neplatí i když zejména psychologicky může to snížení hormonálního obsahu působit jistě příznivě.
Naprostá většina tablet se užívá jednou za 24 hodin po tři týdny, pak se dělá v užívání jednotýdenní přestávka během které se většinou dostaví menstruační krvácení. U některých preparátů se v místo přestávky užívá neúčinná látka, aby žena „nevyšla ze cviku“. Ty účinné tablety jsou buď všechny stejné, nebo se jejich hormonální obsah v průběhu cyklu mění. Rozeznáváme proto přípravky jedno-, dvou- a třífázové, odlišené většinou také různou barvou jednotlivých druhů tablet. Když jsme se poprvé setkali s těmi vícefázovými preparáty, bylo to vydáváno bezmála za nějakou antikoncepční revoluci. V současné době už to původní nadšení poněkud ochladlo a dokonce i mezinárodní antikoncepční kapacity zastávají názor, že jednofázové přípravky jsou neméně dobré a spolehlivé.
Pokud se tedy podíváme na seznam všech dostupných hormonálních antikoncepčních preparátů a na jejich chemické složení, mohli bychom z toho mít dojem pěkného zmatku. Klientky antikoncepční poradny a zejména pak novináři na mě útočí se žádostí o sepsání jakési antikoncepční kuchařky, kde by byly uvedeny přehledné směrnice o tom, jaké ženě a kdy jaký druh pilulek je možno doporučit. Přiznám se, že to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá a že sestavení takovéhoto jednoduchého návodu je vlastně nemožné. Rozhodně to není z toho důvodu, že bych chtěl celou záležitost nějak zamlžovat, abych potom mohl dělat chytrého, nebo že bych byl podplacen nějakou farmaceutickou firmou, abych dával přednost jenom jejich výrobkům.
Ještě před patnácti lety byla situace přehlednější. Existovaly totiž převážně estrogenní, převážně gestagenní a vyvážené preparáty a prostým gynekologickým vyšetřením bylo možno odhadnout, jaký hormon té které ženě více chybí a výběr vhodného přípravku byl pak záležitostí logické úvahy. V současné době pak snad neprozradím nějaké světoborné tajemství když řeknu, že zhrubě všechny pilulky dostupné na našem farmaceutickém trhu jsou zhruba stejně kvalitní a spolehlivé a dopustím se ještě dalšího svatokrádežného prohlášení, že až na malé výjimky se vlastně všechny hodí pro každého, respektive pro každou. Tak třeba předpisem preparátu s 30 mikrogramy etinylestradiolu a nějakým „slušným“ gestagenem (a jiné než ty „slušné“ u nás vlastně neexistují), nemůžeme udělat chybu téměř v žádném případě. Takovým byl třeba náš starý dobrý československý Neogest, který by ještě dnes nesporně udělal díru do světa. Nikdo mi už nikdy nevysvětlí, proč se přestal vyrábět, zejména když jeho cena byla pouze zlomkem ceny zahraničních preparátů stejného chemického složení. Ne nadarmo někteří zahraniční odborníci tvrdí, že podobné přípravky by měly být volně dostupné veřejnosti v pouličních automatech.
Tato úvaha mne přivádí k cenám antikoncepce. Můžeme jenom tiše závidět některým vyspělým evropským zemím, kde jsou tyto prostředky ženám poskytovány bezplatně, nebo kde tento nárok mohou uplatňovat alespoň ženy velmi mladé. U nás musí uživatelka sáhnout poměrně hluboko do kapsy, cena měsíční dávky bývá zpravidla podstatně vyšší než 100 Kč. Nicméně však platí, že cena a kvalita nemusí být vždy přímo úměrné. To, co platí třeba u výrobků spotřebního průmyslu, nemusí zásadně platit u hormonální antikoncepce. Někdy i o něco levnější pilulky prokáží stejně kvalitní, nebo i lepší službu.
Předepisující lékař tedy neudělá chybu, když užívání antikoncepce nastartuje podobným univerzálním monofázickým preparátem a teprve při špatné snášenlivosti pak přejde na přípravek vícefázový nebo doporučí některý s nižším dávkováním estrogenu. Dosti často se stává, že zejména při začátku užívání se začnou projevovat některé vedlejší příznaky, které zdánlivě připomínají těhotenství. Občas se může objevit mírná bolest hlavy, příznaky jakéhosi nadmutí a zadržování tekutin, nebo mírná žaludeční nevolnost. Žena, která na výskyt těchto vedlejších příznaků není připravena, může znervóznět a žádá lékaře o předpis jiného preparátu. Když pak ani tento „nevydrží s nervy“ a ženě vyhoví, nepříjemné příznaky zpravidla ustoupí. Ženy si pak právem myslí, že výběr preparátu se řídí metodou pokusu a omylu, zatímco příznaky by téměř jistě vymizely i v případě setrvání na původním antikoncepčním přípravku. Chce to zkrátka jenom zvyk a pevné nervy. Někdy se tomu také říká „nebezpečí prvního preparátu“. Ten druhý je zkrátka vždycky lepší, ať už se jedná o jakýkoliv. Takže snad je to skutečně jakási loterie, ve které se ovšem většinou nakonec vyhrává. Tomu vědeckému zdůvodnění výběru vhodného preparátu jsem tedy nakonec dal jaksepatří na frak. Nechť je mi laskavě odpuštěno!
