Přitom zjišťuji, jak těžké je nějak krátce a jasně odpovědět člověku, jehož život je jiný, jehož hodnoty jsou jiné, který v józe vidí například jen to, že lze stát na hlavě, dát si nohu za krk nebo se nechat zakopat bez jídla, pití a dokonce i vzduchu na nějaký ten týden nebo měsíc pod zem…
Jedna z mnoha možných odpovědí na otázku, proč se zabývám jógou, je ta, že chci – stejně jako asi všichni ostatní lidé – být šťastná a spokojená ve svém životě. Jako zářijový zrozenec k tomu zvlášť potřebuji cítit, že můj život má smysl, je součástí určitého širšího smysluplného záměru, že se někam ubírá, že má cíl a já pro dosažení toho cíle něco podnikám, jsem součástí toho širšího řádu a třebas po malých krůčcích onen smysl naplňuji.
Jóga jako duchovní cesta těmto potřebám mé duše velmi dobře vyhovuje. Můj život se díky józe stává částí jakési smysluplné cesty nejen mého skutečného já (ponechme teď stranou diskuze o tom, co jím vlastně je) od současného stavu (ať je jakýkoliv) ke stavu naplnění, štěstí, radosti, harmonického spolubytí s okolím, rozšířeného láskyplného vědomí a realizace svých možností v rámci onoho vyššího řádu.
Na rozdíl od jiných duchovních cest, které by tuto potřebu mohly rovněž naplnit, mne na józe přitahuje její praktičnost. Ona nejenže definuje jakýsi cíl, kterého je třeba dosáhnout, ona také říká, jak to udělat, a předkládá k tomu velmi praktické a konkrétní metody. Ty metody navíc již cestou – tedy jakoby mimochodem – zprostředkovávají velmi pozitivní stavy, jako je stav fyzického i psychického zdraví, komfort vlastního těla, vnitřní vyrovnanost, radost ze života, schopnost otevřít se ostatním a umět s nimi láskyplně žít. Není to tedy duchovní cesta, která by slibovala cosi kdesi v budoucnu za cenu odříkání a potlačování v přítomnosti, ale cesta, která své plody dává už teď, v tomto okamžiku, na tomto místě (cesta sama se tak stává cílem). Neodvádí mne od běžného života a neslibuje cosi výjimečného. Naopak, právě běžný život vidí jako ten nejlepší nástroj a příležitost pro duchovní vývoj a samotný cíl pak vnímá jako přirozený stav našeho bytí, jako něco, na co všichni máme právo a všichni to můžeme dosáhnout.
Jóga není náboženství, jak si mnoho lidí myslí. Není to víra. V józe není nikde žádný bůh a není tu nikde ani žádná jiná síla, která by vám mohla škodit (není tu tedy nic, čeho bychom se museli bát), anebo která by za vás mohla něco udělat (žádná milost, žádné plnění něčích podmínek a žádné prosby). V józe jste zodpovědni sami za sebe sama, za své činy a za svůj život. Je to krásné, je to nadějné a dává to člověku ohromující svobodu. Ale je to také těžké, absolutně spravedlivé, plné odpovědnosti a nelze se na nic vymlouvat. Po svobodě touží ve svém životě většina lidí, ale odpovědnost za život je ochoten přijmout málokdo.
Jóga nevidí svět černobíle – nedělí věci na dobré a špatné. Uvědomuje si – a mne jako jejího adepta o tom přesvědčuje každým dnem -, že takové rozdělení a posuzování je velmi relativní a vždy subjektivní. Jóga vidí a respektuje existenci různých kvalit, a ať už je vnímá jako existenci dvou protikladných pólů (například hathajóga) nebo tří doplňujících se úrovní (sámkhjajóga), vždy trvá na tom, že všechny tyto kvality jsou nutné a mají své opodstatnění. Tajemství úspěchu a štěstí spočívá podle jógy v jejich harmonickém spolubytí. Obraz z několika vláken volně, pravidelně a při tom pevně spletené bráhmanské šňůry – to je odpověď jógy na existenci protikladů a různých kvalit.
V tento moment by možná ti, kdo o józe něco málo vědí, začali nesouhlasit. Námitky typu, vždyť jóga zakazuje to a to a jiné věci zase přikazuje, jsou námitky z vzniklé jen z povrchní znalosti a z nepochopení skutečné povahy jógy. Často slýcháme: „Křesťanství má desatero a jóga jamu a nijamu.“ Často jsou tyto první stupně rádžajógy s desaterem porovnávány nebo dokonce ztotožňovány. Jisté opodstatnění této analogie tu je. Přinejmenším v tom, že jóga stejně jako původní křesťanství si uvědomuje důležitost určité morální a etické úrovně člověka, a proto mu předkládá tyto úvahy. Jama však nejsou zákazy, jak je to mylně interpretováno, stejně jako nijama nejsou příkazy. V tom se tyto části jógy od desatera výrazně odlišují, byť oblasti, o kterých mluví oba tyto etické kodexy, se překrývají.
Například zásada nenásilí (ahimsá, hned první jama) je obsahově právem přirovnávána k přikázání Nezabiješ. Ale pouze obsahem. Nejedná se zde o zákaz, ani o přikázání, ale o analýzu vlastního chování a naladění vůči všemu živému (tedy jiným tvorům i sobě samému), jejímž výsledkem je snaha o vyvážení. Pociťuji-li nebo dokonce už praktikuji násilí, je třeba kultivovat onen opačný pól – lásku, pocit blízkosti a sounáležitosti – a tím své chování a naladění vracet k harmonii. Jóga vidí jako nejvyšší stav vždy stav harmonie obou pólů, nikoliv vymýcení „negativního“ a pěstování „pozitivního“ pólu. I proto, že ono rozhodnutí, co vlastně je dobré, a co špatné, je často velmi těžké, relativní a vždy subjektivní. Jóga si také uvědomuje složitost onoho systému, kterému říkáme lidská osobnost, člověk. Složitost a křehkost na jedné straně, a sílu a možnosti na straně druhé. Pro jógu nejsme jen tělem (kterého si mimochodem váží jako nejdokonalejšího nástroje našeho života a celé duchovní cesty); jsme také energetickou bytostí, systémem energií, našimi emocemi a myšlenkami, jsme též jemnými příčinami, důsledky a souvislostmi jiných osob, jevů a situací (to vše na Západě shrnujeme do nepřesně vymezeného, ale běžně užívaného označení „duše“). A konečně jsme i jakousi, slovy těžko definovatelnou, podstatou mimo rozsah našich smyslů, která je už neosobní, dokonalá, věčná, zcela nehmotná a nepomíjející, která je božskou jiskrou v nás (v pojetí Západu se tomu nejvíce blíží pojem „duch“). Nic z toho není víc, nic není méně. Všechny tyto části naší existence jsou nutné a šťastni můžeme být a dosáhnout smyslu života můžeme jen tehdy, jsou-li tyto složky harmonicky vyváženy. Jóga mi tedy dává pocit, že pečuji nejen o své tělo, ale i o svou duši. Tato péče a zároveň práce s tělem a duší mne přivádí k uvědomění si mého místa v Univerzu, v tom širším živoucím celku, jehož součástí je každý z nás, díky němuž existujeme. A dává mi možnost uvědomit si a především prožít, mít autentickou zkušenost, existence té božské jiskry, která je mou skutečnou podstatou, mým skutečným já. A je jedno, jestli jí říkám duch, átman, puruša, Já nebo bůh. To jsou jen slova. Podstatný je prožitek. Pro tuto možnost, pro tuto láskyplnou péči, pro tento pocit příslušnosti k určitému řádu a smyslu Univerza jsem učinila jógu nedílnou a milou součástí každého svého dne.
