Knihy, které mají pomoci prokrastinujícím, jsou plné dobrých rad, jak se přemoci a chodit denně běhat, zdravěji se stravovat a nakonec konsekventně držet dietu. Jako by nebylo dost zlé samo o sobě již to, že po nás obtížné věci vyžaduje okolí! Kdo špatně zaparkuje, musí se nechat komandovat státem. Kdo se komanduje sám, má dvakrát více práce. To nejmenší, co pro sebe člověk jako občan příslušný do státu vlastní osobnosti může udělat, je nevydávat žádné nesmyslné a neproveditelné zákony.
Argument, že určité způsoby chování jsou zdravější než jiné, nahradil, viděno historicky, dřívější prostředky podmiňování, s jejichž pomocí se společnost snaží vyvolat v nás špatné svědomí. Zatímco se dříve pokoušela změnit chování svých členů poukazem na bohulibost nebo naopak hříšnost určitého jednání, mají dnes životní styl jednotlivců diskreditovat argumenty zdravotní. Přitom soudobý ideál štíhlého těla postrádá vědecké zdůvodnění, protože mezi normální váhou a zdravotními problémy leží velice tlustý tukový polštář v nejhorším případě esteticky politováníhodných kilogramů. Různí chytří lidé, mezi nimi fi lozof Michel Foucault, tuší za tímto ideálem přenesení vnějších kontrolních mechanismů do nitra jednotlivce. Štíhlá, sportovní postava zviditelňuje pro každého, že její majitel nepodléhá každému pokušení a dokáže se sám úspěšně ukázňovat.
Pokud nám však někdo chce medicínskými argumenty znechutit krásné umění prokrastinace, nemůžeme nečinně přihlížet. Prokrastinace, tvrdí se opakovaně, není žádná legrace, odkládání je spojeno s vážnými zdravotními riziky, protože postižení příliš dlouho čekají s návštěvou lékaře a změnou životního stylu. Z prokázané schopnosti LOBOs pod tlakem termínů přece jen v podstatě dostát svým povinnostem se ovšem dá usuzovat, že se nakonec k lékaři vydají, pokud k tomu existuje vážný důvod. A chodit k lékaři bez vážného důvodu neprospívá ani bankovnímu kontu, ani zdraví. Proti škodám z nejednání také stojí škody z jednání – například od doby, co se omezuje hormonální terapie žen v přechodu, ubývá v průmyslových zemích nově diagnostikovaných případů rakoviny prsu.
Nejčastěji se prokrastinujícím předhazuje, že příliš dlouho odkládají preventivní prohlídky. Hlavními důvody pro nevyužívání nabídek časného rozpoznání rakoviny sice skutečně jsou pohodlnost a zapomnětlivost, ale 76 ze 100 mužských a 65 ze 100 ženských pacientů, umírajících na rakovinu, zabíjejí tumory, pro které dosud žádná smysluplná raná diagnostika neexistuje. A také tam, kde již existuje, není její užitek v žádném případě jasný. V červnu 2003 jsme si v listu Zeit pod titulkem „Požehnaná nevědomost“ mohli přečíst: „Náhle se veřejně diskutuje fakt, že přehnaná kontrola může spíše škodit než prospívat. Na rané diagnostice, praktikované od roku 1971 u rakoviny střeva, prostaty, prsů, kůže a děložního hrdla, se dá demonstrovat, že nicnedělání představuje alternativu, kterou je třeba brát vážně. Raná diagnostika je v podstatě výměnným obchodem: Jedno riziko vyměníte za skupinu jiných. Z tisíce pacientů jich několik málo může očekávat, že je preventivní prohlídka zachrání před smrtí rakovinou. To je zajisté silný argument pro ranou diagnostiku. Avšak proti této skupině stojí zhruba stejný počet pacientů, u nichž preventivní prohlídky narušují zdraví, které by vlastně měly uchovat.“ Zda prokrastinující umírají na rakovinu třeba jen o jeden den dříve než dobří organizátoři, to je zatím pro nedostatek odpovídajících vědeckých výzkumů nejisté.“
Bezesporu by bylo dobré ukázat se dvakrát ročně u zubaře a tu a tam si nechat změřit krevní tlak. Kdo to nedokáže, povede možná kratší, na zubní kazy bohatší život a měl by to kompenzovat alespoň tím, že nebude kouřit a jezdit na motorce. Kdo je kuřák, biker a potápěč, odmítající návštěvy lékaře, může se pořád ještě dovolávat toho, že každý člověk má právo na svobodně zvolená rizika a společnosti tím neškodí – kdo dříve zemře, méně zatěžuje společnou pokladnu. Náklady preventivních opatření jsou také většinou vyšší než úspory, napsala ekonomka Louise B. Russellová už v roce 1986, její závěry, zveřejněné v knize Is Prevention Better Than Cure?, mezitím potvrdila řada dalších studií. Oprávněný je zájem společnosti na intervenci jen v případě očkování, protože jen při vysoké míře proočkovanosti vzniká tzv. stádní imunita, která zamezuje šíření infekčních chorob. Naštěstí je člověk normálně nucen rodiči, aby se dal očkovat, a může k tomu nutit vlastní děti. Což je, jak známo, mnohem snazší než k něčemu donutit sám sebe.
Zatímco přání, aby LOBOs častěji navštěvovali lékaře, přicházejí většinou z jejich okolí, dominují ve fórech svépomocných skupin ve vztahu ke zdraví předsevzetí typu „konečně začít s pravidelným sportem“ nebo „důsledně držet dietu“. Obojí dohromady je zodpovědné za vnímaných 90 % všech veřejně vyjádřených dobrých předsevzetí a nevládne žádný nedostatek ohledně tipů a triků, jak překonat vlastní nechuť. Kdo se musí znovu a znovu pomocí triků přemáhat, aby si šel zaběhat nebo dělal nudné věci ve fi tcentru, měl by si položit otázku, zda se náhodou nerozhodl špatně. Není nemožné najít pro sebe nejvhodnější podobu pohybu, poznáme ji podle toho, že nás baví a nemusíme se k ní nutit. Je možné, že jednomu dvěma lidem chůze do schodů na stairmasteru působí potěšení, tam venku se najdou nejneuvěřitelnější věci. Kdo však už tuší, že není jedním z těch dvou, nechť vypoví své předplatné ve fi tku a za ušetřené peníze si koupí něco radostnějšího.
Proti předplatnému ve fitcentru mluví ostatně nejen to, jak jsou nudná. Jak v roce 2006 zjistili ekonomové Stefano DellaVigna a Ulrike Malmendierová, platí majitelé měsíčního předplatného za jednu návštěvu v průměru o 70 % více, než kdyby si pořídili jednotlivou vstupenku. Návštěvník fitcentra, který už nemá chuť chodit a jehož předplatné se automaticky prodlužuje, potřebuje v průměru další 2,29 měsíce, aby je zrušil. Kdo si kupuje předplatné, dělá tak pravděpodobně s vírou, že se tímto způsobem dokáže snáz motivovat k pravidelnému sportování. Stane se ale opak – pravděpodobnost, že majitel ročního předplatného bude fitcentrum po roce stále ještě navštěvovat, je nižší než u měsíčního předplatného. Stejný efekt je možné vidět u lidí, kteří si pořídili rotoped. Zeptejte se svých známých, kolik majitelů rotopedu mezi nimi drahý přístroj využívá alespoň nepravidelně ještě k něčemu jinému, než aby na něj věšeli vyžehlené košile
Z KNIHY: Odložím to na zítra –Kathrin Passig; Sascha Lobo
