Pověstná bledá vyzáblá postava s dlouhými zuby dnes už ztratila svou působivost a neslavně skončila ve společnosti pohádkové klekánice či hejkala. Mohla by děsit nanejvýš tak děti na školních maškarních plesech. Oživlá mrtvola opouštějící svůj hrob aby pokousala spící lidi je dnes každému k smíchu.
Ale pozor!
Historické prameny nás stále důrazněji přesvědčují o tom, že upíři nejsou jenom strašidla vymyšlená dávnými romanopisci, ale že prokazatelně kdysi řádili, a to nejen v daleké Transylvánii – zemi Drakuly, ale i u nás, v Čechách a na Moravě.
Nevěřící Tomášové se o tom mohou přesvědčit ve starých kronikách, třeba od Václava Hájka z Libočan nebo opata Neplacha. A dočtou se tam i o upírkách! Tak třeba: „Roku 1334 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý.“
Podobně se psalo o jiné ženě z Valašského Meziříčí, která „v hrobě mlaskala jak svině. Když ji vykopali, byla červená, kypící masem a krví, koulela očima a na hrobníka se ošklíbala. Přizvali na ni zaklínače, ale zlámala mu vaz, neboť neznal správně zaklínací formuli. Vyvezli ji tedy za město, že ji spálí, ale ještě na káře vypila půl vědra piva určeného k hostině po jejím spálení. Ve vesnici nastal opět klid, až teprve když byla rozčtvrcena a vhozena do ohně.“
Pravda je, že ty nejstarší zápisy z kronik dnes vyvolávají spíše úsměv než hrůzu. Obzvlášť když se dočteme, že z hrobu upíra se často ozývalo mlaskání, jak v rakvi ohlodával své tělo, žvýkal rubáš a nesetlelými ústy vysával masité části svých prsou. Pronásledoval prý především své příbuzné, někdy se honil i za pocestnými, volaje: „Oj, maso chci, oj maso chci!“ Zkrátka, měl jen málo společného s ponurým, mnohdy naivním vzezřením jeho filmového kolegy. Nenosil černý plášť a nebyl ani hubený a bledý. Naopak, byl odulý a kůži měl červenou, jakoby krev, kterou pozřel vyplňovala každou buňku jeho těla.
Vykopaný upír, pastýř Myslata ze vsi Blov u Kadaně „byl nadut krví jako měch,“ upír Grando ze Slovenska „měl tvář zcela červenou, která se pohybovala, jako by se smála,“ a pitva upírky Stany z Medvědije v Srbsku, provedená v roce 1732 lékaři a vojenskými důstojníky ukázala „in cavitate pectoris množství čerstvé krve… jako i v plicích, játrech, žaludku i ostatních vnitřnostech.“
Probijte ho kůlem
I zneškodnění upíra tehdy vypadalo poněkud jinak, než nám popisují horory. Žádní vyděšení lovci upírů plížící se s dřevěným kůlem při světle pochodní zatuchlou hrobkou k rakvi s mrtvolou. Naopak bylo to docela zábavné divadlo, kterého se často zúčastnili všichni vesničané a které končívalo hostinou a pitkou. Vykopané tělo obvykle převezli na káře buď na popraviště nebo mimo obec někam na kraj lesa. Mrtvole pak probodli srdce ostrým dubovým kůlem, ruce svázali za zády, hlavu urazili krumpáčem a položili k nohám, ústa vycpali česnekem nebo kamením. Ve zvlášť úporných případech bylo nutno tělo spálit a popel zahrabat do vykopané jámy. Následovala veselice, při níž byli všichni přítomni hoštěni pivem na útraty upírových příbuzných.
Vysvětlení si zaslouží i tehdejší metody zneškodňování nesmrtelného vysávače krve. V hororech se dočteme, že při proražení jeho srdce dubovým kůlem se jeho tělo rozpadlo v prach. Tak to pochopitelně být nemohlo. Pověstná zbraň starých lovců upírů – dřevěný kůl, měl jen jeden význam. Držet upíra na jednom místě tak, aby nemohl vstát. Musel být tedy zatlučen přes tělo až do země. Odseknutím hlavy, kde je většina smyslových orgánů, měl být upír zbaven možnosti vidění, slyšení či větření své kořisti, a schopnosti ji pronásledovat.
Aby si hlavu nemohl znovu nasadit, pokládala se k jeho nohám. Ale jenom spálením celého těla se podle okultní víry zničila upírova zlá podstata. Víme ale, že běžný oheň neměl tak vysokou teplotu, aby jeho tělo mohl změnit na popel, takže tělo ve skutečnosti pouze ohořelo.
Upíří hřbitov
Jsou podobné zápisy z kronik pravdivé, nebo byly původně myšleny jen jako černý humor? S jistotou můžeme odpovědět, že jsou pravdivé. Dokládají nám to archeologické vykopávky – nálezy hrobů s protivampyrickými zásahy na mrtvolách, provedených delší dobu po pohřbu. Ne tedy před pohřbem pouze z preventivních důvodů, z pověrečného strachu, aby se mrtvý upírem nestal, jak se dnes snaží tvrdit někteří skeptici. Hroby byly prokazatelně znovu otevírány.
Při průzkumu pověstného archeologického nálezu "upířího hřbitova" v Čelákovicích odborníci zjistili, že protivampyrické zásahy na mrtvolách byly provedeny nejméně za dva až tři měsíce po pohřbu.
To se skutečně nedá odbýt pouhým mávnutím ruky. K exhumaci musel být vždy jen vážný důvod. Nejen církev, ale i úřední moc dohlížela na to, aby zbytečně nedocházelo k prznění hrobů a hanobení mrtvol. Především museli potvrdit věrohodní svědci, že mrtvý skutečně své okolí ohrožoval. Po exhumaci bylo nutno vykopanou mrtvolu vyšetřit, zda má známky upírství. Poznalo se to už podle vzhledu. Byla-li jako živá, bez stop hniloby a s ústy plnými tekuté krve, mohla se předat katovi.
Najdeme vysvětlení?
Oficiální věda existenci upírů rezolutně odmítá. Pro případy exhumací naprosto nezetlelých těl plných tekuté krve nakonec horko těžko nějaké vysvětlení našla. Ale když člověk jednou zemře, nemůže se přece již nijak projevovat a tedy ani škodit. Proč je tedy vyhrabávali a likvidovali? Co to bylo za zvláštní lidi, ti upíři? Postupně vznikla celá řada různých hypotéz od čistě okultních, až po racionalistické.
Podle okultistů se upírem stává člověk, který se naučil zhmotňovat své astrální tělo a dovede je zadržet i po smrti u své mrtvoly, aby ji zásobovala čerstvou krví z jiných lidí. Na zhmotňování astrálního těla ale věří jen málokdo, a tak se objevilo přirozenější vysvětlení. Nejedná se prý o vysávání krve, ale životní energie.
Jiní se snažili vysvětlit upírství přirozeným způsobem. Jednalo prý se o pohřbení zdánlivě zemřelých, kteří v hrobě procitli, svou intensivní myšlenkou působili na své příbuzné a známé, a jak se často stává v případě nebezpečí života, vyvolali u nich telepatickým způsobem příslušnou halucinaci. Někteří tvrdili, že tento zvláštní stav mezi životem a definitivní smrtí může u některých lidí trvat hodně dlouho.
Německý badatel Josef Gőrres vypracoval celé „vědecké“ pojednání o upírech, teoretizující o jejich biologických pochodech a látkové výměně. Podle něho v rakvi neleží člověk s tlukoucím srdcem a teplou krví, nýbrž jakýsi zoofyt, v němž bezvědomě koluje krev jako chladná rostlinná šťáva. Pomalu stoupá vénami k srdci a pak zvolna klesá.
Artérie upíra se podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají vlhkost z prostředí hrobu, nasycují jí tělo a opět vyměšují různé sekrety a organické útvary toho nejspodnějšího druhu. Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách sklepení, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté.
Dnes už jen těžko budeme hledat pro případy upírství nějaké přirozenější vysvětlení a zjišťovat, jak to všechno ve skutečnosti bylo. S postupným rozšířením pohřbu žehem tyto případy vymizely a nám tak zůstaly jen dohady.
Ivan Mackerle
