Každý z nás je pak schopen přijmout onu zprávu z jiného pohledu. Jsou však mezi námi i lidé, kteří nepotřebují číst a vystačí si se starými lidovými moudrostmi. Mnohé totiž napovídají, kde se která potíž vzala (“leží mu to v žaludku”, “nemůže to strávit”, “svírá se mu srdce”…). Je samozřejmě jen a jen na nás, jak s informacemi, které cosi objasňují, naložíme.
Berou-li představitelé některých církví nemoc jako trest nebo jako projev božího milosrdenství, mají jasno. Nemoci podle nich pocházejí od Boha a ten ví, co činí. Ti, co berou nemoc jako výzvu, většinou nemají potřebu zkoumat, kde se vzala nebo jak vzniká. Dnešní věda pak má většinou vysvětlení jednoduché. Za chorobu podle ní mohou viry, bakterie a mikrobi. Tihle mrňousové si totiž nejsou schopni uvědomit, že si začínají něco s pány tvorstva. My se jich ovšem nemusíme bát, protože vědci s nimi určitě zatočí. Mají to ale těžké. Bojujte s někým, kdo je tak malý, že není běžným okem vidět! Jenže vědci si přesto poradí. Mají speciální mikroskopy, mikroděla a mikroarmádu a bombardují nepřátele chemickými zbraněmi a tvrdými čistkami na úrovni atomových bomb. A pokud se protivník někam schová, dorazí ho nejlépe ozařováním.
Nepříjemné je, že se zákeřní nepřátelé schovávají v našich orgánech. Naštěstí jsou však naše těla vybavena vysokou regenerační schopností a hodně vydrží. Pokud ne, pak se nic neděje, napadený orgán lze odoperovat a mikrobi mají smůlu. Vědci totiž počítají se vším! Připravují pro nás dokonce i náhradní díly. Ty, které zatím vyrobit uměle nedokáží, dodají uvědomělí spoluobčané. V “nejosvícenějších” státech dovolili vědcům klonování, takže lidstvu vznikne dostatečně velká zásoba živých náhradních dílů.
Občané, důvěřující “naší vědě”, se tedy nemusejí ničeho obávat. Každý den si vezmou hrst léků, které jim zaručí, že nemoci nebudou tolik otravovat. Že mají vedlejší účinky? To víte, nic není dokonalé! A vůbec! Dodržujete správnou životosprávu? Ne? Tak to se potom nedivte! Že jste si mysleli, že se vám doktoři o zdraví postarají? Ale prosím vás, takových knih a informací tady máte!
Tak jak to tedy vlastně je?
Podíváme-li se na nemoc jako na poselství a jako na přítele, vypadá to docela jinak.
Poselství? Ale od koho a komu? Když se nemoc dotýká mne, pak je zpráva určena mně. Pochází od mého vyššího JÁ, což je má celistvější složka s mnohem větším rozhledem, a proto i s více informacemi. Tento pohled bere jako prioritní můj celkový vývoj. Pokud příslušnou složku patřičně nerozvíjím, pošle mi upozornění. Jsemli zvyklý poslouchat, stačí malé připomenutí. Když jsem zabraný do své lidské činnosti a doslova “nevidím a neslyším”, musí být výzva razantnější.
A jak se tedy vyznat v tom, co mi chce nemoc sdělit?
Nejlepší bývá prostý selský rozum, tedy žádné složitosti. Podívám-li se na “problém” zvenku, prvním krokem je nemoc správně pojmenovat. Zamyslet se, v čem mám potíže, co je mi teď znemožněno dělat, v čem nemohu dále pokračovat. Když si dokážu položit správně otázku, mám téměř vyhráno, zvlášť, jsem-li schopen vzkaz rozkódovat. Příklady: Trávicí ústrojí mi říká, jak jsem schopen zpracovávat vše, s čím se v životě potkávám. Smyslové orgány mě informují, jak dobře či špatně rozpoznávám. Pohybové ústrojí ukazuje, zda se hladce pohybuji vpřed, dýchání upozorňuje, jestli lehce a svobodně žiji.
Zkuste se nad sebou zamyslet! Chce to cit, trpělivost a především ochotu zastavit se. Sledovat, rozvíjet, ladit… Pak se začne měnit svět. Do života pronikne porozumění, pochopení a láska. Z nepřítele jménem nemoc se stane semafor či maják v mlze bloudění.
Autor: Jiří Linhart
