Obyvatel Spojených Států – 5,6 procent světové populace vyžaduje pro svou existenci okolo 40 procent základních zásob Země.
Schumacher E. F., Malé je milé (Small Is Beautiful)
Přes odeznění éry Rolling Stones, při celé své slávě a bohatství, stále jezdí po světě a zpívá: „I can´t get no satisfaction“ („Nemůžu nalézt uspokojení“).
Svět plný lidí rozhodnutých získávat neustále více, bez ohledu na to, kolik již mají, je světem nebezpečným. Ve své důležité a stále aktuální knize Malé je milé (Small Is Beautiful) britský ekonom E. F. Schumacher to vysvětluje takto
Takový přístup k životu, který stanovuje hledat štěstí ve zvětšování bohatství – čili materialistický – nepasuje do našeho světa. Zatímco předpokládá bezmeznost – prostředí, ve kterém existujeme, je ohraničené, a to dost výrazně…
Žádné „pozitivní myšlení“ nezmění nic na faktu, že světové zásoby jsou omezené. Například, planeta disponuje pouze určitým množstvím ropy. Nenasytná touha lidí konzumovat stále více, přes ohraničené množství dostupných zdrojů, způsobila ekonomický chaos ve světovém měřítku. Ten se následně stal příčinou vážných politických, sociálních i ekologických problémů, jak lokálních, tak národních a mezinárodních.
V podstatě, množství vážných problémů spojených bezprostředně s ekonomickou krizí je prakticky neomezené. Nejvážnější z nich – energetická krize – postavil svět na okraj atomové války. Opakované konflikty na Blízkém Východě jsou neoddělitelně spojeny s válkou o ropu. Samozřejmě, mnoho lidí by raději nechalo svět vyhodit do povětří, než aby zrezignovali z auta.
Energetická krize je pouze první z celé řady podobných, jež čekají náš konzumně nastavený svět. Můžeme očekávat potravinovou krizi, krizi o vodu a ekologickou krizi; jejich měřítko způsobí, že v porovnání s nimi energetická krize se bude zdát jako druhotná.
Ironií je, že máme dostatek jídla, vody, paliva atd. pro uspokojení skutečných potřeb každého na této planetě. To avšak nestačí na to, aby byla uspokojena chtivost každého. Dokonce kdyby někdo byl schopen spotřebovat veškeré jídlo, vodu a palivo světa, i tak by nebyl uspokojen – „hmotný pokrm“ neuspokojí touhy duchovní. Jelikož materialista nikdy není uspokojený, nikdy nepocítí, že již má dost.
Opravdu to, co máme, vystačí pro všechny? Odpověď je velmi složitá. Co to znamená „vystačí“? Kdy můžeme říci, že něčeho je dost? Kdo dokáže odpovědět na tuto otázku? S jistotou ne takový ekonomista, který staví nadevše hospodářský růst a i kdyby proto, neví, co to znamená „dost“. Existují chudé země, které mají příliš málo, ale kde je taková bohatá, která tvrdí: „Stop, máme dost“. Taková neexistuje.
Schumacher porovnává materialistickou společnost k narkomanům:
Současná konzumní společnost připomíná narkomana – bez ohledu na to, jak špatně se cítí, nedokáže se oprostit od svého zlozvyku. Z tohoto úhlu pohledu (když pomineme různé jiné) jsou vlastně bohaté a nechudé země nehodnými dětmi naší epochy.
Díky televizi, rádiu, reklamám a různým publikacím, lidé v zemích třetího světa vidí usměvavé, veselé, spokojené konzumenty z „bohatých“ zemí a sní o dni, kdy oni rovněž budou mít všechny oné hmotné statky. Nevědí, že lidé z reklam štěstí pouze hrají. V jejich pojetí, hmotné blaho, které vidí, opravdu způsobuje, že jsou ti lidé v extázi. Není tedy překvapující, že by toho také chtěli dosáhnout.
Stalo se to příčinou neustálého napětí v mezinárodních vztazích, kde bohatí válčí s bohatými, chudí s bohatými a chudí s chudými.
Podívejme se do hloubi sebe, a možná na chvíli se nám odkryje moudrost. (…) Uvidíme tedy, jak povrchní a zbavené radosti je život věnovaný převážně dobývání materiálních statků za cenu zanedbání duchovních hodnot. Takový život musí nutné vést k obrácení jednoho člověka proti druhému, národu proti druhému národu, poněvadž lidské potřeby nemají konce a nekonečnost lze dosáhnout pouze ve sféře ducha, nikoliv ve sféře hmotné.
