1. Spouštěč Na počátku je takzvaný „spouštěč“, tedy něco, co spustí úzkostný stav. Spouštěčem může být něco z našeho okolí. Tím něčím může být třeba místo či situace, kterou jsme již jednou zažili jako nepříjemnou a můžeme ji vnímat jako stále ohrožující. Spouštěčem může být i něco uvnitř nás.
To mohou být naše vzpomínky, myšlenky, představy, ale i tělesné příznaky, které jsme již zažili jako nepříjemné a vnímáme je jako ohrožující.
Mohu si připomenout, že se blíží doba, kdy mě čeká situace, které se obávám, mohu si představit, že tam třeba omdlím nebo se mi stane něco nepříjemného, bude to děsně trapné, tělesně mi to ublíží, mohl bych se zbláznit, přestat se kontrolovat, někomu ublížit, dokonce bych mohl umřít…
Občas se stává, že si žádný spouštěcí impuls nemusíme uvědomovat, především tehdy, když už nás úzkostné stavy trápí delší dobu.
2. Myšlenky
Když se objeví spouštěcí impuls, tak si ho uvědomím a nějakým způsobem o něm přemýšlím.Takže druhým bodem v našem modelu jsou myšlenky.
Ty úvodní myšlenky jsou celkem automatické, aniž bychom stihli o celé situaci více přemýšlet. (Je to „to první, co nás hned napadne“.) A většinou mají samozřejmě tendenci hodnotit situaci jako ohrožující. (Například: „Něco se mi stane. Něco nepříjemného se přihodí…“)
A nyní velmi důležité upozornění:
Nemáte velkou šanci těmto tzv. automatickým myšlenkám zabránit, aby se u vás neobjevovaly. Snaha o to, aby vás nepříjemná myšlenka nenapadla, je marná, protože ji natrvalo stejně nezabráníte. Tento "boj" dokáže být vyčerpávající a navíc, když přes vaši snahu nejste úspěšní, výsledný pocit je potom spíše depresivní. (Znáte ten příběh o donu Quijotovi a jeho boji s větrnými mlýny…?) Řada lidí se snaží stále něčím zaměstnávat, aby je neobtěžovaly jejich obavné myšlenky.
Dále platí, že čím více se snažíte, aby vás nějaká konkrétní myšlenka nenapadla a čím více se obáváte, že přijde, tím častěji se objeví a o to silnější emoční reakci způsobí.
Jaká mne napadne první myšlenka tedy neovlivním, ale jak o celé situaci přemýšlím dál, se již naučit mohu. (!)
3. Emoce
Pokud mě napadá, že by se mi skutečně mohlo něco vážného či nepříjemného přihodit, tak mi to celkem pochopitelně navodí nějakou emoční reakci. V tomto případě nejspíše obavu – úzkost. Podle toho, jak o celé situaci přemýšlím, je ovlivněna moje emoční reakce. Čím více je pro mne situace ohrožující, nepříjemná, tím výraznější bude moje emoce, tím bude moje úzkost větší.
4. Tělesné příznaky
Emoce bývají doprovázeny tělesnými příznaky, jejichž spektrum je celkem bohaté.
Nejčastěji se jedná o bušení srdce, vnitřní chvění, tlak na žaludku, slabost v nohách, pocit motání hlavy, brnění, bolesti…
Tyto příznaky jsou přirozenou reakcí organismu na stres. Jenže, pokud si toto neuvědomím, tak právě tyto příznaky mne mohou ještě více vylekat. A opět platí, čím výraznější emoce, tím jsou výraznější i tělesné příznaky. Tato reakce se může stupňovat až do stavu masivní úzkosti, které se říká panika.
5. Chování
Pokud prožívám úzkostný stav, mám snahu si jakýmkoliv způsobem pomoci, nějak to napětí, nepohodu snížit. Nebo pokud v nějaké situaci předem očekávám svoji úzkostnou reakci, tak do té situace raději nejdu. Takže mám tendence z těchto situací buď unikat nebo se jim předem vyhnout. Obě varianty ale způsobují, že se můj problém s úzkostnými stavy udržuje.
Kdykoliv totiž dojde k tomu, že vnímám, že se u mne rozvíjí úzkostná reakce, reaguji vyhýbavým chováním a zcela ztrácím jistotu, že jsem tuto situaci schopen bez problémů zvládnout.
Například: jedu autobusem MHD a po prvních příznacích úzkostné reakce vystoupím třeba o několik zastávek dříve nebo odejdu během divadelního představení…
A dále myslím na to, jak se tělesné příznaky zhoršují, jak řadu situací zvládám stále obtížněji, jsem z toho úzkostnější, vyděšený stále víc, tím se zhorší a zvýrazní tělesné příznaky, což vnímám jako jasný důkaz, že už je to opravdu vážné, opět větší strach, silnější příznaky a už jsem v takovém bludném kruhu, kdy nevím, jak z něj.
Pro názornost ještě obrázek:
6. Důsledky
Důsledky úzkostných stavů mohou být opět různorodé v závislosti na typu, délce trvání a intenzitě obtíží (nezvládání běžných činností (nákupy…), ztráta zaměstnání, problémy ve vztazích…)
