Panický atak je záludná věc. I když spadá do kategorie psychických poruch, ve chvíli, kdy udeří, je jeho projev v první řadě fyzický. Člověku se začne dramaticky zrychlovat tep, cítí dušnost, má mžitky, pocit na omdlení, strach ze ztráty kontroly, točení hlavy a z toho všeho ho ovládne šílená panika, protože nechápe, co se děje s jeho tělem a má strach, že buď omdlí nebo umře. Tedy nejdříve začne šílet tělo a na to konto zpanikaří i hlava. Lidé se mylně domnívají, že člověk, který má panický atak, je v danou chvíli na tom nějak psychicky špatně, ale častokrát je opak pravdou. Panické ataky přicházejí většinou ve chvíli, kdy je člověk uvolněný a klidný a svůj psychický stav by označil na dobrý. Až ty zvláštní a děsivé fyzické projevy zacloumají s jeho psychikou. Tedy alespoň na první pohled.

Nutno ještě říci, že projevy panického ataku se liší od člověka k člověku. Někdo se dusí, někdo omdlívá, někdo se třese, někomu se urgentně začne chtít na velkou, jinému se stáhnou všechny svaly, většině naskočí šílený puls (klidně 150 pulsů a více za minutu, přestože je člověk fyzicky v klidovém stavu), někdo se začne strašně potit atd. Tyto příznaky se mohou lišit, kombinovat, doplňovat nebo přecházet z jednoho na druhý. Určitý typ lidí dostává ataky v noci, když spí, na někoho přicházejí v opilosti nebo pod vlivem drog (třeba po marihuaně). Tedy znovu – co člověk, to projev. „Dobré“ na tom celém je to, že i když se postižení cítí v bezprostředním ohrožení života, jde-li skutečně o panický záchvat, žádné fyzické ohrožení jim nehrozí. A proč se jim to tedy děje?
My lidé jsme bohužel mistři potlačování. I když to tak na první pohled nevypadá, většina z nás dokáže bravurně potlačit vše, co je nám nepříjemné. Navíc to děláme nevědomě, takže si mnohokrát vůbec nevšimneme, že jsme něco potlačili. Zpravidla jde o nějakou silnou emoci, nejčastěji hněv, smutek nebo úzkost. Emoce, která nás přepadne, je nám krajně nepříjemná a my ji buď nechceme prožívat nebo nevíme, co si s ní počít, a tak ji nějakým nevědomým manévrem potlačíme a ona rázem jakoby zázrakem zmizí a už nás neotravuje. Problém je však v tom, že emoce nikdy sama od sebe nezmizí. Emoce je energie, např. jako voda. Nemůžeme ji někam zavřít a čekat, až se vypaří, nýbrž ji musíme nechat odtéct na bezpečné místo, kde se vsákne a neudělá žádnou škodu. Když mě tedy trápí nějaký nepříjemný pocit z něčeho a já ten pocit nechci řešit a potlačím ho, je to, jako by mi vadil potůček, který mi teče nedaleko za mým domem, a já mu postavil velkou přehradu. Ano, potůček na několik dní „zmizí“ a nebude po něm na chvíli ani zmínky. Jenže za onou přehradou se z malého pramínku začne tvořit obrovská masa vody, která jednou bude mít větší sílu, než přehrada dovede unést. A pak to celé praskne a bude zle… Nebo mi voda zaplavila sklep a já se rozhodnu, že tam prostě teď nebudu chodit. Pokud však vodu neodčerpám a sklep nevysuším, může mi to vážně narušit „zdraví“ celého domu a způsobit mnoho dalších problémů. Tak nějak by se daly vnímat potlačené a nezpracované emoce.

Jediné řešení tedy je to, že zjistíme, co jsme kdy potlačili, vyneseme to zpět na světlo (do vědomí) a svůj problém začneme otevřeně řešit, tj. pracovat s danou emocí pod dohledem svého vědomí. Bude to sice dál nepříjemné (kdyby nebylo, nepotlačili bychom to v první řadě), ale už nám to nemůže tolik ublížit, a hlavně nám to nezpůsobí nečekané útoky paniky, které se zdánlivě objeví z ničeho nic a nadělají ohromnou paseku.

Michal je velký optimista a šprýmař. Všichni jeho kamarádi ho znají jako veselou kopu a lidé rádi vyhledávají jeho přítomnost. Je s ním prostě sranda, chrlí vtípky, stále má dobrou náladu a jeho optimismus je téměř obdivuhodný. Michal má zkrátka zlatou povahu! Mládí prožil v klidu. Sice se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo 10, ale zůstali přátelé a jeho to nijak hluboce nepoznamenalo. Vystudoval ekonomii, užil si bouřlivá studentská léta a pak si ještě mnoho dalších let žil svobodný nezávazný život. Měl docela dobrou práci, hezký plat, přes týden chodil s kamarády do posilovny a víkendy většinou pařil. Prošel několika krátkodobými vztahy, ale pokaždé zvítězil jeho pocit, že ještě není připravený se usadit a založit rodinu. Ve svých 32 letech ale potkal svou současnou ženu Lucku a postupně začal cítit, že uzrál čas se usadit. Po dvou letech chození se vzali a když se blížily Michalovy 35. narozeniny, narodila se jim holčička, které dali jméno Ema.

Jenže právě pár týdnů po jejím narození se staly dvě věci. Michal byl nečekaně propuštěn z práce – firma, u které pracoval, se rozhodla přesunout většinu svých aktivit více na východ, kde je levnější pracovní síla, a jeho celý tým byl ze dne na den rozpuštěn. Všichni členové jeho týmu včetně něj dostali šestiměsíční odstupné. Jako vždy se k tomu celému Michal postavil v klidu a s optimismem, řekl si, že se svět nezboří, že odstupné chvíli vydrží a že si zase brzy najde nějakou práci. Věděl, že jeho žena má plné ruce práce s novorozenou dcerkou, a rozhodl se, že jí bude co největší oporou a práci prostě nebude řešit, koneckonců jsou v životě důležitější věci. Skoro ve stejném období ho však začala trápit divná bolest v zádech. Když už to trvalo několik dní v kuse, zašel si za lékařkou, která ho poslala na ultrazvuk, kde se ukázalo, že má na ledvině zvláštní útvar. Lékařka ho tedy objednala na CT, aby se zjistilo, co to přesně je. Michal se znovu rozhodl nic z toho nedělat a prozatím si to v sobě uzavřel způsobem sobě tolik typickým „To nic není. Všechno dobře dopadne.“ Lucce o nálezu nic neřekl, aby ji nestresoval, a dál se věnoval své nové roli šťastného otce.

Uběhlo pár dní a jednou v noci Michala probudil šílený pocit úzkosti. Sedl si na posteli a zjistil, že je úplně zpocený a srdce mu bije jako na poplach. Zároveň cítil strašnou horkost po celém těle. Vyděšený probudil Lucku, která když viděla, v jakém je stavu, okamžitě zavolala záchranku. Ta ho odvezla do nemocnice, kde mu udělali různá vyšetření a druhý den ho poslali domů. Nic mu nenašli. Ta noční příhoda ho ale natolik vystrašila, že řekl Lucce o svých bolestech v zádech a připravovaném CT vyšetření. Rodinná nálada se rázem propadla na bod mrazu a doma začala být cítit nahořklá pachuť strachu. Aby uklidnil Lucku a vlastně i sám sebe, začal Michal o noční příhodě za pár dní vtipkovat a tvářil se, že o nic nešlo a že všechno bude zase dobré. Jakoukoliv zmínku o vážné nemoci a temné budoucnosti zazdíval vtípky nebo svým pověstným optimismem. Další víkend jela Lucka za svými rodiči i s malou Emou, a tak se Michal rozhodl, že využije volna a vydá se na víkend s kamarády z vejšky, který už tak dlouho plánovali. Zároveň si sliboval, že tím přijde na jiné myšlenky a trošku se rozptýlí.

Odpočinek a zábava se nakonec moc nevydařily. První panický atak dostal už v autě, když jel v pátek odpoledne na smluvené místo. Byla to krásná chata uprostřed přírody, kam se jelo asi 40 km po malých vesnických silnicích. Právě tam, obklopen přírodou a klidem, dostal první záchvat. Jako by pocit, že jede sám v autě a kolem něj není nic než příroda a nebylo vidět živé duše, v něm vyvolalo takovou úzkost, že musel okamžitě zastavit a jít na vzduch. Sevřelo se mu v hrudníku, popadl ho šílený strach, že tu zkolabuje a nikdo mu nepomůže, a do toho mu bušilo srdce tak silně, že ho cítil až v krku. Nakonec se mu podařilo se trochu uklidnit a dojet na slíbené místo. Aby na to celé zapomněl, rozhodl se to přepít. Viděl se s kamarády po x letech a alkohol tekl proudem. V jednu chvíli to vypadalo, že ta příhoda v autě, byl jen nějaký výpadek a po pár hodinách pití a smíchu na ni úplně zapomněl. Jenže krátce po tom, co usnul, ho znovu probudil děsivý záchvat horkosti, strachu a pocitu dušení. Do rána už nezamhouřil oči ze strachu, že se to celé bude opakovat.

Když si kamarádi při snídani všimli, jak vypadá, řekl jim Michal o tom, co se mu v posledních dnech děje. Jeden z jeho kamarádů mu pověděl, že něco podobného sám zažil, a došel mu do auta pro plato lexaurinů, které nosil pro jistotu vždy u sebe. Michal si hned jeden vzal a po nějaké chvíli se uklidnil, a nakonec po snídani usnul a spal až do odpoledne. Večer se znovu pilo a veselilo, ale on už měl strach si dát alkohol. V neděli po snídani odjedl zpátky domů a následující den zavolal na číslo, které mu dal jeho kamarád s lexauriny, a objednal se k psychiatrovi. Ten mu předepsal antidepresiva a další lexauriny, kdyby bylo třeba.
Michal se tolik bál, že na něj atak přijde znovu, že si začal brát lexauriny preventivně každé ráno. Netrvalo dlouho a z veselého a optimistického mladého chlapa byl zhasnutý a bojácný uzlíček, kterého jeho okolí téměř nepoznávalo. Lucka ho opakovaně prosila, ať to s těma práškama nepřehání a zkusí si je vzít jenom ve chvíli, kdy mu bude opravdu zle, ale nebyla s ním řeč. Vyčetl jí, že si nedokáže představit, co zažíval během těch záchvatů, a že to opravdu nehodlá zažít znovu. V té době také absolvoval CT vyšetření, kde se ukázalo, že nález na ledvinách, je jenom neškodná cysta, a jeho lékař mu řekl, že s ní zatím nebudou nic dělat, jenom ji pozorovat, jestli se bude zvětšovat nebo ne. Jen s hledáním práce to bylo složitější. Události posledních týdnů a jeho psychické rozpoložení jako by byly repelentem na štěstí a Michal nemohl žádnou práci najít. Absolvoval sice několik pohovorů, ale nakonec ho na žádnou práci nezvali. Jeho psychický stav se tak vůbec nezlepšoval. Už měsíc bral antidepresiva a sem tam si vzal neurol, ty šílené ataky už sice neměl, ale čas od času propadal zvláštním (mírnějším) pocitům úzkosti, obzvlášť k večeru nebo když bylo ošklivé počasí. Začal se zdráhat chodit moc ven a nejlépe se cítil, když mohl být doma.
Lucce dělalo jeho chování velké starosti. Nechápala, jak se z veselého a optimistického muže mohl stát tenhle úzkostlivý a vystrašený morous. Zároveň jí velmi zneklidňovalo, jak rychle si Michal zvykl na fakt, že bere antidepresiva, a jakákoliv zmínka o jejich vysazení byla téměř zárukou hádky. Lucie se ale nehodlala vzdát. Na to měla svému muže příliš ráda. S trochou nátlaku a lsti ho dotlačila k jejich společnému kamarádovi, který se věnoval psychoterapii. Michal se zpočátku bránil, ale nakonec pochopil, že se po něm nechce nic jiného než si o všem v klidu popovídat. Jeho počáteční skepse ustoupila a on se nakonec otevřel.
Během terapií si postupně uvědomil, že úzkost, která z něj zoufale vycházela formou panických záchvatů, pramenila ze strachu o budoucnost. Nešťastná kombinace ztráty práce a zvláštního nálezu na ledvinách totiž v Michalovi vyvolaly přirozený strach. Narodila se mu dcera, jeho žena byla na mateřské a od něj se samozřejmě očekávalo, že zajistí rodinu. Jenže co když má na ledvinách nádor, bude dlouhodobě nemocný, a nakonec možná umře? Co když si kvůli nemoci už nikdy nebude schopný najít práci, a nakonec tu zanechá ženu s dcerou na pospas osudu? V dobře míněné snaze Lucku nestresovat a být jí psychickou oporou udělal to nejhorší, co mohl, a sice tyhle naprosto pochopitelné (leč možná trošku dramaticky nafouklé) obavy ve své mysli vší silou potlačil a přebil tentokrát trošku hraným a umělým optimismem, že ono to přeci všechno dobře dopadne.

Optimismus je skvělá věc, ale musí být upřímný, jinak se z něj lehce stane nástroj na potlačování obav. Když člověk dokáže rozehnat svoje obavy, dokud jsou ještě na mentální rovině, tedy jedná se pouze o myšlenky, které zatím nevyvolaly emoce, je to v pořádku. Pokud se už ovšem v člověku zvedly mohutné vlny úzkostí, optimismus je už nechat zmizet nedokáže. Tyto vlny se musí usměrnit a rozpustit tím, že člověk o svém strachu mluví, neskrývá ho a postupně hledá racionální řešení a plány, jak může předejít tomu, čeho se tolik bojí. To však Michal bohužel neudělal, a svůj velký strach, se kterým nedokázal v dané chvíli pracovat, potlačil do svého podvědomí. Jeho strach zdánlivě zmizel a několik dní se nic nedělo. Jenže duše má mnoho dimenzí a Michal někde hluboko v sobě dál cítil strach z budoucnosti, strach o peníze, o svoje zdraví a o budoucnost svojí rodiny, a tento strach v něm narůstal, jen už v rovině, kterou si přes den neuvědomoval. Jeho vůle a optimismus za bděla byly tak silné, že si jeho duše musela vybrat spánek, kdy všechny jeho vědomé obranné systémy byly vypnuty, aby uvolnila něco z té nahromaděné úzkosti, která v něm vřela, a tak ulevila jeho systému. A právě to jsou panické ataky. Je to zoufalá snaha duše a těla upustit trochu potlačených, nahromaděných a nezpracovaných emocí, které by dlouhodobě člověku ubližovaly a mohly způsobit i fyzickou nemoc.

Když si tohle Michal uvědomil, pochopil, že když bude o svých straších a úzkostech mluvit a nebude je potlačovat, nemohou se v něm dál hromadit a ubližovat mu. Postupně (i když chvíli ještě se strachem) začal vysazovat antidepresiva, úplně přestal brát lexauriny, začal znovu sportovat, zlepšila se mu nálada, a nakonec si našel dobrou práci a úplně se srovnal. Na dalším vyšetření ledvin se ukázalo, že se jeho cysta zmenšila a časem úplně zmizela. Dneska je Michal znovu zdravý a spokojený muž, který se těší ze života.

Je jasné, že v životě se nevyhneme úzkostem, strachům, obávám, zklamání, bolesti, hněvu atd. Problém není v těchto emocích či stavech. Problém je vždy v tom, když tyto emoce a stavy nerespektujeme, nepřijmeme a snažíme se je rychle přejít, čímž je většinou pouze potlačíme na úroveň, kde dál působí, ale my už o tom nevíme. Tedy až do chvíle, kdy se ozvou. Michalův příběh má dobrý konec. Kritická otázka ovšem zůstává – co by bylo, kdyby ho jeho žena nedonutila jít na terapii? S největší pravděpodobností by bral antidepresiva dodnes, nikdy by nezjistil, proč se mu to celé stalo, a žil byl do smrti s pocitem, že trpí úzkostnými poruchami, tedy stal by se chodící diagnózou, ze které by se zřejmě už nikdy zcela nevymanil. To je skutečný problém našeho dnešního systému. Máš problém? Nevadí! Příčinu hledat nebudeme, na to není čas. Tady máš diagnózu a tady máš recept na antidepresiva, prostě máš málo serotoninu nebo zkrátka chemicky ten tvůj mozek není úplně v cajku a ty prášky to prostě zpraví. Čau! Jo a zajdi zase, až ti dojdou, napíšeme ti další, možná budeme mít i nějaké nové a lepší!

A ještě jednu věc. Na to, aby člověk našel příčinu, nemusí nutně chodit na terapie. Já sám jsem si tím celým prošel a příčinu jsem nakonec objevil sám. Když to ale někdo sám nedokáže, je nejlepší vyhledat někoho, kdo mu s tím pomůže. A jedno je bohužel téměř jisté – psychiatr to nebude.
Postava Michala je fiktivní. Jeho příběh jsem poskládal z několika skutečných příběhů, jejichž svědkem jsem měl to štěstí být. O pár z nich se s vámi ještě podělím. Zase příště.

 

Zdroj: www.janmendel.com

REKLAMA:
loading...

Komentáře