Leží v rakvi otevřené, spící navěky
a na nohou má lesklé boty s kramfleky,
ve vlasech vpletené perly bílé,
co dostala od svojí matky milé.

Kolem rakve rudé lilie,
jež slunce skrze okna zalije,
skrze okna barevná a s mozaikami,
škoda, že dívka už není mezi námi.

Spatřit tu krásu jistě sama by chtěla,
a zaposlouchat se do violoncella,
jež skladbu její oblíbenou hraje
a lidé přicházejí z celičkého kraje.

Zemřela na lásku, mladá, mladičká,
a obraz jeho skryl se jí pod víčka.
Jeho, kterého tak milovala,
že svoji duši nebi věnovala.

Ráda měla růže bílé
a drobnosti, ač pošetilé,
vždycky vykouzlily úsměv na ní
který skryla neumně do dlaní.

Jen on však nepochopil to dost brzy,
a možná to je věc, co jej momentálně mrzí,
když teď stojí vedle rakve otevřené
a ví, že je pozdě pro vše nevyřčené.

Jak ráda lidem darovala lásku,
avšak ta její – ta visela na provázku.
Teď už vím, co tato báseň znamená,
ta dívka, to jsem přece já.

Stojíš tu u mne, slzu na tváři,
tvůj pohled míří kupředu k oltáři.
Mohla jsem býti tvojí milou,
teď kladeš mi na hrob růži bílou.

REKLAMA:
loading...

Komentáře