Někdo tvrdí, že jde o jakési paměťové stopy z minulých životů. Cosi, co v naší duši zůstalo jako když špatně umyjete hrnec a kdesi na dně něco přehlédnete. Je to sotva postřehnutelné, ale je to tam, když začnete vařit něco jiného, nového. Nový počátek.

Těch vysvětlení déja vu je víc.

Další, které na mne zapůsobilo, tvrdí, že takové pocity jsou běžné na místech, kde se stalo něco se silným emotivním nábojem. Někdo umřel zvlášť bolestivým nebo hanebným způsobem. To místo je pak tím skutkem nějak změněno, jako když prožijete velký šok, který vám otevře oči. Cosi pochopíte, změníte se. Prostě už nikdy nebudete jako dřív. Ani to místo už není jako dřív a vám se nevybaví něco z života vašeho, byť minulého, ale díváte se vlastně na film. Pár snímků z filmu. Cosi způsobilo, že vidíte či cítíte něco, co ve skutečnosti zažil někdo jiný.

Já si myslím, že v tu chvílí, v momentě, kdy se vám na jazyk vkrade ta věta "To už jsem přece někdy… Kdysi…", v tu chvíli se nějak náš svět zkrátka prolne se světem jiným. Všimněte si někdy, že to nezaznamenají všechny naše smysly. Většinou jen zrak, občas sluch, výjimečně čich. Někdy se dva smyslové prožitky kombinují, nikdy ale nejsou kompletní.

Ten pocit rychle zmizí. Snad že to časoprostorové okno, co se tak náhle objevilo, se hned zase zavírá. Třeba, aby se za chvíli otevřelo na jiném místě. Možná je to okno ve skutečnosti jedno jediné.

Putuje.

Dnes jsem jím na chvíli pohlédla já. Ale než stačím dopsat tuto větu, už je jinde a než ji dokončím, napíšu pečlivě tečku a udělám nový odstavec, najednou vy sami máte pocit… No, víte… Jako že už jste někdy… Někde…

Ale ne, už je to pryč…

Autor: Jitka Přikrylová

REKLAMA:
loading...

Komentáře