Chceme-li něco poznat, udělat si o tom obrázek, pak nejlepší je okusit to na vlastní kůži. Ne vždy je to možné, ale v případě jógy to mohu jen doporučit. Praktikovat ji po nějaký čas (ne tedy jen jednou okusit) Vám přinese mnohem lepší poznání toho, co se pod tímto slovem skrývá. Pod slovem, které bylo a je mnohými na Západě nesprávně či neúplně chápáno.
První dojem, ke kterému dojdeme, když se přiblížíme světu jógy, je ten, že neexistuje jen jedna jóga, ale mnoho různých jóg. Se svými tak různými skupinami, technikami, interpretacemi a školami je pro nás zpočátku jóga něčím poněkud zmateným. Jiný názor, který se často objevuje mezi těmi, kdo o józe jen tak něco zaslechli nebo se s ní povrchně seznámili, je ten, že se jedná o skupinu nějakých komplikovaných gymnastických cvičení, která jsou vyhrazena jen několika málo mladým a fyzicky velmi ohebným jedincům. Ani jeden z těch názorů neodráží zcela pravdivě realitu, a přece každý je odleskem kousku pravdy.
Už v prvním tisíciletí před Kristem muž jménem Pataňdžali přišel se svým pokusem uspořádat jógu a vyzdvihnout ji jako určitou metodiku. Své myšlenky vtělil do díla, které se jmenuje Jógasútra. To, spolu s dalšími díly, tvoří dodnes základ jógových písemných památek. Systém, který zde představil, nazýváme aštángajóga neboli osmidílná stezka jógy.
Jak název sám už napovídá vymezil zde jakýchsi osm částí jógy a seřadil je do určité posloupnosti. Už slůvko stezka (nebo cesta) v názvu v nás evokuje pocit, že se jedná o cosi lineárního, cosi, co nás od jednoho bodu vede do bodu jiného. Navíc se často hovoří ne o osmi částech jógy, ale o osmi stupních jógy. A zde k té linearitě a vedení přistupuje i pocit, že jde o nějaké postupné stoupání od nejnižšího k nejvyššímu. Tak úplně to není. Slovo jóga jistě můžeme přeložit (a často překládáme) jako cesta, ale je v něm skryt i význam jednota, spojení, propojení všeho se vším. Tedy rozhodně ne linearita, spíš – v Orientu mnohem více ctěná – cykličnost. Vedení jógou nám dává možnost určitého vývoje, který ale není lineární (nelze si jej představit jako stoupání po schodišti k čemusi nejvyššímu), spíš probíhá ve spirále. A v rovině je obrazem spirály kruh.
Kruh jako symbol má v Indii své nezastupitelné místo. Je zde kolo dharmy, symbol, který nalezneme i na indické státní vlajce; je zde cyklické chápání času (na rozdíl od západního pohledu na čas jako lineární veličinu), je zde věčný koloběh životů a smrtí (samsára) a tak bychom mohli pokračovat dál. Zastavíme se ale právě jen u osmidílné stezky, kterou si představíme také jako kruh. Kruh, složený z osmi částí, osmi výsečí, které jsou nedílnou součástí jednoho jediného celku. Chybí-li jen jedna jediná část, celek už není celkem, jednotou. Každá z částí podmiňuje části ostatní, a čím blíže jdeme ke středu kruhu, tím více tyto části splývají. Ještě jednu výhodu má tato představa oproti té lineární. Není zde začátku ani konce. Nebo jinak řečeno: každý konec je zároveň začátkem a každý začátek je i koncem.
Podívejme se tedy na ony jednotlivé díly, části jógy a pokusme se nezapomínat stále na to vzájemné propojení jednotlivých částí. Je v něm totiž skryta i ta skutečnost, že začneme-li korektně a do hloubky praktikovat jednu část, a dostatečně dlouho vydržíme, zákonitě – jakoby skrze ní – narazíme i na části ostatní.
Začneme tradičně, tedy tím, co bývá považováno za „začátek“ této cesty. Jsou to dvě části, o kterých budu záměrně mluvit naráz. Jmenují se JAMA a NIJAMA. Představují jakýsi etický či morální základ jógy. Jsou zde dvě pětice zásad, které jsou považovány za důležité pro etické chování člověka vůči ostatním, vůči světu (jama) a etické žití a vnímání sebe sama (nijama). Dohromady jde tedy o deset zásad.
Tato skutečnost spolu s tím, že prvních pět zásad je definováno v záporu (tedy je vyjádřeno, co bychom neměli dělat), vedla a vede mnohé k tomu, že přirovnávají jamu a nijamu ke křesťanskému desateru. Jistá analogie tu jistě je, přinejmenším v tom, že se jedná o jakýsi etický kodex chování. A nelze se jistě divit, že i dvě různé kultury se shodly v tom, že některé zásady lidského počínání jsou pro etický život klíčové. Přesto zde podobnost končí a není dobré se příliš tomuto srovnávání věnovat. Důsledkem tohoto přirovnání je pak to, že jama je interpretována jako pětice zákazů a nijama (definovaná pozitivně) jako pětice příkazů. Tak tomu ale není. O zákazy a příkazy šlo v případě desatera. Filozofie jamy a nijamy je jiná.
Souvisí s tím, že Ind dobře ví, že nejen jeho činy, ale i slova a myšlenky se neztrácejí (vždyť jsou jen různými formami a projevy jedné a téže energie), a vždy mají své následky. Jama a nijama mu tedy nic nezakazuje, ani nepřikazuje, jen jej upozorňuje na to, že určité vzorce chování přinesou následky určitého typu. Akceptujeme-li čin, musíme být připraveni a ochotni nést i jeho následky. A chceme-li něco získat, pak musíme konat tak, aby tento zisk byl v rámci těchto zákonů možný. Proto se ještě jednou ostře ohrazuji proti označení jamy jako zákazů a nijamy jako příkazů.
Také obsah těchto částí není nijak striktně dán. Pataňdžali sice předkládá dvakrát pět konkrétních zásad (jsou to ty níže uvedené), ale jiné staré texty předkládají poněkud jiné pětice. Nejde tu tedy jen o ty konkrétní zásady, ale spíš o to, abychom vnesli do své pozornosti své jednání a jeho důsledky a sladili je s přirozenými zákony a svými cíli. Vyjmenujme si tyto zásady a u některých se i zastavme.
První jama je klíčová a shoduje se na ní většina pramenů. Je nazvána AHIMSÁ, což znamená nenásilí, neubližování. Není jen prázdným doporučením, ale je důsledkem existence samsáry, věčného koloběhu životů a smrtí, který říká, že ve všem existuje božská jiskra nebo chcete-li duch, duše (přesněji řečeno vše má určitou úroveň vědomí) a tedy je s námi samotnými v úzkém vztahu přibuzenství. Z tohoto základu vychází víra, že bychom neměli ubližovat nejen ostatním lidem, ale ani zvířatům, rostlinám, Zemi – prostě všemu, s čím se setkáváme. V téhle zásadě najdete tak celou ekologii. Vztaženo na konkrétní praktikování jógových metod – vždy je používáme tak, abychom ani jiným, ale ani sobě či svému tělu neubližovali.
Dalšími zásadami jamy jsou ASTÉJA (nekradení, nepřisvojování si, obecně nechamtivost – a to nejen v materiální rovině), SATJA (pravdivost, nelhaní, život v pravdě, soulad svých myšlenek, slov a činů) a APARIGRAHA (umírněnost, vyvažování, rovnováha).
Ještě o jedné zásadě jamy se chci zmínit více, neboť bývá mylně a neúplně vykládána. Je to BRAHMAČARJA. V mnoha knihách a z úst mnohých uslyšíte, že je to celibát. Není tomu tak. Tento výklad je úzkým a výrazně okleštěným výkladem mnohem širší zásady. Vyjdeme-li z termínu samotného, jde o složeninu dvou slov s kořeny brahma (označení božství) a čar- (kráčeti, ale také kráčeti cestou něčeho, tedy učiti se). Takže překlad termínu by mohl znít učení se božskému, učení se tomu nejdůležitějšímu, tomu, co je podstatné. Tedy zaměření svých sil na to, co je prospěšné a důležité pro duchovní růst adepta. A to ve všech směrech. Odtud tedy onen výklad o sexuální zdrženlivosti, neboť i ta může v určité fázi tohoto růstu (případně při praktikování určitých technik) být nápomocná. Není to však absolutní požadavek, je to spíš poukázání na to, že běžný sex představuje značný výdej energie, která může být kultivována, uchovávána a případně použita k jiným účelům.
Autor: Savitri
