Tyto příspěvky mohl dostat jen ten, kdo pobíral důchod, ať již starobní, invalidní nebo částečně invalidní, protože příspěvek byl součástí tohoto důchodu a vyplácela jej Česká správa sociálního zabezpečení. Dělil se, podle posouzení zdravotního stavu poživatele, na tři stupně a jeho výše se odvíjela od životního minima. Na tento příspěvek byly vázány ještě další výhody.
S účinností zákona 108/2006 Sb. se tento příspěvek vlastně překlopil do kategorie příspěvku na péči. Tuto dávku vyplácejí sociální odbory obcí s rozšířenou působností.
Ke změně dávky, včetně její výše, vedlo legislativní orgány přesvědčení, že zdravotně postižený nebo nemocný člověk, který potřebuje pomoc, si ji má sám objednat a hradit a tím i určovat rozsah a kontrolovat její poskytovatele. Vyplácení příspěvku by mělo mít dopad i na poskytování dotací těmto poskytovatelům, protože pokud by si klienti služby objednávali a hradili, příspěvek by se vracel do sociální sítě a podporoval by rozvoj služeb. Přímé dotace do služeb ze státní poklady by bylo možno snížit a systém by se stal mnohem průhlednější a jasnější.
Na základě této filozofie byl příspěvek rozčleněn na 4 kategorie a jeho výše, která u příspěvku pro bezmocnost byla v řádech stokorun, se změnila tak, že 1. stupeň příspěvku na péči činí 2 000,- Kč, druhý 4 000,- Kč, třetí 8 000,- Kč a čtvrtý 11 000,- Kč. Příspěvek se přiznává na základě lékařského posudku o zdravotním stavu, sociálního šetření o potřebě pomoci a posouzení posudkové komise Úřadu práce.
Vzhledem k náročnosti administrativy, po změně legislativního předpisu, se první tři stupně příspěvku pro bezmocnost automaticky překlopily do příspěvku na péči, zatím bez posouzení. O čtvrtý – nový stupeň – je třeba požádat. V zákoně je ovšem stanoveno, že do dvou let od účinnosti zákona budou provedeny kontroly všech vyplácených příspěvků s ohledem na nový způsob posuzování potřeby pomoci a jejího využívání.
Bohužel, jak se zdá, selhává právě systém kontroly včetně jejího nastavení. Poskytovatelé služeb očekávali, že kontroly budou zaměřeny na to, jaké služby si klient objednává právě v síti poskytovatelů. Zákon ovšem umožňuje, aby služby poskytovaly i soukromé osoby, sousedé nebo rodinní příslušníci, což je prakticky nekontrolovatelné. Dochází teda k tomu, že příspěvek senioři a zdravotně postižené osoby pojali jako přilepšení k důchodu, do žádosti uvádějí jako poskytovatele služeb rodinného příslušníka a peníze na služby vlastně nevyužívají. Ty se do systému nevracejí a vzhledem ke snížení státních dotací poskytovatelům se stává, že v síti není dostatek financí na potřebné služby a ty pak krachují.
Jediný poskytovatel, který tyto finance beze zbytku dostává, jsou v této chvíli rezidenční zařízení typu Domovů pro seniory nebo ústavní péče, kterým ze zákona, při poskytování ubytovacích a stravovacích služeb klientovi, který je v jejich péči, náleží celý příspěvek na péči jako kompenzace za poskytované služby. Ty se pak klientovi poskytují na základě uzavřené smlouvy.
Naopak, těžce zdravotně postižené osoby, které potřebují ke své integraci služby osobního asistenta si stěžují, že jim příspěvek na tyto služby nestačí. Dochází tak k protikladům, které by se daly odstranit jen účinnou kontrolou. Klientům by se pak vyplácela taková výše příspěvku, jakou skutečně a prokazatelně čerpají na služby. Domníváme se, že při striktním dodržování kontrolních mechanismů a jejich důsledků by státní pokladna ušetřila a peníze by se dostaly k těm nejpotřebnějším.
