Lumbální punkce
Mozkomíšní mok (likvor) je čirá řídká tekutina, která cirkuluje mezi mozkovými komorami, centrálním kanálem v páteři a prostorem mezi mozkem a míchou a jejich ochrannými membránami – meningami. Obsahuje rozpuštěnou glukózu, proteiny a soli a také určité typy lymfocytů. Funkcí této tekutiny je chránit mozek a míchu před nárazy a prudkými pohyby a minimalizovat tak nebezpečí poranění či jakéhokoli poškození těchto životně důležitých orgánů. Vyšetření mozkomíšního moku, který se získává lumbální punkcí, má velký význam v diagnostice řady chorobných stavů postihujících mozek a míchu.
Lumbální punkce (alespoň podle mých zkušeností) probíhá následovně: posadíte se na židli břichem k opěradlu nebo se položíte na břicho na lůžko, lékař vám potře dezinfekčním roztokem oblast bederní páteře a zavede do páteřního kanálu dutou jehlu, kterou odebere vzorek likvoru. Pokud si ještě pamatuji ze školy, mícha končí někde u druhého bederního obratle a jehla se vpichuje do oblasti čtvrtého nebo i kousek níž, takže se nemusíte bát, že by vám ji lékař nějak poškodil. Poté se položíte na břicho a minimálně půl hodiny se nesmíte hýbat. Po půlhodině se smíte obracet na bok a na záda, ale nesmíte zvedat hlavu. Po cca šesti hodinách smíte vstát z lůžka. Pokud se punkce provádí ambulantně, lehnete si až doma. Ovšem musím upozornit, že někteří mí přátelé, kteří absolvovali lumbální punkci, museli ležet dvanáct i více hodin, což si neumím představit – nesnáším podložní mísy :o).
Já jsem lumbálku absolvovala v roce 1999, teď už je to často jinak než tehdy. Když jsem byla v roce 2003 na další intratekálce, lékařka použila atraumatickou jehlu. Pokud to bude jen trochu možné, než půjdete na lumbálku nebo intratekálku, zkuste si zajistit, abyste měli tuhle jehlu, poptejte se lékaře, jaká je možnost. Když srovnám intratekálky z roku 1999 a 2003, je to nebe a dudy. Sice ten první zákrok byl příjemnější než lumbálka, ale hlava i záda mě po něm bolela. V roce 2003, s atraumatickou jehlou, jsem jen půl hodiny ležela v ordinaci na břiše a pak jsem šla domů. S tím, že mám do sebe dostat tolik kofeinu, kolik zvládnu, aby mi nebylo špatně, a (snad se nepletu, ale lékařka vám stejně dá lísteček, kde to budete mít napsané) hořčík a vápník. Záda mě pak bolela ne jako když mě nakopne kůň, ale mnohem, mnohem méně. A hlava mě nebolela vůbec. Na lumbálku klasickou jehlou bych asi už nešla – s atraumatickou jehlou bych se už tolik nebála.
Magnetická rezonance (MRI)
Zobrazení vnitřních orgánů a tkání pomocí MRI poskytuje dvourozměrné nebo trojrozměrné obrazy jednotlivých orgánů či jiných struktur, aniž by k tomu byly nutné RTG paprsky.
Při vyšetření vás položí do jakéhosi tunelu uvnitř masivního, kruhového, uprostřed dutého magnetu. Osy jader (protonů) vodíkových atomů uvnitř lidského těla, které jsou normálně nasměrovány zcela náhodně nejrůznějšími směry, se působením silného vnějšího magnetického pole seřadí paralelně týmž směrem. Poté jsou jádra z tohoto svého uspořádání magnetickou pulsní vlnou vychýlena a po jejím odeznění se znovu vracejí do původní pozice, přičemž vydávají měřitelné rádiové signály. Hustota vodíkových atomů a signály vznikající při změnách polohy jejich magnetických os slouží pak k rekonstrukci obrazu vyšetřované tkáně. Vznikající signály zachycují detekční cívky, počítač je transformuje do podoby výsledného zobrazení průřezů tkání nebo jejich trojrozměrné podoby. Tkáně obsahující velké množství vodíkových atomů (jako např. tuková tkáň) mají na výsledném zobrazení bílou barvu, tkáně s malým nebo nulovým počtem protonů (jako např. kosti) jsou zobrazeny černě.
Upozorňuji klaustrofobiky, ze jim MRI asi moc příjemná nebude, protože tunel je dost úzký, ale na druhou stranu je osvětlený, takže neležíte ve tmě. Ozývá se v něm dost velký hluk, chvílemi jsem slyšela sbíječku, chvílemi tramvaj; docela by mě zajímalo, proč se tam ten rachot vlastně ozývá. Ale ještě předtím, než vás do tunelu zasunou, vám dají do ruky takový balónek, kterým si můžete přivolat lékaře, aby vás vytáhl ven.
Vzhledem k silnému magnetickému poli musíte v šatně odložit všechny kovové předměty (dámy i pánové, veškerý piercing vyndat, a dámy, pozor na háčky u podprsenky!), takže lidé s kardiostimulátory nebo s kovovými implantáty (např. endoprotéza) nemohou toto vyšetření podstoupit.
Zobrazení pomocí MRI je velmi užitečné při diagnostice onemocnění a poruch mozku a míchy, protože šedá a bílá mozková hmota, které jsou na snímcích CT jen velmi obtížně rozpoznatelné, jsou na zobrazeních získaných MRI jasně odlišeny.
Případná opakovaná MRI vyšetření by měla být prováděna na témže pracovišti. I kdyby nález hodnotili různí lékaři, je dodržován standardní vyšetřovací protokol a výsledky jsou srovnatelné. Ale i při optimálních podmínkách může při MRI uniknout až 25 % případů RS (tj. MRI chybně dává normální nález). A na druhé straně, MRI může zjistit léze v CNS i u pacienta, který nemá žádné relevantní klinické příznaky.
Počítačová tomografie (CT)
Počítačová tomografie (z angl. computerized tomography) nebo též CT scan je diagnostická technika, při níž se pomocí kombinace RTG záření a počítačového vyhodnocení získávají „řezy“ zobrazující v různých rovinách nejrůznější části organismu a jeho orgánů. Tato zobrazovací technika poskytuje mnohem přesnější a zřetelnější informace než klasické RTG vyšetření, přičemž navíc na minimum snižuje radiační zátěž pacientů.
Vyšetření je subjektivně hodně podobné MRI. Ležíte na speciálním lůžku, kterým lze pohybovat nahoru i dolů; je tak možné přesně nastavit potřebnou polohu pacienta v přístroji; poté s vámi lůžko zajede do přístroje. Přístroj lze naklonit oběma směry, dopředu i dozadu, aby bylo možno zamířit RTG paprsky na vyšetřovanou oblast. RTG paprsky, vysílané v malých dávkách a pouze zlomek sekundy, procházejí tělem pod různými úhly; snímač se přitom otáčí okolo vás. Paprsky, které vám procházející tělem, nedopadají u CT na citlivý film, ale na speciální detektory, které je přeměňují na signály zpracovávané počítačem. Teprve ten pak rekonstruuje řezy příslušnou částí organismu, na kterých jsou zobrazeny i měkké tkáně včetně eventuálních tumorů, jež jsou na klasickém RTG snímku nezřetelné nebo zcela neviditelné. Pomocí dalšího elektronického zpracování je pak možné získat i trojrozměrné obrazy.
Evokované potenciály (EP)
Jde o záznam elektrické aktivity, která vzniká v mozku jako reakce na určité vnější podněty; tyto reakce jsou mnohem slabší než impulsy zaznamenávané EEG. Vyšetření má ověřit, zda do mozkové kůry procházejí všechny podněty a případně najít překážku, která tento průchod zhoršuje nebo úplně znemožňuje.
Procedura je bezbolestná a trvá obvykle od 30 do 60 minut. Nejdřív se podobně jako při EEG připevní na vlasaté části hlavy soubor malých elektrod. Umístění elektrod závisí na tom, který smyslový systém má být vyšetřován. Výstup je připojen k počítači, který zpracovává výsledné odpovědi na podněty. Analýza je založena na vyhodnocování doby mezi podnětem a odpovědí; počítač slouží k vyhodnocení základního elektroencefalografického záznamu mozkové aktivity.
K testování vizuálních funkcí se užívá série záblesků ze stroboskopu, ukazují vám neustále se měnící šachovnici (vzhledem k rychlosti změn to jako stroboskop funguje). Při hodnocení sluchu vám do sluchátek pouštějí všechny možné zvuky nejrůznější intenzity. Test hmatu a vnímání bolesti se provádí za pomoci aplikace slabých elektrických stimulů na nervy zápěstí nebo kotníku, ale musím říct, že tohle bylo pro mě dost nepříjemné; měla jsem pocit, že mi do rukou a nohou někdo neustále buší ostrým kladívkem a pokouší se podívat, jak vypadají moje kosti.
Evokované potenciály se používají spíš jako doplňková metoda k ostatním vyšetřovacím metodám, protože jejich výsledek není vždy zcela průkazný.
Elektromyografie (EMG)
Protože se mi asi dva pacienti zmiňovali o tom, že byli vyšetřováni EMG, tady máte krátký popis, o co vlastně jde. Informace o EMG jsem stáhla ze serveru Medicentrum.
Toto vyšetření vyhodnocuje zdravotní stav vašich svalů měřením jejich elektrické aktivity. Do jednoho ze svalů se vbodne tenká malá elektroda (jehla) a pak se měří elektrická aktivita Vašeho svalu jak v klidu, tak i při různých stupních jeho kontrakce. Vyšetření trvá asi 30 minut až hodinu a provádí se v případě, že pociťujete slabost paží, nohou, rukou nebo obličeje. Toto vyšetření může zjistit, zda pociťovaná slabost je způsobena onemocněním svalů, nervů nebo nervosvalové ploténky. Když vám budou píchat jehlu do svalů, které budou vyšetřovány, můžete pociťovat mírnou bolest. V průběhu testu můžete očekávat drobné potíže. Elektromyografické vyšetření není v žádném případě akupunktura nebo druh kožní léčby. Nic vám nebude aplikováno do nebo pod kůži.
Funkční hodnotící stupnice
jako zdroj byly použity materiály firem Schering s.r.o. a Schering-Plough CE AG
Stupeň invalidity u RS pacientů se stanovuje podle několika hodnotících stupnic, z nichž nejpoužívanější je EDSS (Expanded Disability Status Scale – Rozšířená stupnice stavu invalidity), která je nazývána také Kurtzkeho stupnice. Další často používanou hodnotící škálou je NRS (Neurologic Rating Scale – Neurologická hodnotící stupnice), která je známa jako Scrippsova stupnice.
EDSS je zdokonalená škála DSS (Disability Status Scale), kterou Kurtzke popsal v roce 1955. EDSS hodnotí ve vztahu k RS zhoršení osmi funkčních systémů. Skóre zjištěná pro jednotlivé funkční systémy jsou pak využita ke stanovení celkového skóre invalidity, jež se stanovuje po půl bodech na stupnici 0 – 10 (s výjimkou intervalu mezi 0 a 1). V tomto systému představuje hodnota 0 normální neurologický nález, zatímco hodnotou 10 se označuje úmrtí v důsledku RS; každý půl bod je definován na základě schopnosti chůze a vykonávání běžných denních aktivit i kombinace hodnot skóre jednotlivých funkčních systémů. Jako trvalé a nevratné se hodnotí zhoršení invalidity tehdy, když zvýšení skóre o 1,0 nebo více přetrvává minimálně 6 měsíců.
Nevýhodou EDSS je např. značný důraz kladený na schopnost chůze nebo relativně malá citlivost vůči zhoršení kognitivních funkcí.
Ve stupnici NRS je normální neurologická funkce hodnocena nulou, stupně 1+, 2+, 3+ a 4+ představují zlepšení funkčního stavu, zatímco stupně -1, -2, -3 a -4 jeho zhoršení.
Zdroje:
MUDr. Eva Havrdová – Roztroušená skleróza (1.-3. vydání, nakl. Triton)
MUDr. Eva Havrdová – Je roztroušená skleróza váš problém? (edice Roska)
Dr. Alexander Burnfield – Můj život s „ereskou“ (edice Roska)
Remedia Compendium II. vydání (Panax)
informace od MUDr. J. Piťhy z RS centra FNKV a lékařek z RS centra v Kateřinské
informace ze zahraničních webů, které občas pročítám
