Tak předně: snoubenci si mohou vybrat místo, kde chtějí být oddáni. Kostel, radnice, lanovka, telefonní budka, letadlo. To všechno už tu bylo. Zkuste poprosit soudce, jestli by vás nerozvedl v lanovce. Je vám už jasné, o čem mluvím?
Přitom takový rozvod, to jsou, panečku, příběhy! Žádné stupidní „ano“, ale celé legendy a mýty, jimiž opřádáme svůj protějšek, jen abychom se ho zbavili! Proč si tedy nevybrat pro rozvod důstojnější místo? Neříkám zrovna kostel, ale proč ne třeba lampárnu? Někdy to vyjde nastejno…
Příbuzenstvo
Další nespravedlnost. Na svatbu, kde o nic nejde, protože jste teprve na začátku, si můžete vzít do obřadní síně, koho chcete. Pravda je, že se tam obvykle nacpe víc těch, které tam mít nechcete – jde samozřejmě o příbuzné vašeho partnera, jak jinak, ale stejně je tam lidu jak o posvícení.
Přitom všichni stejně během obřadu mlčí. Sem tam někdo zaštká, ale že by někdo něco řekl k věci, to ne.
A co rozvod? Tam jste se svým životním sokem sami jako dva kůly v plotě. A přitom teta Maruna, která načapala vašeho muže s Táňou odnaproti asi třikrát, ta by mohla, panečku, vyprávět! Jen kdyby ji do jednačky pozvali… Ale to oni ne, nejde jim o objektivní realitu. Přitom to, jak vám to neklapalo, by mohl kromě vašeho rozvětveného příbuzenstva možná doložit i stejda Hubert z manželovy strany. No nakonec nebyl to právě strejda Hubert, který vás před rokem sváděl?
Popojděme.
Hudba a video
Neodmyslitelné složky svatebního aktu. U rozvodového stání na nějaké tklivé smyčce nebo naopak svižný pochod, který připomíná vojenský marš, takže se nerozhodný chlap na poslední chvíli ukázní, zapomeňte. Pochybuji rovněž, že by vám někdo nabídl, že celou tu rozvodovou taškařici nahraje na video, abyste si ji mohli v den výročí vašeho rozvodu přehrávat a gratulovat si. To by byl nejspíš vrchol cynismu.
A to nemluvím o hostině.
Zatímco po svatbě vás čeká rafinovaný dlabanec a pokud žijete na vesnici, tak i nějaký ten taneček v místním kulturním klubu, kam se rovnou z hospody podnapilí přesunete, po rozvodu něco takového nepřipadá v úvahu.
Těžko očekávat, že si společně s rodinou muže, vlastně už bývalého muže, po rozvodovém klání někde v nóbl hotelu smlsnete na nějaké té dobrůtce. Na společné zpívánky o půlnoci u jednoho stolu s příbuznými z manželovy strany, kteří vám po dvou litrech vína už nepřipadají tak otřesní, můžete v den rozvodu spolehlivě zapomenout.
A přitom co může být lepší vstupenkou do světa neutuchajících románků, plných milenců a nespoutaných dobrodružných eskapád, než takový vydařený rozvod? Při svatbě odkývnete, že budete poslouchat a podpírat druhého, i kdyby mu bylo blbě. U rozvodu se de facto přiznáváte k tomu, že to dělat nechcete a nebudete.
No není to nakonec čestnější? Je. Tak proč z toho dělat pokrytecké melodrama?
