holografický vesmírUž dlouhá staletí si lidé pokládají otázku, co je tou podstatou, která spojuje všechno na světě. A tím světem nemyslím pouze naši planetu, ale celý vesmír i to, co je kolem něj. Kde hledat odpověď na tuto naprosto zásadní otázku?

Někteří to zkouší v naší minulosti u starověkých civilizací, jiní zase všemožnými dalekohledy zkoumají vzdálené soustavy, galaxie a vše mezi nimi, další se naopak snaží v urychlovačích dobrat té nejmenší základní částice, kterou již nepůjde dál rozdělit.

Po základních Newtonových zákonech přišel Albert Einstein, který je rozšířil a sestavil Obecnou teorii relativity. Ani ta však neobsahovala vše, a tak se nyní na jejích základech teoretičtí fyzikové pokoušejí vypracovat jednotnou teorii pole, která by zahrnovala skutečně vše a určovala by univerzálně platný princip (mezi kandidáty je např. teorie superstrun).

Od základů fyziky…

Současná fyzika do značné míry počítá s izolovanou soustavou – to je „soustava entit, které sice mohou silově či jinak působit na sebe navzájem, ale na které nepůsobí žádné vnější síly či jiné okolní vlivy, tj. nedochází ani k výměně energie či informací s okolím soustavy“.

Taková soustava ve skutečnosti neexistuje, ale počítá se s ní v rámci zjednodušení a vytváření matematických modelů reálného světa. Čím dále však postupujeme ve výzkumech, tím více se ukazuje, že model izolované sestavy je nedostatečný a vede ve finále k velkým nepřesnostem.

Tento uzavřený pohled je potřeba otevřít a rozšířit – brát v úvahu celý vesmír, jeho pohyb a strukturu. Místo hledání základní částice dává větší smysl spíše hledat základní vzor. Vzor, který se opakuje a který je ve všem, co existuje. Pojďme si tedy onu soustavu trochu vylepšit…

Základní struktura prostoru

Představte si základní soustavu jako bod, respektive kruh, když se na něj podíváme dost z blízka. Kruh má přecejen ještě zbytečně velký obvod – budeme tedy hledat jeho menší, osově souměrný, stabilní základ, kterým je rovnostranný trojúhelník. A protože ve vesmíru existuje dobře známý zákon polarity (kladný×záporný pól, kladný×záporný náboj, muž×žena, …), doplníme ji i do této struktury, a tím získáme potřebnou vektorovou rovnováhu. Výsledkem tedy bude kruh opisující „šesticípou hvězdu“:

Tím získáváme základní strukturu, kterou můžeme opakovat.

S každým dalším opakováním (fraktálovým rozdělením) získáváme novou informaci/energii, protože každá tato ohraničená soustava má svojí vlastní perspektivu, jíž se na okolní soustavy „dívá“. Jinými slovy, každá taková soustava má své souřadnice v časoprostoru. A každá taková soustava zůstává součástí většího celku.

V tomto dělení bychom mohli pokračovat do nekonečna a stále bychom nepřekročili původní danou hranici. (A stejně tak nad touto hranicí bychom mohli mít nekonečno větších soustav.)

To je vlastně důkaz o tom, že každý takový bod (či ohraničená soustava) může obsahovat nekonečné množství informací – nekonečné množství energie.

Abyste si snáze uvědomili, v jakých měřítkách se v rámci našeho známého vesmíru pohybujeme, podívejte se na povedenou miniaplikaci The Scale Of Universe 2.

Struktura ve 3D

Kdybychom měli naši základní soustavu převést do 3D prostoru, z rovnostranných trojúhleníků se stanou čtyřstěny. A kolem každého z nich si můžete představit kulovitý obal jako hranici soustavy.

Dovolím si malou odbočku… Rovnoběžku 19°47′ jsem vyznačil úmyslně. Zdá se totiž, že má i v planetárním měřítku jakýsi specifický význam v distribuci energie a leží na ní (nebo poblíž ní) velmi „horká místa“. Na Zemi je to např. nejaktivnější sopka Kilauea (Havaj), nejvyšší hora (vyhaslá sopka) Mauna Kea (Havaj), na Marsu největší známá sopka ve sluneční soustavě Olympus Mons a na Jupiteru Velká rudá skvrna.

Abychom v prostoru dosáhli dokonalé vektorové rovnováhy – tedy dokonale stabilního stavu, stačí nám složit k sobě 8 těchto čtyřstěnových hvězd. Tím vznikne mřížka 64 čtyřstěnů (a na jejím povrchu pak 144 stěn). Model výsledného tvaru vypadá takto:

Toto je tedy základní, symetrický, vektorově rovnovážný tvar.

A teď se dostáváme zpátky k úvodní otázce… Co vlastně tyto soustavy ohraničují? Co je jejich podstatou? Co spojuje všechno ve vesmíru?

Vakuum/prostor

Tou podstatou je vakuum (prostor, chcete-li).

Vakuum je všude. Mezi galaxiemi, kvasary, pulsary, hvězdami, planetami, mezi atomy… Dokonce i v molekule nejtvrdšího známého minerálu – diamantu – jsou mezi jednotlivými atomy obrovské vzdálenosti. Kdybychom jeho atomy zvětšili na velikost pomeranče, byly by od sebe vzdálené stovky metrů.

Samotný atom je z 99,999… % vakuum. To, co se nám jeví jako pevná hmota, jsou vlastně jen předěly mezi prostorem, od kterých se určitým způsobem odráží světlo. Nic se ve skutečnosti nedotýká.

Odtud tedy pramení název holofraktografický vesmír. Vše je tvořeno základní fraktální strukturou a věci, které kolem sebe vidíme, jsou ve své podstatě holografické projekce singularity.

Možná to tedy není tak, že by hmota určovala okolní prostor, ale právě naopak. Možná právě ve vakuu se ukrývá všechna energie a zákony, kterými je všechno tvořeno.

Dobrou ukázkou, že ani vakuum v okolním vesmíru není prázdné, je např. Casimirův jev.

Na kvantové úrovni (v atomárním měřítku), podle kvantové teorie pole, je hustota vakua 1093g/cm³, a to dokonce po tzv. renormalizaci, která odstraní nehodící se nekonečné hodnoty. Pro představu je to taková hustota, při které by se veškerá hmota známého vesmíru vešla do velikosti jádra atomu. To jsou podmínky platné pro černou díru.

Malá odbočka ke zmíněné renormalizaci:
„Ačkoliv matematická konzistence této procedury není zcela uspokojivá, vede k velmi dobré shodě s experimentem a stala se nedílnou součástí současné kvantové teorie. Mnoho fyziků, mj. Dirac a Feynman, vyjadřovalo ovšem nespokojenost s takovým stavem a dodnes renormalizace zůstává jedním z „nejdivnějších“ míst současné fyziky.“
-zdroj: Kvantová fyzika, Wikipedie

Žijeme uvnitř černé díry

Jak jsem již zmiňoval, vesmír je podle holofraktografické teorie fraktální. Pokud je tedy uvnitř atomu černá díra, můžeme z toho odvodit, že i my žijeme uvnitř obrovské černé díry.

Představte si malý experiment. Když posvítíte laserem ke Slunci, paprsek se ohne vlivem jeho gravitačního pole. Bude pokračovat dál, k další hvězdě a znovu se o něco ohne, a znovu a znovu… Je tu tolik energie, že ten paprsek zkrátka nebude moci opustit vesmír. A to je podmínka platná pro prostředí uvnitř černé díry.

Ve skutečnosti stojí černá díra na počátku tvoření. Je to singularita, z níž vychází nekonečný proces tvoření. (Tedy představa převažující ve společnosti, že černá díra je destruktivní, jednou všechno vcucne do sebe a bude konec všeho, je naprosto mylná.)

Černá díra je také uvnitř každého atomu. Pokud vás toto téma zajímá víc, přečtěte si práci The Schwarzschild Proton, by Nassim Haramein (PDF, anglicky), v níž je podrobně popsán proton jako černá díra. Díky této teorii můžeme z modelu atomu vyškrtnout vazebnou energii jádra a tzv. silnou interakci, tím pádem také gluony, a vše bude sedět.

Model černé díry

Podle teorie holofraktografického vesmíru se černá díra zároveň rozpíná i smršťuje. Je to docela náročné na představivost, ale s animací napravo by to již mohlo být trochu jasnější…

Všimněte si, že uprostřed, kde bychom čekali singularitu, je vlastně jen vakuum s nekonečnou hustotou. Vakuum, které spojuje vše, co existuje.

Následující obrázek ukazuje tento model s průřezem a popiskami, včetně vyobrazení tzv. Coriolisovy síly.

Při pohledu shora tento model silně připomíná např. pohled na galaxii (střed galaxie tvoří černá díra). Také si možná všimnete, že jsou tyto linie podobné symbolu jin-jang.

Mimochodem, takto zhruba vypadá model vesmíru podle dosavadních pozorování:

Tvar nápadně připomínající polovinu středového víru černé díry. Přímo fascinující.

Krásným příkladem je také např. mlhovina Přesýpací hodiny.

Několik odvozených údajů o vesmíru…

Podle výpočtů založených na holofraktografické teorii je poloměr vesmíru 4,14 × 1027cm.

Jeho celková hustota v kosmologickém měřítku je potom 9,38 × 10−29g/cm³.

Počet částic, respektive počet protonů ve vesmíru by měl být přibližně 1,67 × 1079. (Protonů proto, že většina atomů ve vesmíru jsou atomy vodíku, které mají právě jeden proton).

Pokud je tato teorie správná (a vše tomu zatím nasvědčuje), je to vůbec poprvé, kdy lidstvo dokázalo určit proporce vesmíru.

Hmotnost jednoho protonu pak vychází na 1,672295215 × 10−24g. Tato hmotnost také mnohem lépe zapadá do grafu srovnávajícího hmotnost a poloměr známých objektů ve vesmíru (uvedený jako Schwarzschild proton).

Cesta ke světlejším zítřkům?

Pokud se teorie holofraktografického vesmíru ukáže jako správná, stojí před námi skutečně zářná budoucnost.

Znamenalo by to, že budeme schopní v souladu se strukturou vakua vytvářet vlastní malé černé díry. Tím pádem také vlastní gravitační pole a díky tomu kupříkladu nový způsob cestování vesmírem a nekonečný zdroj energie.

A dost možná jsou nám tyto objevy mnohem blíže, než bychom si byli ochotní připustit.

Autor teorie – Nassim Haramein

Nassim HarameinNassim Haramein je Švýcar s íránskými předky. Narodil se v roce 1962 v Ženevě a už od útlého mládí byl doslova posedlý otázkou, jaká je ta společná podstata všeho. Školské vysvětlení této otázky mu nedávalo příliš smysl, a tak začal studovat a bádat na vlastní pěst.

Po desítkách let usilovné práce a studií postupně dospěl k teorii holofraktografického vesmíru. Stále se svým týmem pracuje na výzkumu v rámci The Resonance Project a snaží se mj. prosadit své teorie v obci teoretické fyziky.

„Every single person has to make those choices. Every single person makes the difference. Every single person counts.“

Jeho první prací bylo rozšíření Einsteinovy teorie relativity o spin – tedy o všudypřítomný točivý efekt, který nebyl brán v úvahu. Navazuje pak dalšími zásadními vědeckými pracemi, které pomáhají sjednotit fyzikální zákony a dokonce i propojit fyzikální a duchovní svět.

Při svých bádáních také narazil na značné nesrovnalosti v současném oficiálním výkladu dějin a objevil, že schematická vyobrazení struktury vakua, jak vychází z jeho teorií, se objevují v mnoha pozůstatcích starověkých vyspělých kultur.

Nejspíše vinou nedostatku akademických titulů a dotýkání se určitých až esoterických témat mu vědecká obec zatím nevěnuje takovou pozornost, jakou si zasluhuje. Vytrvale však píše neotřesitelné vědecké práce, přednáší na konferencích širší odborné veřejnosti a se svým týmem pokračuje v úspěšném výzkumu.

Další materiály

Pokud vás teorie holofraktografického vesmíru zaujala, další materiály můžete získat na webu The Resonance Project (organizace, kterou Nassim Haramein založil).

Vědecké práce

Přímo na webu The Resonance Project jsou všechny dosud publikované vědecké práce v angličtině.

Film Black Whole

Takovým základním shrnujícím dílem pro „začátečníky“ (a nejen pro ně) je film Black Whole, který si můžete zakoupit na DVD.

Přednášky na YouTube

Jestli je pro vás video příjemné a dobře stravitelné médium, některé Harameinovy přednášky lze najít na YouTube dokonce s českými titulky.

Není-li pro vás angličtina problém, mohu doporučit kupříkladu milý rozhovor z produkce Lilou Macé.

Nassim Haramein – Science behind the Unified Field & Its applications (45 minut, anglicky)

Pokud chcete více konkrétních fyzikálních dat a znázornění, pak doporučuji přednášku z konference Awake & Aware 2011.

We Are All One (2011) (1 hodina 49 minut, anglicky)

 

Aktualizace 4. června 2012: Every Black Hole Contains a New Universe

Teoretický fyzik z univerzity v Indianě, Nikodem Popławski, publikoval článek Every Black Hole Contains a New Universe (anglicky), který v mnoha aspektech podporuje Harameinovu teorii holofraktografického vesmíru. Potěšující, že se v těchto kruzích začínají „prolamovat ledy“. (via Martin Fiala)

 

Aktualizace 2. června 2015: České titulky k přednáškám N. Harameina

Filip Šuster se pustil do překladu a titulkování Harameinových přednášek a patří mu za to velký dík. Zde jsou výsledky jeho práce:

Nassim Haramein na Cognos 2010 (CZ titulky)

Nassim Haramein na Conscious Life Expo 2015 (CZ titulky)

Nové článkyVíce od autora