10) Odpověď na tyto snahy je někdy hlášena jemným, občas i silnějším intuičním pocitem Já. Musíme mu věnovat nejbystřejší pozornost a ještě něco více. Musíme se mu zcela podrobit. Tiše, jemně a naprosto nenásilně dovolíme vnitřnímu světu, aby se nás ujal a stal se námi. I zde jsou ještě myšlenkové vlny, ale jen jakoby v dáli, jen jakoby na povrchu. My se však s nimi nespokojíme. Jedině vnitřnímu "Já" jsme zcela odevzdáni, poddajní, toužebně je očekáváme. To znamená, že ve stálé a oddané touze po "Já" se přidržujeme tohoto vnitřního pocitu Já, odstraníme všechny myšlenky kromě myšlenky "Já", upřeme mysl na tuto jedinou myšlenku, a to tak dlouho, dokud nejsme do "Já" úplně vtaženi a v něm úplně rozplynuti. Je to jakási moudrá a cílevědomá pasivita. Pak naše úsilí končí a už ani nemůže být. Tím je zničen klam, který nám dosud zastíral samozářící Jáství. Neosobní božské Já uskutečníme jen úplným a dokonalým splynutím s Ním.

Musíme být ovšem bdělí a opatrní. Musíme sledovat, aby tato naše vysoká pasivita neskončila ospalostí nebo skleslostí. Zůstaňme proto bystří a soustředění do jednoho bodu k Já, prameni vlastní pozornosti, k svatému mlčení Jáství. To je naším jediným c9lem. Dokud běžíme s běžící mysli, nemůžeme tam dospět.

Nedovolme své mysli, aby mluvila. Nesmíme jí dovolit, aby se rozvíjela. Nesmíme ji nechat povídat. Na tomto stupni zamítneme každou myšlenku, každý obraz i každou naši představu, jakmile se jen vynoří. I myšlenku "Já medituji". To je metoda, jak zvládnout myslící princip. Pro většinu žáků je dosti těžká, neboť myšlenkový pochod je úžasně mocný a trvalý.

Nuže, unaví-li nás tento boj, podstupme jiný: Nechceme-li, nemusíme všechny myšlenky zamítat. Vyberme si z nich jednu a té se držme. Máme pak zájem jen o jednu z nich. O myšlenku – cit "já". Snažme se poznat myšlenku – cit "já" čili ego. Jakmile vyvineme tuto snahu, naše ego začne měnit svoji povahu, začne vždy méně a méně brát podíl na těle a víc a více přibírat vědomí vnitřního "Já". Dokonce se v něm samo rozplyne.

Když se totiž ptáme otázkou "Co jsem já?", nakonec poznáme že ve skutečnosti není taková věc jako osobní "já" nebo "moje", neboť tento klamný pocit zmizí, zůstane jen neduální, nedvojné "Já", neosobní Jáství, Bytí, božský stav, který je přirozeným stavem naší mysli, přirozenou zkušeností bezprostřední Pravdy. Milé sestry a bratři! Stav, ve kterém není ego, je Pravdou! Tam, kde končí individuální "já", existuje Skutečnost, dokonalé Bytí, Absolutní "Já jsem". Proto je rozpuštění ega jediným naším úkolem.

11) Milujme Já, zůstaňme v Něm zakotveni, jakmile jsme se ho jen vláskem dotkli, jakmile jsme jen maličko vycítili jeho Bytí, Vědomí nebo Blaženost. Anebo, stůjme v jeho čisté Pozornosti. Nebude to snadné, nebudeme-li je dostatečně milovat. Jen když splníme tuto podmínku, můžeme doufat, že zůstaneme v bdělosti a ustavičné pamětlivosti Já. Proto milujme své božské Já! Zkusme to hned teď, aby to nebyla jen teorie. Zaujměme ihned tento vnitřní postoj. Vypusťme ze svých srdcí vše, co Mu překáží!

12) Nakonec po dlouhých cvičeních, čistém životě, stoprocentní oddanosti a vnitřní bdělosti rušivých myšlenek ubývá, jejich počet i jejich intenzita se zmenší. Naše touha po Bohu, naše láska k Němu, náš zájem o Poznání, naše vytrvalá cvičení ovládání mysli vzbudily a vyvolaly účast Absolutna. Nyní musí být síla pozornosti snesena do jediného bodu v duchovním srdci. Ego, které se tam zrodilo, vrací se zpět do místa svého původu, aby v něm dobrovolně zemřelo.

Skončila naše touha? Skončilo naše úsilí? Vzdali jsme se opravdu všeho? I touhy po duchovnu? Čekejme tedy a naslouchejme. Vědomí je nyní připraveno, aby se osvobodilo od ega, jestliže mu to dovolíme svojí vysokou pasivitou. Blížíme se k jednobodovosti. Rozeznáváme již jen jediný bod ve svém duchovním srdci, do něhož se zvolna stahuje naše pozornost. Co máme dělat?

Naše běžné těžiště bylo dosud v osobnosti, v činném osobním jáství, v egu. Je třeba, aby bylo přeměněno do klidu a míru neosobní Skutečnosti, čistého Vědomí. Tím jsme právě my. Čisté vědomí Já není odděleno a nikdy nebylo odděleno od nás. Je to náš pravý domov. Cesta k němu vede bodem v duchovním srdci. Nyní je třeba, abychom použili veškeré své energie a soustředivosti. Přitom však musíme zůstat pokorní jako malé děcko v matčině náručí. Tato snaha musí být jemná, nenásilná, ale stoprocentní. Ale přitom nesmíme ani na okamžik pozorovat myšlenky svého snažení… Jak je to subtilní! Musíme být zcela indiferentní k výsledkům duchovní práce, ať jsou jakékoliv.

Jsou dvě pomůcky, jak uspíšit spojení s bodem v srdci:

a) Když jsme po nějakou dobu pozorovali tento bod v soustředěné a oddané pozornosti k Já, položme se mu nyní na roveň, tj. pokládejme se za tento bod. Odmítněme se považovat dále za činné jáství, tak jako jsme to činili dosud, zbavme se tím pocitu: "Já jsem činitel" a buďme jenom v tomto bodě a tímto bodem

b) Jiná představa, která nám na tomto stupni může velmi pomoci je, že onen bod v srdci budeme pokládat za Mistra, za gurua, ať je onen guru v těle či mimo tělo v našem vnitřním Já. Budeme tento bod pokládat za sí1u Mistra, přítomnost Mistra, zkrátka za sídlo Božství. Vždyť Mistr, jak již víme, není tělem, ale naším nejvnitřnějším Bytím, Božstvím. S touto představou uvítáme s radostí a ve zbožné oddanosti jeho příchod a pak mu předáme veškerou další akci. My už nejsme, je jenom Božství Mistra.

13) Někdy se dostaví dva divné pocity. Budeme cítit, že umíráme a zároveň že začínáme žít v neosobnosti, v nepopsatelném osvobození. Nebojme se pocitu smrti! Vždyť nejsme tělem, myslí ani pocitem. Či jsme na to zapomněli?

Buďme na pozoru, tento klam má tendenci se vracet. Proto jestliže jsme nezvládli analýzy, jestliže jsme podceňovali toto počáteční cvičení rozboru, toužíce po rychlých výsledcích, pak svádíme bitvu předem prohranou. Jestliže jsme však dokonale pochopili, že nejsme tělem a proč, pak to nebude bolestné. Jen pozorně čekejme v pokoném odevzdání. Stanovisko ega, které tak dobře známe, není jediným stanoviskem v životě. Stanovisko neosobního Bytí je lepší a neskonale vyšší. Aby k němu došlo, je třeba jen odložit ego. Pro zralou, čistou a moudrou mysl je to zkušenost zcela přirozená, k jejímu prohloubení přispívá nutně i v této fázi alespoň částečné zatajení dechu. Jedině tehdy, jestliže jsme se nezbavili připoutanosti k tělu, se dostaví strach.

14) Čím častěji dospějeme k jedinému bodu v srdci, tím lépe pro nás. Den ze dne bude boj snazší, den ze dne bude odhodlání zemřít větší, víc a více si budeme zvykat na nádherný, osvobozující pocit neosobnosti. Nakonec dojde k rozplynutí ega bez nejmenšího pocitu strachu a úzkosti. Ale pozor! Než k tomu dojde, bude nás blaženost, mír a rozplývání svádět k tomu, abychom se z toho radovali. Důvodů k radosti bude mnoho, ale radost samu si nesmíme v tomto stadiu cesty ještě dovolit. Byla by totiž předčasná. Dokud naše malé "já" nebude trvale a úplně vlastněno, spaseno svatým božským "Já jsem", radost z dílčích úspěchů, která není ničím jiným než jenom jemnou formou egoismu, by byla překážkou konečného úspěchu… A teď ještě něco velmi důležitého.

15) Nesmíme si ani na okamžik myslet, milé sestry a bratři, že ego je v tomto našem snažení odkázáno samo na sebe. Tato myšlenka je jedním z největších omylů na duchovní cestě. V této práci má každý z nás nesmírného pomocníka. A to nejvýš milosrdného pomocníka. Kdo to je? Ten, kdo je hledán! Je to naše vlastní Já. Ono není nečinné a není ani indiferentní k našemu úsilí. To si musíme jednou provždy uvědomit a této skutečnosti musíme přizpůsobit svoji cestu.

Jak to uděláme? Jemně, ale v naprosté bdělosti a oddanosti budeme pozorovat naše božské "Já", jak pracuje zevnitř. Budeme tiše pozorovat nesmírně jemnou, láskyplnou sílu, kterou nás ONO k Sobě přitahuje. To je Milost Boží. Važme si jí, klaňme se jí, milujme ji a prosme o ni neustále. Bez Milosti by nebylo naše úsilí nic platné. Bez úsilí by však nebylo Milosti. Vždyť konec konců jedině tato Milost je s to odstranit a zničit náš egoistický pocit "jsem činitelem". Jedině Ona nás může dovést k sobě samé, až k poznání našeho vnitřního, božského Principu, neosobního Já, které je totožné s Absolutnem.

16) Nakonec vědomé úsilí již zcela přestalo a již není ani možné. Není co objektivizovat. Není, čeho bychom mohli být ještě svědkem. Dosavadní pocit "já jsem činitelem" zmizel. Je jenom Sat-Čit-Ánanda. Existence-Vědomí-Blaho.

Těsně před tím než se tak stane, uvědomme si ještě jednu, poslední ideu. Uvědomme si, že totéž "Já", které září v srdci jako Neosobno, je také nekonečné jako prostor. Uvědomíme si, že samo ze sebe naplňuje svět sebou samým, stále jej takto tvoříc. Uvědomíme si, že svět není bez Já. Není rozdílu mezi "Já" a světem. Jak říká Mistr Maháriši: "Já září uvnitř jako Osvobození, zevně jako svět." Toto je jóga nad protiklady.

17) Osvobození? Z čeho osvobození? Z otroctví? Vždyť ani tato zkušenost není konečnou Pravdou. Vždyť není dualita v Pravdě. Proč jsme ji tedy vůbec tak úporně hledali! Koho a co?

Proč? Milé sestry a bratři! Protože iluze omezenosti zapustila v nás tak hluboké kořeny, po věky trvající nevědomost; jen proto je nutné hledání. V Pravdě však není protikladů. Ty jsou pravdivé jen relativně. Jen když člověk zabloudí ze stavu Jsoucna, nikdy když je v Něm. Ve skutečnosti je jen jediná Pravda, Stejnost, Jednota, jediná Vesmírná Mysl. Osvobození bylo způsobeno odstraněním pocitu osobního jáství a jakéhokoliv vlastnění čehokoliv. Jednota nezná osobního "jáství".

18) Před splynutím v této Jednotě si proto uvědomme s největší ostrostí, nikoliv slovy, ale přesvědčením, že obsah Vědomí, který jsme s takovou námahou a s tolikerým úsilím již téměř opustili, se ve své podstatě neliší od svaté skutečnosti "Já jsem"!

Za vteřinu či dvě rozdíly splynou v ohnisku jednotícím, v oceánu nadblažené nepopsatelnosti.

Uvědomme si, až budeme opět vidět rozdíly, že to budou jen jevy, jen povrchové jevy. Vlny na oceánu Bytí. My sami zůstaňme už navždy jen Pravdou Bytí. Budeme vědět, že tyto jevy, jimž říkáme svět, nejsou od Pravdy odděleny, nýbrž že jsou s Ní zajedno, že jsou totožné s nekonečným, jediným "Já". Zůstaňme proto klidní a vyrovnaní i v činnosti. Oceňujme rozumně rozdíly, jež Příroda přináší, ale přitom budeme vždy vědět, že vše je jen jediným projevem, jediným obrazem Skutečnosti "Já", jedinou Jednotou a Stejností, nepojmenovatelnou, nevyslovitelnou, ale úplnou Pravdou "Já jsem". Vše jsou jen vlny na oceánu Bytí.

Nic vyššího tu není k nalezení.

Převzato z knihy Eduard Tomáš, „Umění klidu mysli“, nakladatelství AVATAR

Komentáře