Patří vlastně k nejmenším menšinám u nás. Odepřít si maso ze svého jídelníčku je totiž v našich krajích jevem mnohem méně častým než kdekoli jinde ve světě, pokud odpočítáme země, kde si maso odpírají nedobrovolně anebo z důvodů náboženských. Kdo vlastně jsou vegetariáni?
Jaké mají důvody ke svému způsobu života? Jak se jim žije v masožroutském světě? Pokusili jsme s pomocí jednoho z nich trochu zmapovat vegetariánský ostrůvek v českém sociálním moři.
Pokud chcete v Čechách vegetariány najít, musíte lovit především v mladších generacích. Ne že by zasloužilí vegetariáni mezi námi nebyli, ale narazit na ně náhodou je vskutku přetěžké. Při snaze vymáknout nějakého vegetariánského doyena jsem opravdu poznal, že žiji v zemi knedlo-vepřo-zela. Ale přiznám se, že jsem se tím příliš netrápil, protože mě zajímalo především to, co vede k vegetariánství právě mladé. A měl jsem štěstí, brzy jsem získal zasvěceného průvodce: pětadvacetiletého Jirku, který se mezi zasloužilé vegetariány vlastně může počítat – chuť masa neokusil již deset let, od svých patnácti. Říká k tomu:
»Doma to byla bitva. Naši si mysleli, že jsem v nějaké sektě či co. Hádky, hysterie, do toho všeho moje puberta, no na začátku to bylo hodně divoký. Nakonec si mamka řekla, že ono mě to přejde samo a přestala mi maso nutit. Nepřešlo mě to,« usmívá se Jirka, s jehož pomocí jsem se pokusil vytvořit jakousi vegetariánskou typologii, s tím vědomím, že jednotlivé typy se samozřejmě všelijak prolínají, neboť život se jaksi ze zásady vždy vzpírá všem kolonkám, typologiím a novinářským zkratkám.
Když přijdete do oblíbených vegetariánských restaurací náboženského hnutí Hare Krišna, můžete jednak okusit zajímavou indickou kuchyni, ale také poznat jeden typ našich vegetariánů, kteří se k vegetariánství přiklonili jako součást přijetí určitého náboženství. Úplné odřeknutí se masa charakterizuje kromě buddhismu spíše menší kulty, mezi něž patří i Hare Krišna. Můj průvodce Jirka k tomu říká: »Problém těchto kultů je, že jsou módní. Spousta mladých lidí na západě od šedesátých let v určité fázi dospívání koketuje s buddhismem a s ním přijde i vegetariánství. Když nad buddhismem zvítězí kariéra, tedy skoro vždy, odhodí tihle mladí většinou i vegetariánství. Něco podobného je i u nás. Mám tři kamarády, kteří byli krišnovci. Žádný z nich už krišnovec není a žádnému z nich také nevydrželo vegetariánství. To je dost typické,« praví Jirka a dodává: »Chci hned na začátek upozornit, že jediný opravdu podstatný důvod k vegetariánství je důvod etický. Rozhodnutí, že prostě nechci vyžadovat život zvířat pro život svůj. Já vím, že tihle krišnovci tvrdí, že mají právě tenhle důvod, ale pak zjistíte, že vajíčko nemůžou sníst, aby si nenarušili v auře modrou barvu a to už je pak o něčem jiném. Žádný jiný důvod než čistě etický vám nevydrží, to tvrdím já.«
Když naši ekologičtí a levicoví radikálové při památné Global street party v roce 1998 vysklili výlohy nadnárodních fast foodů a jednoho fašistického obchodu, divili se mnozí, proč k tomu museli přihodit i pár dlažebních kostek do jednoho vedle sídlícího řeznictví. Ve skutečnosti však i tento útok měl svůj ideologický podtext: řada podobných radikálů patří mezi vegetariány. »To je pravda,« konstatuje Jirka. »Naše anarchistická scéna, jak tomu říkají novináři, je poměrně malá a tak se prolíná s různými ochránci zvířat, radikálními ekology a podobně. Právě oni jsou většinou vegetariáni. Ale znám i pár klasických pankýšů, kteří maso také nejedí. Což je někdy komický, protože k tomu většinou dost chlastaj. Důvody asi mají také etické, ale problém je podobný jako u těch kultů: s výměnou životního stylu přichází většinou i návrat k masu. V sedmnácti bývají ideje silné, ale rychle vyprchávají.«
K ochráncům zvířat má Jirka mimochodem také dost nekompromisní vztah: »Znám lidi, co jsou schopni se rozbrečet, když ve zprávách ukáží, že někdo někde nakopl psa, a pak se jdou uklidnit biftekem. To já považuju za neskutečné pokrytectví. Říkám vždycky hlavně holkám: místo cicmání s čoklem se běž kouknout na jatka. Jakákoli takzvaná ochrana zvířat bez vegetariánství je jen povrchní přecitlivělost.«
Nejrozkošnější skupinu tvoří ti, které jsme si s Jirkou pojmenovali jako honiče za zdravím. To jsou lidé, kteří se na základě nějaké studie dozvědí, že vegetariánství je zdravé a propadnou zběsilé touze zemřít pokud možno zdraví. »Takové vegetariánství je podle mne úplně na houby,« tvrdí Jirka. »Zítra si přečtou jinou studii, kde se bude psát opak, a začnou naopak dlabat jenom maso. Vědci toho už zjistili… Nejhorší je, když se vegetariánství používá jako instrument. Jako nástroj k něčemu. Třeba ke zhubnutí: kámoška přestala jíst maso, aby zhubla. Za dva měsíce přibrala dvě kila. Vegetariánství není dieta. Můžeš jíst každý den švestkové knedlíky a budeš vegetarián. Někdo skutečně zhubne. Ale rozhodně ne za dva měsíce. Komu jde o to shodit sedm kilo za čtrnáct dní, tak pro toho vegetariánství nemá žádnou cenu. Když člověk dospívá k rozhodnutí přestat jíst maso, něco se v něm děje. Duchovně se proměňuje. A v důsledku toho se může začít pozvolna proměňovat i tělo. Ale nemusí. Kdo je posedlý zdravím, tak mu to stejně nedá a pro jistotu přejde na takzvané semivegetariánství. To znamená, že si maso občas dá, dejme tomu jednou za čtvrt roku. Ale to není vegetariánství. To je jako bys řekl: nejsem vrah, jen občas.«
Specifickým druhem lidí, pro které je odřeknutí se masa nástrojem k dosažení nějakého cíle, v jejich případě duchovního, jsou námi pojmenovaní tzv. »duchovní čističi«. Jirka říká: »Já už za ta léta mezi vegetariány vyslechl všelicos. Některým to čistí auru. Jiní se bojí, aby se v příštím životě nenarodili ve zvířecím těle v důsledku karmy, jiní se pročišťují, aby mohli komunikovat s anděly. Oblíbenou vyprávěnkou mezi vegetariány je, že pojídání masa činí člověka agresivním. Na to si vzpomenu vždycky, když vidím své známé vegetariány házet dlažební kostky na policajty,« směje se Jirka.
»Mimochodem, vegetarián byl i Hitler. Klíčovým mýtem pro duchovní čističe je, že za sedm let se ti prý vymění všechny buňky v těle a jsi úplně pročištěný. Já už jsem teda pročištěný tři roky. Všem těm, co do mě za ta léta hustili, jak je důležité se duchovně pročistit za sedm let, vydrželo vegetariánství pokud vím maximálně rok.« Jak už bylo řečeno, Jirka sám patří k typu poslednímu, podle něj také jedinému opravdovému. K těm, kteří maso nepožívají čistě z etických důvodů. »Co už já vyslechl řečí o tom, jak je vegetariánství nebezpečné, kolik proteinů mi bude chybět, jak se mi budou dělat kruhy pod očima, jak mi odejdou šlachy, schopnost řešit diferenciální rovnice, erekce… Ale vegetariánství je o tom, že si řekneš: I kdyby to tak bylo, i kdyby mě to opravdu mělo poškodit, je pro mě důležitější prožít život podle svého svědomí. Je to o solidaritě. Solidarizuješ s těmi, co se nemůžou bránit. Lidé říkají, že jíst maso je přirozené. Pro sadistu je zase třeba přirozené mučit lidi. Přirozené je starat se jen o sebe, vykořisťovat lidi, devastovat přírodu… Někdy se člověk může stát člověkem jen když se vzbouří proti tomu, co je takzvaně přirozené,« vysvětluje student sociologie Jirka své vyznání a já se ho jako dlouholetého »odpírače masa« ještě ptám, jak se mu žije v masožroutských Čechách, s jakými problémy a reakcemi se potkává.
»Já nejsem agitátor, nikomu vegetariánství nevnucuju, nejcennější stejně je, když k tomu člověk dojde sám – takže se s negativními reakcemi ani moc nesetkávám. Máma se s tím nikdy úplně nesmířila: dodnes mi třeba na čočkovou kaši nenápadně sype škvarky a myslí si, že to nepoznám. Já to zase nenápadně leju do záchodu, abych jí neublížil. Češi obecně nejsou moc tolerantní, vegetariáni jsou na tom ovšem asi líp než Romové nebo homosexuálové. Nemůžu si stěžovat. Ale i na nás dojde, uvidíte,« usmívá se Jirka.
A tak pokládám poslední otázku, která prostě zaznít musí: jak často Jirka slyší slavnou hlášku z filmu Knoflíkáři »nejíš maso, nepochopíš vtip«? Jirka odpovídá bez váhání: »Asi třikrát denně. Opravdu. Nikdy nepochopím, co je na tom tak vtipného.«
Jan Stern
HaNo, 12.7.2002
