… klape podpatky, když se vrací z mejdanu a brzy ráno smaží při otevřeném kuchyňském okně cibulku, takže její pach obtěžuje všechny lidi v okolí.
Pracovitá a milá žena, spolehlivá, čistotná a nekonfliktní, oblíbená pro svoji bezprostřednost a skromnost. Obě charakteristiky se vztahují k jedné jedině ženě a hodnotí ji stále stejní lidé. Jak je to možné? Jednoduše. Zemřela, a tak ji stejní lidé najednou vidí jinak. Líp, shovívavěji, tolerantněji. Dle kréda "o mrtvých jen dobře".
Zatímco během života jí mnozí lidé měli leccos za zlé (ať už právem nebo neprávem), po smrti jako by najednou mluvili o někom jiném. Smrt lidi glorifikuje, bez ohledu na jejich skutečnou povahu. Tak jak to tedy je? Byli skutečně bez chyb? Nebo nebyli?
Připadá mi to nespravedlivé. Proč jsme najednou ochotni vidět na těch, co zemřeli, především kladné vlastnosti? Proč jsme jim to neřekli za živa? Proč jsme na ně zahlíželi kvůli pachu cibulky a dupání po schodech, když měli i spoustu jiných, dobrých vlastností, jimiž to možná tisíckrát vyvážili? Na co jsme čekali? Co nám v tom bránilo? Proč jsme dotyčného viděli jinak?
Znovu říkám: připadá mi to nespravedlivé. I když si my sousedi ve chvíli, kdy se v domě objeví parte, řekneme, že to byla skvělá ženská a neměla jednoduchý život, co je to platné, když ona už to od nás nikdy neuslyší…
Autorka: Barbora Roháčová
