Původ alergenů je různý, většinou se jedná o běžné látky nacházející se v našem prostředí jako např. pyly, prach, hmyz, roztoči, plísně, potraviny, kovy, léky. Za příčinu přibývajících alergických chorob lze považovat zhoršující se životní prostředí a nevhodný životní styl (špatná strava, kouření, nedostatek pohybu, nepřirozená imunitní odpověď na mikroby příliš často deformovaná použitými antibiotiky). Nepochybně vše probíhá na genetickém podkladě. Děti rodičů, z nichž jsou oba atopici, mají alergická onemocnění až v 80%.
Tradičně se rozlišují čtyři základní typy alergických reakcí, z nichž má pro pacienty největší význam reakce typu I (časná, vzniká během pár minut od střetu s alergenem, je projevem většiny známých alergických jednotek jako jsou senná rýma, astma, kopřivka nebo reakce na hmyzí kousnutí) a IV (oddálená, obvykle vzniká mezi 24 a 72 hodinami od střetu s alergenem, je projevem tzv. kontaktního ekzému). Typ II je označován za cytotoxický a typ III za imunokomplexový. Oba bývají aktuální při lékových alergiích.
Alergeny se dostávají do organismu nejčastěji inhalační cestou. Další cestou průniku nebo působení alergenů je zažívací ústrojí a kůže. Lze pak předpokládat, že alergické astma nebo alergická konjunktivitida vznikají při kontaktu s inhalačními alergeny a ekzémy při kontaktu alergenů s kůží. Tato úvaha je však matoucí a nesprávná. Brána vstupu alergenu do organismu většinou nerozhoduje o orgánovém postižení. O vzniku astmatu, rinitokonjunktivitidy nebo ekzému patrně rozhoduje vrozená orgánová predispozice. Proč do 3-4 roku klinicky dominují potravinové alergeny a proč se vzdušné alergeny prosazují až v pozdějším věku nebylo dosud objasněno. Pravděpodobně záleží na stupni zralosti / vývoje zažívacího traktu, kůže nebo sliznic dýchacího ústrojí.
Vyšetření – Nejcennější je podrobná anamnéza. Přítomnost alergie u rodičů nebo člena v rodině zvyšuje pravděpodobnost, že se bude jednat o alergické onemocnění. V osobní anamnéze je nutné pátrat po závažnějších onemocněních, reakcích na léky, přítomnosti implantátů (např. stomatologických), projevech alergických chorob v dětství. Důležitá je pracovní anamnéza. Při pátrání po alergénu se zaměřujeme na popis příznaků a okolností, za kterých vznikají (kdy, kde), zvyky, způsob života, školní, pracovní prostředí, volný čas, životní prostředí – bytové, domovní, nejbližší okolí vašeho bydliště, stravovací zvyky.
Kožní testy – doplňují podezření na sensibilizaci vytypovaným alergenem. Provádějí se na alergologickém pracovišti. Nejčastěji se provádí “prick-test” (skarifikační / škrábací). Na kůži se kápne alergen a jemným hrotem o délce 1 mm se provede kapkou vpich. Reakce se odečítá za 15 minut. Měří se velikost zarudnutí pupenu. Pro vyšetřování kontaktních alergií IV. typu se provádí epikutánní testy. Malé množství alergenu ve vhodné koncentraci se nanese na testovací náplast, která se přilepí na zdravou kůži zad na dobu 48 hodin. Reakce se odečítá ihned po sejmutí náplasti a po 24 a 48 hodinách.
Krevní vyšetření – V krvi pacienta prokazujeme přítomnost specifických alergických protilátek IgE proti různým alergenům. Dnes je možno vyšetřit specifické protilátky asi proti 1000 alergenům.
Provokační testy – Podstatou provokačního testu je vyvolat příznaky alergie tím, že vystavíme pacienta kontaktu s podezřelým alergenem. Jestliže reakce vznikne, je to potvrzení toho, že testovaný alergen je příčinou pacientových obtíží.
Léčba – Základem je odstranění alergenu. Nemocný se musí vyvarovat styku s alergenem. Například bývá nezbytné odstranění domácích zvířat, časté a důkladné luxování, péče o lůžkoviny. Pro pylové alergiky bývá vhodná klimatická léčba v době potíží na horách nebo u moře, kde je posunuté vegetační období. Protože je eliminace kontaktu s alergenem mnohdy nemožná provádí se tzv. hyposensibilizace a nasazují se léky s protialergickým účinkem. Cílem hyposensibilizace je snížit přecitlivělost pacienta na diagnostikovaný alergen. Nemocný dostává injekčně nebo v kapkové podobě v pravidelných intervalech a stanovených dávkách roztok alergenu. Je to vpodstatě forma anti-alergenového očkování. Léčba je dlouhodobá, obvykle se provádí minimálně 3 roky. Úspěch léčby závisí na správném výběru alergenu, na jeho kvalitě, na vhodném dávkování a na dobré spolupráci pacienta.
Léky s protialergickým účinkem – Do této kategorie léků patří antihistaminika a tzv. stabilizátory žírných buněk. Původní léky s antihistaminivým účinkem, tzv. první generace, vykazují i silný sedativní účinek (např. Dithiaden). Nová, druhá generace, léků již tyto vedlejší účinky nemá. Účinek moderních léků nastupuje rychle a trvá až 24 hodin (např. Zodac). Mezi stabilizátory žírných buněk řadíme kromoglykát sodný a nedokromyl sodný. Látky brání uvolňování zánětlivých látek z žírných buněk a eosinofilů (např.Tilade nebo Nalcrom). U alergických pacientů se často využívá razantního protizánětlivého účinku kortikosteroidů. Mezi pacienty jsou známy pod respektovaným termínem “hormony”. Využívají se v tabletové, injekční nebo masťové formě. Nebo se dají použít v inhalačních aerosolech či nosních sprejích. Při terapii alergických chorob se používá i řada symptomatických léků. Jsou to léky, které pouze ulevují některým klinickým příznakům. Patří mezi ně např. betamimetika, která působí relaxačně na sevřenou hladkou svalovinu průdušek. U rinokonjunktivitid se zase používají léky se schopností způsobit sevření cév (vasokonstrikci), která se navenek projeví zastavením sekrece a opadnutím otoku podrážděné sliznice (např. Nasivin).
