Můj muž mě chválí. Často a zjevně rád. Svého muže chválím. Často a ráda. Má to velmi pozitivní dopad na naši psychiku. A přesto mě nedávno dostal. Probírali jsme něco důležitého, co ovlivňovalo jak naši práci, tak soukromý život. Mluvili jsme docela dlouho a došli k uspokojivému závěru.
Peter se zvedl ze židle a mířil do předsíně a do práce, já zrovna uklízela ze stolu, když řekl: „Nekritizuješ, nestěžuješ si a nepropadáš panice… Mám prostě báječnou ženu.“ Řekl si to spíš sám pro sebe a o to víc mě to ohromilo.
Kromě toho, že jsem si uvědomila, že mám stále ještě rezervy v případě bezvýhradného přijetí takové poklony směrem k mé osobě, napadla mě úžasná, ba přímo revoluční myšlenka…
Teoreticky samozřejmě už za ta léta vím ledacos, ale prožívat teorii v praxi je někdy dost náročné. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy se myšlenka, o které už dlouho vím, že je správná, prolomila z říše mysli a teorie do říše celostního prožitku. Cítila jsem nečekanou úlevu. Po těle se mi rozlilo teplo, bezbřehý klid a naprostá spokojenost.
Heuréka – vždyť já nemusím být ani dokonalá ani ideální (to jsem kdysi zkusila a nefungovalo to). Já můžu být vlastně jen docela obyčejně báječná. Nemusím si vytvářet stres navíc a ještě si užiju legrace.
To odpoledne jsem se vracela z nákupu domů a přistihla jsem se, že se bezdůvodně do široka usmívám. Jen tak. Hlavou mi prolétlo ranní sezení s manželem u snídaně.
Mám báječného muže. Není sice ani dokonalý – někdy se nesmyslně vzteká a bývá netrpělivý, ale to já občas (překvapivě) taky…. Když myje nádobí (často) tak opomine sporák (vždycky). Není ani ideální – je o dost starší a jen o centimetr větší, což mi trošku vadí, zvlášť když si obuji boty na podpatku. Proč je tedy báječný? Je vynalézavý ve všech možných směrech, na svět kouká z různých a nezvyklých úhlů, umí mě rozesmát i rozčílit. Rozhodně s ním není nuda.
Ale hlavně: Ví, že má doma báječnou ženu 😉
