Vedle strachu ze smrti je vůbec nejsilnějším pudem v člověku. Připomněli jsme si, jak zodpovědně k ní přistupovaly pravěké civilizace i nynější přírodní národy. Avšak dnešní člověk si je činnosti pohlavní síly velmi málo vědom. Pozornost jí věnuje teprve tehdy, když si to začne sama vyžadovat jako potřeba těla, nebo když ji nesmyslným způsobem vybičovává k uspokojení.

Vše v tomto světě, tedy i ve vesmíru existuje v polaritě. Vždy najdeme jako vysvětlení pro všechny jevy, procesy či existence dva principy, které nazýváme kladný a záporný, mužský a ženský, jang a jin, šiva a šakti atd. Tyto jsou k sobě vzájemně přitahovány na nejnižších i nejvyšších úrovních. Tato přitažlivost nebo láska vytváří harmonii, soulad, vyrovnání, které drží pohromadě celý tento vesmír, tedy i planetární systémy. Vždyť ani gravitace není ničím jiným než vyrovnáváním těchto sil. Nejzákladnější zákon v přírodě je zákon akce a reakce. Každá síla vyvolává stejnou sílu opačně orientovanou. Tuto sílu si můžeme představit na jakékoli úrovni. Pak se může např. v orientální, hlavně indické, filosofii nazývat karmanovým zákonem, který říká, že jsme zodpovědni za všechny naše myšlenky, slova, skutky, protože se k nám jako bumerang větším či menším obloukem – tedy dříve nebo později – vrací zpět, aby došlo k vyrovnání. Z toho pak vyplývá i teorie reinkarnace, znovuzrozování. ten, kdo něco vyvolal a dosud nevyrovnal všechny účty, musí se navracet do svého dalšího těla, které vytváří tak, jako když obléká nové šaty. Přesně tak, jak pravil Ježíš: Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře (Luk. 12,59). A tak jsou přitažlivost a láska neboli neustálý boj mezi vyrovnáním mužského a ženského pólu vlastně tím nejzákladnějším, co v životě probíhá: Protože si však nejsme vědomi sami sebe – či jen chvílemi, kdy intenzívně existujeme – nejsme schopni též pochopit, že tento boj o vyrovnání polarit se promítá i do těch nejjemnějších stavů našeho bytí, i do těch nejniternějších hlubin podvědomí, i do těch nejvyšších extází, které jsme schopni prožít. A už vůbec si většina lidí není schopna uvědomit stav vědomí, který se nachází nad těmito polaritami, kdy není pouhá rovnováha, nýbrž existence zcela bez polarit a bez potřeby je vyrovnávat. Snaha o toto vyrovnání polarit se projevuje v našich náladách, konstituci těla, výběru potravy (tedy chuti k jídlu) a pochopitelně v touze po sexuálním objektu. Ta se projevuje opět na mnoha úrovních, které bychom zdánlivě za projev sexu ani nepovažovali – jako je třeba oduševnělý rozhovor, kde nepadne ani zmínka o sexu, kdy v nás nevznikne ani myšlenka na sex, ale přesto na zcela jiné úrovni, které si právě nejsme vědomi, uspokojujeme své libido, jak praví Sigmund Freud. Bylo by velkým zjednodušením vše považovat za projev sexu, ale postavíme-li tuto otázku jako vzájemný stav dvou polarit na různých úrovních, pak tomu tak je.

Proč se však tak podrobně zabýváme vysvětlením těchto polarit? Je to z toho prostého důvodu, že i v nás samých jsou obsaženy dvě polarity. U většiny z nás převažuje ta, která odpovídá i zrození našeho těla, tedy naším pohlavním orgánům. Této polarity je obvykle 60%. Někdy se stane, že někdo má jedné polarity 80 % i více. Jindy má třeba jen 40 %; potom je přitahován stejným pohlavím a mluvíme o úchylce. Ve skutečnosti však jsme všichni bisexuální. Ještě více než muži jsou bisexuální ženy. Velmi často se stává, že mají střídavě otočenou polaritu a jsou pro ně normální heterosexuální i lesbické vztahy. Dokonce jim pomáhají naplnit harmonii jejich života: vždyť i jejich pohlavní orgány jsou uzpůsobeny tak, že obsahují připomenutí mužského pohlavního údu v klitorisu i s možností jeho ztopoření.

Pochopíme-li tedy správně polarity, nebudeme nikoho odsuzovat pro jeho vztahy a budeme se snažit bděle vnímat úroveň svého vědomí, vzájemný vztah polarit v sobě i mimo sebe. Naše smysly jsou prvotní příčinou, projevem přitažlivosti či odpudivosti. Druhotnou příčinou je rozum. Smysly jednají pudově, pokud dostanou možnost projevovat se svou vlastní přirozeností a potřebou. Rozum je však už v zajetí určitých představ, konvencí a omezeností. Navíc jsou často smysly a rozum ve vzájemném rozporu. A tak tedy to, co je pro celou přírodu zcela přirozené – vzájemná přitažlivost – se stává pro člověka předmětem neustálého boje, rozporů, nepřirozeností a z toho vyplývající bolesti a utrpení. Přitom by stačilo, kdyby si jen byl správně vědom své úrovně bytí a dokázal toho využít.

Místo toho však člověk, který dostal obrovský dar ve svém rozumu, ho používá nesprávně, a tak si škodí. Stejně tak jako atomová energie byla dána ku prospěchu a hned vzápětí byla zneužita k ničení, tak také rozum a obrovská moc sexuální síly člověka jsou ve vzájemném rozporu a nepoužíváme jich správně.

Od počátku lidského bytí člověk věděl, že smyslem jeho existence není jen pomíjivý život. Již od počátku hledal a nacházel více. Stále více si uvědomoval sama sebe a poznával věci obyčejným smyslům skryté. Dospěl tudíž i k poznání, že dokonalost je skryta v nás samých, že nemusíme hledat nic mimo sebe, protože sami v sobě jsme odrazem Boha. Je-li psáno v Bibli, že jsme stvořeni k obrazu Božímu (Gen. 1,27), je třeba to pochopit skutečně doslova a obrazem Božím se stát. Obvykle však obraz Boží hledáme mimo sebe, v někom jiném. To je však počáteční potřeba, pomůcka. Každý hledá dokonalého muže či dokonalou ženu, tu šablonu, kterou by nasadil na svou mřížku, aby do sebe přesně zapadly. Někdy se to skutečně stane, nalezneme tu “skutečnou, pravou lásku”. Jenže my nesetrváváme na stejné úrovni – ani naše “skutečná láska” – naopak jsme v neustálé proměně (pantha rei), nestojíme, jak říkal Buddha. A tak vzájemné vyrovnání polarit způsobující takovou slast a opojení dříve nebo později vyprchá a nastupuje rozum, který tomu nechce věřit, a tak začne kalkulovat, něco si namlouvat nebo dokonce předstírat. Tato nemožnost stálosti vztahů, tato pomíjivost byla známa od pradávna a řešila se v normálním světském životě polygamií nebo polyandrií.

Ale i to je většinou jen léčka na naše ego a smysly, které hledají uspokojení. Polygamie nebyla skutečným řešením, protože pouze člověk rozptýlil své vědomí, neměl schopnost bdělého pozorování a uvědomování si skutečného směru a účelu svých myšlenek a činů. Tím jen hromadil další příčiny pro svá nová zrození.

 Byli zde však jedinci, kteří viděli hlouběji a pokusili se využít své bdělosti k tomu, aby vystoupili výše na žebříčku poznání sebe sama. Tito lidé pochopili, že ne hledáním a uspokojováním vnějším naleznou harmonii, ale vnitřní cestou sjednocení a posléze i přeměny. Objevuje se symbolika vnitřního ženského principu jako měsíce a mužského jako slunce. Tyto je třeba spojit obdobně, jako je tomu při vnějším spojení muže a ženy. Tato mystická svatba je často znázorňována i symbolicky na výtvarných dílech, i když pozdějšími křesťany je nemilosrdně odstraňována. Vzpomeňme za všechny na Michelangelova Mojžíše, u něhož se hledalo rozumné vysvětlení rohů na hlavě: ve skutečnosti je to symbolické znázornění výstupu ženského principu – Měsíce – vzhůru do hlavy a spojení se Sluncem – mužským principem. Ženy se stávají nevěstami Kristovými a čekají na spojení s ním při mystické svatbě.

To, co je obestřeno takovým tajemstvím v křesťanství, není vůbec zastíráno ve všech východních naukách. Muhammad povoluje muslimům několik manželek, o konkubínách ani nemluvě, a arabské nebe je plné hurisek, dívek stále mladých, s nimiž muslimové souloží a ony přesto zůstávají pannami. Všechna hinduistická mužská božstva mají své ženské protějšky – šakti. Činnost mužského principu není možná bez spojení se šakti, teprve potom dojde k tvorbě a vzniku světů, projevu vůbec. Nejen chrámy a Kámásútra jsou plny těchto tantrických výjevů spojení muže a ženy; z tohoto pojetí vychází ale celý duchovní život. Pozadu nezůstává ani tibetský tantrický buddhismus nebo čínský taoismus.

Proč tedy je všude vnější spojení muže s ženou, případně i s více ženami, když jsem hovořil pouze o vnitřním spojení mužského a ženského principu? Toho je možné dosáhnout jak cestou opravdu jen vnitřní, tak speciálními cvičeními vnějšími, při nichž dochází k výměně a slaďování mužského a ženského principu. Tato cvičení vyžadují ze všeho nejvíce neustálé bdělé vědomí, potom postupně se rozšiřující schopnost vzájemné vnímavosti a případně speciální, někdy až krkolomné pozice, při nichž teprve dochází ke skutečné výměně energií. Protože všechna tato cvičení mohl provádět pouze člověk vysoce morálně vyspělý, s obrovskou schopností koncentrace a bdělosti, byla tato nauka vždy udržována v tajnosti a předávána pouze osobně učitelem těm nejschopnějším žákům. Většina ostatních lidí musela nejprve vycvičit svou bdělost neustálými meditacemi a speciálním cvičením.

Tím se vlastně dostáváme k tomu, že zpočátku není možné mrhat sexuální energií, naopak je třeba ji maximálně uchovat. Doporučení celibátu se pak stávají ve všech duchovních naukách nutností hlavně praktickou z důvodů provádění a úspěchu v duchovně koncentračních cvičeních. Mravní důvody zde vlastně nehrají žádnou roli.l Mravnost je výsledkem těchto cvičení a ne tato cvičení výsledkem mravnosti, i když obojí spolu úzce souvisí. Je však třeba od počátku vědět, že musí být přirozené sepětí bdělosti, vnímavosti a vnitřního klidu, ne napětí a rozumového chtění usilujícího o nějaký výsledek.

Je možné využít i vnějších prostředků jako zřeknutí se společnosti žen nebo vůbec společnosti smysly vzrušující, vyrovnat vhodným způsobem stravu, ponořit se do studia pouze duchovních knih a stále setrvávat se svým dokonalým učitelem, je-li to možné. Avšak toto vše nám pomáhá jen do určité míry a individuálně a je to odtržením od skutečného života. Každý má též od narození danou určitou míru síly pohlavní energie. Její potlačení nebo spíše převádění do jiných úrovní našeho bytí je možné jen do určitého stupně. Nad tento stupeň se dá stoupat jen postupně. Neznáme-li tuto mez, dochází k rozumovému či volnímu potlačování, které se začne většinou odrážet jako forma agrese, násilí vůči sobě nebo i druhým.

Přitom skutečné duchovní knihy o tom všem pojednávají a vysvětlují, co v tomto případě činit. Problém je pouze v tom, že je většinou čteme, vnímáme a vysvětlujeme si podle stupně našeho poznání nebo spíše nevědomosti a omezeného pohledu nauky, na niž jsme se upnuli, nebo přání ega, které chceme uspokojit. Je-li potom psáno v Pataňdžaliho Jóga sútrách, že jednou ze základních univerzálních a vždy platných zásad je brahmáčarja, pohlavní zdrženlivost, čistota, popřípadě až celibát, je vysvětlení tohoto bodu skutečně mnohotvárné podle různých učitelů. Přitom se však o kousek dál, ve verši 11,38 říká, že je-li jógín upevněn v pohlavní zdrženlivosti (brahmáčarje), získává energii. Již z tohoto faktu vyplývá, že dodržováním celibátu se postupně hromadí více a více energie. Je-li prováděn pouze samoúčelně jako nařízená zásada, musí nutně vést k potřebě nahromaděnou energii využít, někam ji svést, usměrnit, protože se začne časem promítat nejenom do tělesného neklidu a napětí, ale též do napětí psychického. To je vše nakonec známo u dospívajících chlapců a dívek v pubertě. Tak jako u nich je třeba již předem přistoupit k seznámení se vším, co souvisí se sexuální energií a pohlavními orgány, a dát jim možnost, kterou tolerujeme, stoupat a klesat při praktickém pohlavním životě, tak také v duchovním životě na vyšší úrovni energie vlastně dochází k témuž sbírání zkušeností, vzestupům a pádům, které by se měly chápat a přijímat ne jako výstřednosti, nýbrž jako zkušenosti na cestě k dokonalosti. Zároveň je však nutná určitá regulace a správné usměrnění těchto sil skutečným učitelem a znalcem, který provede žáka všemi úskalími a nebezpečími svodů tak, aby rozšířil svou vnímavost a poznal sebe sama.

Všem těmto zákrutám a cestičkám, jimiž se projevuje sexuální energie, se budeme nyní věnovat u jednotlivých náboženských a filosofických systémů.

Autor: Jiří Mazánek

REKLAMA:
loading...

Komentáře