Kolikrát jsme se již v duchu zamýšleli nad tím, co je vlastně smyslem našeho života a jaký je náš úkol na této Zemi?! Pro někoho to znamená vytvořit něco užitečného ve prospěch všech lidí, pro někoho zase žít spokojeným životem a dobře vychovat své děti. Tito lidé vědí, co od života chtějí. Stále je ale mnoho těch, kteří ještě hledají sami sebe. Nevědí, kam se nasměrovat a v čem najít své životní uspokojení.
Pro člověka je důležité určit si nějaký smysluplný cíl nebo několik cílů, kterých lze postupně dosáhnout. Tyto cíle jsou pro nás hnacím motorem a motivací. Proč je vhodnější stanovit si více cílů, které nás dovedou k tomu velkému? Protože dosažením těch menších neztrácíme víru v realizaci těch větších přání. Většina z nás jistě zažila ten moment, kdy jsme si něco vysnili, ale tento cíl byl pro nás zatím vzdálený a nedosažitelný. Zpočátku jsme za tímto snem šli plni odhodlání a nadšení, ale postupem času tak, jak nám život kladl různé překážky a zkoušky, naše motivace začala klesat a nakonec jsme se svého snu vysíleni vzdali.
Dlouhý časový úsek, kterým jsme museli projít, způsobil, že jsme ztratili víru v sebe, své schopnosti a přehlíželi jsme jiné možnosti, které se nám mezitím nabízely. Stává se, že náš původní úmysl se během života může změnit a zaměříme se zcela jiným směrem, než jsme si původně vytýčili. To je přirozený vývojový proces umožňující, abychom rozvinuli své skutečné schopnosti v té oblasti, která je pro nás přirozená.
Pro někoho je životní cesta cestou pokusů a omylů než se dopracuje ke svému cíli. Záleží na naší výdrži, zda budeme trpěliví nebo rezignujeme. Jsou jedinci, kteří se nadchnou pro určitou činnost pouze ve chvíli, kdy jsou ve společnosti takto zaměřených lidí. Ti jsou pro ně silnou motivací dokázat to, co oni. Tato motivace ale některým vydrží pouze než překročí práh svého domu a dál musí vyvíjet svou vlastní aktivitu. Za každým úspěšným výsledkem jsou hodiny a hodiny tvrdé práce, trpělivosti a hlavně píle. Ne každý je ochoten takové oběti, i kdyby měla znamenat spokojenost se sebou samým. Bývá za tím strach, že neuspějeme tak, jako ostatní a někdy také vlastní pohodlnost. Máme tendence se neustále s druhými srovnávat a přitom zapomínáme, že každý z nás je individualita a v tom je to krásné. Na druhé straně kdo jiný by měl udělat ten první krok než my sami. Jsme zodpovědni sami za sebe a své jednání, a proto z našich neúspěchů nemůžeme obviňovat druhé. Stáváme se nespokojenými, někdy i frustrovanými s pocitem vnitřní prázdnoty, a tím se cesta k sobě samým stává nejtěžší cestou našeho života. Pokračování příště
