CO DĚLAT, KDYŽ SE BOJÍME

Strach je pocit, který zná každý. Kdo by se s ním někdy nesetkal? Někdo se bojí často, někdo jen občas, a pak je tu “většina” lidí, která se bojí tak nějak “průměrně často”. Ke které skupině patříte vy?

Co je vlastně strach? Proč ho cítíme, proč k nám přichází? Proč když se něčeho bojíme, tak si to k sobě přitahujeme?

Strach je úžasná emoce. Zkuste na chvíli zavřít oči a představit si některý ze svých strachů. Jaké to je? Kde na těle ho cítíte? Jakou formou ho cítíte? Forem strachů je bezpočet. Jedno však mají stejné.

Strach je stav, kdy nejsme sami sebou.

Strach je projevem našeho ega. Strachu se učíme odmalička. Naši rodiče, a pak když jsme rodiči tak to děláme také, nás strachu učí “v dobré víře”. Používají strachu jako formy manipulace, kdy se snaží docílit něčeho, co nám má být “dobrým”. Malé děti strach neznají. Když dítě pláče, dává najevo hlad, žízeň nebo jinou fyzickou nepohodu. Třeba nemoc. Když byla moje dcera malá, vůbec se nebála tmy, pavouků, švábů a jiné havěti. Překvapovalo mě, že se ničeho nebála. Tenkrát jsem byla “jinde” a nevnímala jsem ještě, že strach v ní teprve “bude vypěstován”. Fascinovalo mě, jak se beze strachu pohybovala po domě v době, když byl vypnut elektrický proud (běžný to stav v zemi, kde jsme tenkrát pobývali), jak klidně šla do místnosti, kde nebyla svíčka, jak nosila langusty v rukou a nic se jí nestalo.

Dítě je dokonalé.Až tohle pochopíme, přestanemeděti (de)formovata začneme seod nich učit.

Děti jsou úžasní učitelé.Jsou napojeny na své vyšší já, na své duchovní rádce, na zdroj/boha/vesmír/stvořitele (doplňte ten název, který je pro vás nejpřijatelnější). Malé dítě ví, že nepotřebuje strach, že ho mít nemusí, protože NENÍ NIC, ČEHO BY SE MĚLO BÁT. Jenže na malé dítě dáváme přeci pozor, aby se mu NIC NESTALO. Začneme mu vštěpovat zásady, které mu mají jeho fyzickou bezpečnost zaručit. Jak to děláme? Přeci přes strachy.

• „Tam nechoď, mohl bys spadnout a zlomit si nohu“

• „Jestli se nebudeš učit, budeš popelářem“

• „V životě se musí tvrdě makat“

• „V noci nechoď sama parkem, mohl by tě někdo přepadnout (znásilnit/zabít)“

• „Neplav tak daleko, mohl by ses utopit“

Pokud nám argumenty nestačí, neváháme sáhnout k těžším kalibrům a strašit děti tragickými případy, které se staly nebo by se stát mohly. V „dobré víře“ naučíme dítě, že si musí dávat pozor, aby ho neštípla včela, aby se nenapilo vody v přehradě, protože by z toho mohlo onemocnět, že se musí dobře učit, jinak mu Ježíšek nedonese dárky.

Zkuste si sami přehrát v hlavě, co všechno jste použili pro dobro svých dětí, aby udělali to, co jste potřebovali? Aby reagovali tak, jak jste si mysleli, že reagovat mají? Zkuste si vzpomenout, čím vás strašívali vaše rodiče? Vzpomeňte na všechny horory, co jste kdy viděli v televizi, na zprávy, které bývají každý den v televizi, v novinách, na internetu. Pozorujte, jak jsme stále vystavováni tlaku, abychom se báli prasečí chřipky, klíšťat, očkování, válek, znásilňování a jiných katastrof.

Strach je pouze vibrace, je to druh energie.

Tato energie je velmi nízká. Když cítíme strach, necítíme se dobře, jsme sevření, nemůže k nám naše intuice.

Strach není přítomností.

My se nebojíme něčeho, co se děje nyní ani se nebojíme něčeho, co se již stalo. Pouze používáme svých zkušeností z minula, které nebyly příjemné a bojíme se, aby se nestaly v budoucnosti. Strach je tedy v budoucnosti. Proto člověk, který je ve strachu není schopen žít přítomností, být tady a teď, užívat si přítomný okamžik, protože je sevřený. I když je jeho fyzické tělo teď a tady, jeho mysl je v budoucnosti. Člověk, který se bojí, zaměřuje svou veškerou energii přesně tím směrem, kterým nechce. Neuvědomuje si, že dává velkou sílu právě tomu, co nechce, aby se stalo.

Čím silnější strach je a čím častěji si ho vizualizujeme tím, že se na něj zaměřujeme, přemýšlíme o něm, tím rychleji se stane naší přítomností.

Svého strachu se můžeme zbavit. Protože je to pouze energie, můžeme ji přetvořit. Zvýšením svých vibrací a zaměřením naší pozornosti na to, co nás zajímá a čím se zabývat chceme, odlákáme sami sebe od toho, čeho se bojíme. V prvé řadě ale potřebujeme pochopit, že není čeho se bát.Pokud věříme, že vše je dobré a vše má svůj smysl, že naše životy nejsou pouhé náhody, pokud jsme schopni vnímat synchronicitu událostí, pak cítíme, že jsme součástí vyššího plánu. Proč se bát, pokud vše, co se děje, je dobré? Proč se bát, když se vyvíjíme? Bojí se malé dítě toho, že mu začne růst první zub? Nebo že udělá první krůček? Bojí se dítě, že začne jíst tuhou stravu? V životě malého dítěte je spoustu okamžiků, kdy by se bát mohlo, protože dělá stále nové věci. To dítě se ale nebojí. Vnímá, že je součástí celku. Vnitřně cítí, že vše se děje jak má, nepotřebuje vynakládat svou energii na to, aby si zjišťovalo, zda celek je. Dítě o tom nepochybuje a ani nemá potřebu o tom mluvit (pokud nechce sdělit nějakou myšlenku). Dítě začne chodit, protože cítí, že je to jeho úkolem.

Jakmile odhodíme své strachy, budeme schopni vnímat synchronicitu okolo sebe. Budeme schopni vnímat, kdy máme kam jít, s kým se máme setkat, co máme jíst, jakou práci máme dělat. Budeme napojeni a intuice nás povede. Nebudeme pochybovat o tom, že to, co činíme, je správné, protože vnitřně ucítíme, že to správné je. Když kousnu do jablka, nemusím pochybovat o tom, že jej mé zuby dokážou rozkousat, že to dokážu polknout, strávit, vyloučit, že si mé tělo dokáže vzít vše potřebné. Proč bych o tom měla pochybovat? Proč tedy tak často pochybujeme? Zkusme si na tuto otázku odpovědět. Co nám způsobuje pochyby?

Nedostatek víry ať již v celek nebo v nás saméje hlavní příčinou dle mého názoru. Nedostatek víry nás vede v nedostatek lásky. Protože kde je víra je i láska. Kdo věří, nepochybuje. Pochybuje ten, kdo nevěří.

Strach je považován za negativní emoci. Strach má sice negativní náboj, ale je pro nás velkým dobrem.Díky strachu si uvědomíme, že máme někde nedostatek a že se tomu máme věnovat. My – lidé – sami od sebe jsme příliš leniví na to, abychom bádali sami od sebe. Většinou potřebujeme popostrčit. Proto máme nemoci, jsou pro nás ukazatelem, stejně jako strach.

Emoce, které v nás vyvolávají příjemné a láskyplné pocity, jsou vysokovibrační emoce. Ty, které nás tíží, jsou nízkovibrační. Naše podstata je vysokovibrační, jsme velké “živé baterie” které jsou plné energií. Celé životy si neseme všechnu svou energii sebou. Podstata naší energie je láska.Ta je vysokovibrační. Když se nám podaří postupně vyplavit na povrch všechny nízkovibrační energie, pak zůstane jen láska, naše pravá podstata.

Strach, kdykoliv k nám přijde, je pouze prostředník. Něco jako listonoš. Donese zásilku. Strach nám ukazuje, v jakém místě se oddělujeme od celku. Abychom strach mohli přetransformovat, potřebujeme pochopit jeho podstatu. Uvědomit si, čeho se doopravdy bojíme. Často máme pocit, že se něčeho bojíme, ale jakmile začneme opravdu pátrat, zjistíme, že příčinou strachu je něco jiného. Třeba se bojíme, abychom neztratili práci, ale v podstatě máme obavu, abychom měli dostatek peněz na živobytí. Nebo se bojíme, abychom neztratili partnera, a přitom máme strach ze samoty, z neznáma.

Většina našich strachů je převzata od rodičů, vychovatelů, ze školy a z médií. Strachy nepotřebujeme. Můžeme je jeden po druhém zpracovávat. Uvědomovat si je. Zaměřit pozornost na strach. Dovolit mu chvíli být. Uvědomit si, kde na těle ho cítím. Dovolit mu aby se ukázal v celé své velikosti. Pak ho pouze pozorovat, být v roli pozorovatele, neprociťovat, nehodnotit, pouze mu dovolit být. Pak stačí už jen poděkovat této energii, že s námi byla, aby nám předala zprávu, kterou předat měla a dovolit této energii aby se vrátila ke svému zdroji. Jakmile strach zpracujeme, dovolíme mu být a předat zprávu, pochopíme, že už ten strach nepotřebujeme a dovolíme mu odejít.

Naše cesta je jako růže. Můžeme obdivovat její krásu, můžeme k ní přivonět anebo si o ni popíchat prsty. Růže je daná, ale co s ní uděláme je naše volba. To kam zaměříme naši pozornost, to se stane. Tak rozmýšlejme, zda chceme obdivovat krásu a vůni nebo naříkat nad rozpíchanými prsty.

Autor: Jolana Dominguez