Otázka: Mám nějaké známé, co řeší rakovinu. Jak se rozhodnout? Člověk váhá mezi chemoterapií a alternativními metodami, jsou případy, kdy i ta chemoterapie pomůže, a člověk to přežije…
Iva Adamcová:
Já osobně jsem vždycky byla pro zlatou střední cestu. Zlatá střední cesta je nejlepší.Vždycky.V jakémkoli rozhodování. Už jsem to vysvětlovala třeba na vegetariánství a masožroutství. Ona ta věda se vyvíjí.
Třeba káva: napřed: to je dobré, to je na všechno. Pak zase: to je špatné. A pak zase zjistili, že to zase není tak špatné, že to zase má dobré účinky. A takhle to kmitá. Věda kmitá, jak se prohlubuje poznání hmoty.
A vždycky je nejhorší být na jedné nebo na druhé straně. Zlatá střední cesta, aby člověk udělal tu nejmenší chybičku.
Střední cesta je nejkratší vzdálenost od obou pólů.
Já osobně bych to řešila, vy samozřejmě víte, jak bych to řešila, já bych nedělala nenávisti. To vždycky tak je. Nicméně, existují varianty, které jsou založeny v osudu. Víte třeba, že paní Míla Tomášová měla sama rakovinu. Ale to byl poslední život. O Míle se vědělo, že je vzteklá, ona sama to o sobě taky říkala. Nicméně, to nebylo na závadu. Tam je třeba doladit a zaplatit vše do posledního haléře, ve fázi posledních plateb. Takže, jsou různé varianty, a to božství si chce zažít úplně všechno. Kdyby se to stalo, první předpoklad je přehodnotit všechno.
Já doporučuji vždycky změnit styl života.
Zkuste si představit: žijete v chaotické rodině, kde se všichni nenávidí, nebo něco tam proběhlo, to je jedno jestli v této generaci nebo ne, a na těch lidech to vidíte. I když se o tom nemluví, tak vidím tatínka a maminku a dědečka a támhle teta, a ten s tím nemluví, a pořád to tam žije. To je chemie celé té rodiny, co se tam pohybuje. Když vy vypadnete tady z toho kolotoče, třeba pojedete na čtvrt roku někam do tramtárie, kde najednou nemáte povinnosti, můžete si půjčit třeba nějakou chatu nebo jet i jen pět kilometrů někam jinam, ale změnit režim.
Jste nemocní, takže si to můžete eventuelně dovolit, že nemusíte do práce, máte možná nějakou nemocenskou.
Využít všeho možně, ale: chodit do přírody, přemýšlet jinak, zbavit se toho okolí, té esence, té historie, co se tam pořád odehrává. Tu máte největší šanci přehodnotit, protože ono vás to přestane držet v kleštích. Už tohle je jiná chemie pro to tělo, a to tělo to většinou potřebuje. Už tady nastávají obrovské změny.
Navíc tam máte velkou sílu k tomu přehodnocení, a možná dokážete i odpustit všem těm situacím a všem těm lidem ty jejich reakce, i když se tam vrátíte, to je taky možné. I tohle vám pomůže, aniž byste znali přednášky.
To je obrovské rozhodnutí, tohleto udělat.
A následně se samozřejmě můžete rozhodnout pro to, co vám to nitro říká. Je pravda, že egoističtí lidé moc necítí to nitro, a vždycky si myslí: Jen abych neudělal chybu. Oni neví, že to rozhodnutí je už dávno nastavené, to je taky pravda.
Ale já osobně bych podle vývoje, ve kterém by se to vyvíjelo, bych zvolila variantu, možná i trochu hmotnou a možná i trochu jemnější, podle toho, co by se mi nabídlo. Ona ta rakovina má být úplně vymýcena. Oni zjistí, v čem je to v té DNA. Teď si vezměte, že se dostanete později do planetárního systému, kdy tady zůstane jen 3D systém.
Vy už nebudete umět dělat negativní emoce, a zjistí se všechno o té rakovině, a může se i opravit vložka v té DNA. Protože dneska vy v té DNA už máte, že ta rakovina tam bude, protože předtím zareagujete takhle a takhle, jakoby nezvládnete situaci. To je všechno jenom pro ponaučení.
Člověk, který extrémně reaguje, opravdu extrémně, až do té zášti, ten nikdy nemůže znát skutečná pravidla tohoto světa. On je má úplně zkreslená, přehodnocená, tam je velký odpor. A většinou skutečně když tu rakovinu dostane, tak najednou žije každý den, jako by byl poslední. On ty dny má sečtené. Už tohle je obrovský dopad na něj v dobrém, aby zjistil, o co tady jde. Spoustě lidí to dojde, a třeba se z toho i dostanou, a nebo nedostanou, ale oni se začnou chovat úplně jinak. A o to tady jde.
Já jsem nedávno viděla, maminka na to koukala, takové to Pošta pro tebe, s Ester Janečkovou, Tam hledala nějaká paní nějakého svého bratra, který o ní ani nevěděl, protože byl z druhého manželství jeho tatínka a vůbec se ty rodiny nestýkaly, a vylezl takový velký sympaťák, tak asi kolem šedesátky, takový pohodář. Když se ho pošťák ptal, jestli přijde, řekl, já asi přijdu, podle toho jak mi to zdraví dovolí, víte, já jsem o holi, já jsem teď prožil rakovinu, dostal jsem se z toho, ale já žiju úplně obyčejně.
On tak krásně mluvil, říkal, já jsem měl předtím úplně jiný život, byl jsem hádavý a s každým jsem se nesnesl, a najednou z toho člověka čišel takový klid a mír…ano, i ta rakovina člověku pomůže v tomhle směru. A ať se vyléčí nebo ne, když už se vyléčí tak je to úplně žúžo, on si tady nabírá úplně jiný styl života, že mu to pomohlo.
Ale pozor, ono je žúžo, i když odejdete. Tam je to lepší, tam jste doma. Já vím, že je to divné to říkat, ale je to zkrátka tak.
Takže, já osobně, kdyby mě to postihlo, tak bych udělala s tou hmotou co se dá, s tím nitrem co se dá, já to zkusím, už kvůli těm dětem a pradětem a lidem, co mě mají rádi, i kvůli vám bych to zkusila. Buď to vyjde, nebo to nevyjde. Tak to má být, to stačí.
Já vím, že to bylo trošku komplikované. Ono to rozhodnutí už je nastavené, pro co se rozhodnete, což vy nevíte. Tak to zkrátka je. A pozor, je jedno, jak to dopadne, protože to rozhodnutí k tomu směřuje. Směrem od té hmoty to nemůžete vidět, vy to považujete za dobré nebo za špatné, zabralo to nebo nezabralo to. V těchhle fázích je tam posuzování.
Ale k tomu se musíte tím vývojem dožít. Tak to je.
Iva Adamcová: Z přednášky Jalovec 2, 7. – 11. 4. 2014, 1:50:00:
Přepis části přednášky: OrgoNet
