Z původního stavu vědomí jsme se postupně dostali až do naprosto změněného stavu. Zapomněli jsme na jednotu, zapomněli jsme na souvislosti, uvěřili jsme v nějaké individuální osudy, uvěřili jsme v neštěstí. – Jaroslav Dušek
Často se mluví o tom, že jsme schopni se dostat do změněného stavu vědomí a ve změněném stavu vědomí jsme schopní přejít žhavé uhlíky. Jenže ono existuje názor, že to je ten normální stav vědomí. Že naopak ve zněném stavu vědomí žijeme právě teď – v to banální realitě. Tedy, že je to obráceně.
Bylo nám změněno vědomí pomocí nějakých typů manipulace bylo změněno celému lidstvu vědomí. Uvěřili jsme v nějakou vinu. Uvěřili jsme v mýty založené na vině. Takové jsou ale manipulační. Jakmile se nám snaží pořád vnutit nějakou vinu a my neustále se užíráme jejími důsledky, tak si můžeme být jistí, že je to manipulační mýtus.
Ten původní stav vědomí je plný – plné vědomí jednoty. A my jsme se z původně tohoto plného stavu vědomí postupně dostali do naprosto změněného stavu vědomí, který byl tak změněn, že jsme úplně zapomněli na nějakou jednotu, souvislosti mezi sebou. Zapomněli jsme na to, že hrajeme nějakou společnou hru. Uvěřili jsme v nějaké individuální osamělé osudy. Uvěřili jsme v neštěstí a strach. Uvěřili jsme v to, že nás někdo může ovládat a říkat nám co máme dělat. To jsme ale měli velmi silně změněný stav vědomí.
Existují ale rituály a techniky, kterými my můžeme posouvat hranice svého vědomí a svého osudu. Chození po žhavém uhlí je jedním z těch přechodových rituálů, kdy mi máme možnosti si najednou uvědomit, že ta realita – hmota – se může chovat najednou jinak než-li jsme až dosud předpokládali.
Normálně bychom předpokládali, že když těma bosýma nohama vstoupíme na ty žhavé uhlíky z toho ohně, který jsme tam osobně zapálili, viděli jsme jeho plameny, cítili jsme jeho žár, tak bychom předpokládali, že by nás měl spálit a nebo že stane něco neblahého. A my přejdeme po těch uhlících a my zjistíme, že s těma nohama nestane vůbec nic a nebo tam má někdo nějaký malý puchýřek, ale ten je minimální. Normálně by tam měla být pěkná dobrá spálenina. Protože kdybychom si například vzali ten uhlík do ruky a nebo by ho po nás někdo hodil, tak by ve vteřině nám to vypálilo do tkáně jakousi díru. A najednou se tam nic nestane a mě je úplně jedno, jak se to vykládá vědecky a nebo fyzikálně. Mě to zajímá jako osobní zkušenost. Mě to zajímá jako možnost posunu svého pojetí skutečnosti.
Když jsem poprvé přeběhl přes žhavé uhlíky v roce 1991, což byla jedna z prvních možností hned po revoluci, protože přijely různé takové ty skupiny lidí a běhalo se po žhavých uhlících, tak jsem vlastně tehdy přestal brát jakékoliv chemické léky. Tehdy jsem si řekl, že když dokážu přejít po žhavých uhlících, tak přeci nějakou rýmu a nebo nějaké nachlazení nebudu řešit tím, že si budu brát nějaké podpůrný prostředek. To musím zvládnout já taky, když tady můžu chodit po žhavých uhlících. Takže jsem vyřadil všechny léky – antibiotika. Já jsem nikdy nebyl nikdy moc nemocný, ale občas se to stalo. A když se mi to dříve stalo, tak jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě to bylo, tak jsem to jedl. Takový byl zvyk a osud. Osud brát léky, abychom mohli chodit do práce.
My máme v sobě zakódováno, že musíme používat ty léky, abychom zachovali tu výkonnost i v době té nemoci a nebo, aby nemoc byla co nejkratší, abychom mohli co nejdříve zase do práce.
My jsme už totiž zapomněli, že nemoc je nějaký způsob změny – nějaký rituál. Že nemoc přichází jako informace; že nám něco sděluje naše tělo naší mysli – pozor, už to takhle nejde dál. Už nás řídíš nějak divně. Máš na nás nároky, které jsou nesmyslné. Zanášíš nás potravu, která není vhodná. Nutíš nás do aktivity, která nám neprospívá. Tohle všechno nám tělo sděluje…
