Zamilovanost nemá mezi psychoterapeuty dobrou pověst. Pokládají ji za stav iluze, stav projektivního zkreslení, nebo dokonce za manickou psychózu – v každém případě za stav, kdy se ztrácí kontakt s realitou a k postiženému nedoléhají žádné racionální argumenty. Okolní lidé, kterých se to netýká, s úlevou zjišťují, že zamilovanost je přechodný stav a že dost často přechází v nářky, které lidem přivodí zklamání.
A tak vyvstává otázka, zda je zamilovanost opravdu nutným předpokladem trvalého milostného vztahu, jestli mu vlastně naopak nepřekáží. Je snad nejlepším základem trvalého partnerského vztahu realistické zhodnocení možností a hranic milostného vzplanutí? Ve vlastní studii jsme se pokusili objasnit, jaký význam má pro manželství zamilovanost (Willi 1997, Riehl-Emde a Willi 1997). V dotazníku jsme se zeptali 605 lidí (dvě třetiny z nich byly ženy, 66 % dotázaných žilo právě v manželství, 24 % bylo svobodných a asi 10 % rozvedených). Omezím se tu na výsledky, které jsou důležité pro tuto knihu.
Co si máme myslet o lásce na první pohled?
Láska na první pohled bývá pokládána za pouhé vzplanutí, za projekci vlastního (vytouženého) obrazu na partnera, kterého vůbec neznáme. Zamilování se naproti tomu považuje za zralejší, racionálnější a solidnější formu vztahu. Naše výzkumy ukazují, že 25 % dotázaných se do svého aktuálního partnera zamilovalo hned první den (13 % dokonce na první pohled), a 30 % po více než dvouměsíční známosti. O něco pozdější zamilování však ve srovnání s velmi rychlým vzplanutím nevedlo častěji k trvalému partnerství. Kupodivu se ukázalo, že lidé, kteří se zamilovali na první pohled, nebyli v partnerském vztahu méně spokojení a méně šťastní než ti, kdo k tomu potřebovali více času. Nepotvrdil se ani častý názor odborníků, že muži se zamilovávají rychleji než ženy. Je to pouhý dojem, protože muži svou zamilovanost projevují otevřeněji, zatímco ženy se svou zdrženlivostí chrání před příliš rychlým projevením vlastních citů. Láska na první pohled se zdá mnohem jistější, než by se snad řeklo. Zdá se, že lidé jsou schopni ve vteřině intuitivně uchopit podstatné rysy potenciálního milostného partnera, a tak musíme přiznat, že milostné vztahy se aspoň na první pohled často řídí iracionálními pravidly.
Další otázkou ve studii bylo, co se s velkou životní láskou stalo. Máme předpokládat, že vztah se „velkou láskou“ stabilizuje, nebo si myslet, že je lepší, když se k sobě stavíme kriticky a bez iluzí, protože tolik neriskujeme zklamání?
U každého šestého dotázaného nevyústila „velká láska“ v žádný vztah. Ukázal se tu důležitý rozdíl mezi milostnými vztahy a vzájemnými sympatiemi. Sympatie bývají většinou vzájemné. Většinou nám není sympatický ten, komu jsme sami nesympatičtí. Samo slovo sympatie říká, že se „vzájemně“ dobře snášíme. V zamilovanosti je to úplně jiné, neboť ta nemusí být opětována. Můžeme k někomu pociťovat hlubokou lásku, ale on ji neopětuje nebo o ní vůbec neví. Přesto se zdá, že „velká životní láska“ manželství prospívá. Šedesát procent sezdaných uvádí, že žijí se svou velkou láskou. U vztahu rozvedeného člověka s novým partnerem je to výrazně jiné: v takových případech pouze 18 % uvádí, že jejich bývalý partner byl také jejich velkou láskou, a pouze 29 % svobodných lidí žijících s trvalým partnerem v něm vidí svou velkou lásku. Mnohem častěji u nich velká láska nevedla ke společnému životu a v pětině případů dokonce k žádnému vztahu nedošlo. Podle našich výsledků je velký rozdíl mezi manželskými a nemanželskými partnerskými vztahy, alespoň pokud jde o výskyt soužití s velkou láskou. Na rozdíl od svobodných lidí s trvalým partnerem spočívala velká láska u manželských párů častěji na vzájemnosti, a jejich vztah málokdy vznikl po milostném zklamání.
Jak se to má se štěstím a spokojeností v manželském svazku a u svobodných partnerů? Už jsme si řekli, že manželé se od svobodných partnerů liší v tom, že častěji žijí se svou velkou láskou. Význam života v manželském svazku, který začal velkou láskou, se projevuje také v menším počtu rozvodů, které u nich tvoří pouhých 6 %. Mohli bychom tedy říci, že sňatek s velkou láskou končí rozvodem jen zřídka.
Takový nález je jistě pozitivní, ale znamená to také, že takoví manželé žijí spokojeněji a šťastněji? Naše výzkumy o tom nesvědčí. Stabilní svobodní partneři popisují svůj vztah významně častěji jako šťastný. Jsou také častěji spokojenější s různými aspekty partnerského vztahu – především s komunikací, vzájemnou něhou i sexuálním životem. Nejmenší spokojenost udávají manželé s dětmi. Tento výsledek nás překvapil, ale nálezy Belského a Rovina (1990) jej podporují. Je možné, že manželé s dětmi jsou sice často nespokojeni se svým partnerským vztahem, mohou však čerpat emociální uspokojení ze svého vztahu k dětem.
Proč ale svobodní se stálými partnery nevstupují do manželství, když jsou přece šťastnější než manželé? Jsou snad šťastnější právě díky tomu, že se nevzali?
Šťastnější a spokojenější vztah v neformálním svazku může vyplývat z faktu, že svobodní lidé se se svým partnerem rychleji a snadněji rozcházejí. Je také možné, že se vzájemnému vztahu, komunikaci, něžnostem a sexuálnímu životu více věnují. Nemůžeme však vyloučit, že jejich partner pro ně není velkou láskou, a proto od něj tolik nečekají – jejich představy jsou možná reálnější a dají se spíše uskutečnit. V každém případě se zdá, že manželé, kteří si vzali svou velkou lásku, spolu spíše zůstanou i v případě, že jejich manželství šťastné a spokojené není.
Naše studie celkově vyvolává dojem, že milostný život se řídí jinou „logikou“ než ostatní vztahy. Milostný vztah často nezačíná postupně, ale rázem – člověka zasáhne Amorův šíp a jeho zamilovanost je jako „coup de foudre“ (blesk z čistého nebe). Člověka si někdy zamilujeme vmžiku, aniž o něm máme dostatečné informace. Můžeme se sice zmýlit, ale náš dojem je překvapivě často správný. Můžeme se zamilovat, aniž jsou naše city opětovány, a na rozum se často neohlížíme. Blaise Pascal říká, že „le coeur a des raisons, que la raison ne connaît pas“ (srdce má důvody, které rozum nechápe).
Zamilovanost se v naší studii ukazuje jako důležitý stabilizátor životního manželského svazku – platí to zejména tehdy, když svůj partnerský vztah už neprožíváme jako šťastný a spokojený. Štěstí a spokojenost tedy nejsou jedinou a možná ani rozhodující podmínkou pro udržení partnerského vztahu. Kvalitě a intenzitě zamilovanosti se v psychologii partnerských vztahů a v párové terapii dosud věnovalo příliš málo pozornosti.
Z knihy: Psychologie lásky
autor: Willi
nakladatel PORTÁL
