Svých pocitů se nemůžeme zříct. Jsou stále připravené, stále na nás někde čekají. Maximálně se můžeme stát apatickými a dostat se třeba až do stadia, kdy nebudeme vědět, co vlastně cítíme.
Pocity jsou pouze proudy myšlenek v našem těle. Když si uvědomíme, že své pocity vytváříme tím, co si myslíme, můžeme si vybrat takové myšlenky, které nám navozují pozitivní pocity. Pak si ovšem můžeme vybrat také své zážitky!
Někdy si vytváříme potřebu cítit se osaměle. To zpravidla pramení z dětského strachu. Jiným důvodem, proč se bojíme samoty, může být naše neschopnost přijmout sami sebe jako lidi. Jak často si říkáme: „Kéž by mě měl někdo rád!" No, ale Vy přece jste „někdo". Jestliže vám v životě chybí láska, bude tomu patrně tak proto, že nemilujete ani sami sebe. Pokud vy sami se sebou nedokážete vydržet, proč by to měl dokázat někdo jiný?
Když jsou lidé opravdu nemocní, obírají je o sílu lékaři, sestry, nemocniční personál. Když říkáme těmto lidem „oběti", ještě více tím podrýváme jejich vitalitu. Vypusťme slovo „oběť" z našeho slovníku. Např. lidé nemocní AIDS dávají přednost tomu když se jim prostě říká „lidé s AIDS". Každý z nás má právo na svou důstojnost, bez ohledu na okolnosti.
První reakce při pozitivní diagnóze
Při prvním seznámení s pozitivní diagnózou např. u lidí s rakovinou nebo AIDS se u většiny lidí dostaví tyto reakce:
- Strach a panika
- Odmítnutí
- Vztek a deprese
- Bezmocnost
První reakcí bývá zpravidla strach a panika. To je normální a přirozené. Člověk jde vstříc neznámu. Až dosud o tom slyšel jen samé hrůzostrašné historky. Populární prognóza zní: s m r t.
Pak se často dostaví odmítnutí: „ Ne, kdepak, to není možné. Já ne. To není moje vina „. Následovně popadne člověka vztek a zmocní se ho deprese. „ Budu jen tak sedět a civět do zdi „.
To pak často přechází v pocit bezmoci a beznaděje. „Je konec. Nic už nemá cenu. O co se snažit? Mohu jen sepsat poslední vůli a se vším skoncovat.“
Někdy se dostaví lítost. To je velmi destruktivní síla. Lidé si začnou říkat: „Kdybych nebyl dělal to či ono, tak se mi to nestalo“. To prostě není pravda. To, co se nám stalo, je prostě odrazem toho, kde jste byli v daném místě a čase.
Nejprve ze všeho je třeba se tím smířit.To je první krok k dosažení vnitřního klidu a sebelásky.
Je normální a přirozené prodělat výše uvedené fáze. Je ovšem také normální a přirozené se přes ně dostat. Dopřejte si všechny možné pocity a emoce. Plačte, vztekejte se a křičte.Dovolte tělu, ať vyjádří vše, co se děje uvnitř. Pak si položte otázku: „ Co mohu udělat pro to, aby mi bylo lépe? V tomto okamžiku si sáhněte pro pomoc.
Příště se seznámíme s praktickými pomůckami, jak se zbavit negativních pocitů po oznámení vážné diagnózy.
Iva Hédlová podle Louise L. Hay
