Tělo ženy

Boky mají důvod být široké, uvnitř se skrývá saténová, slonovinová kolébka pro nový život. Ženské boky jsou ramena pro tělo nad nimi i pod nimi, jsou portály, měkkými polštáři, rukojetěmi lásky, místem, za kterým se ukrývají děti.

Nohy jsou určené k tomu, aby nás přenesly, někdy poháněly, jsou to tahači, kteří nás pozdvihují, jsou „anillo“, prstenem k obejmutí milence. Nemohou být příliš takové nebo onaké. Jsou tím, čím jsou.

U těl neplatí žádné mělo by být. Otázkou není velikost tvaru nebo roky věku, protože u některých je to prostě jinak. Otázka pro divokou ženu však je, zda to tělo cítí, zda má správné spojení s radostí, se srdcem, s duší, se vším nespoutaným? Má štěstí? Může se svým vlastním způsobem hýbat, tančit, křepčit, kymácet a vlnit? Na ničem jiném nezáleží.

Když jsem byla malá, vzali mě na výlet do Muzea národních dějin v Chicagu. Viděla jsem tam sochy Malviny Hoffmanové, tucty tmavě bronzových soch v životní velikosti, všechny v jedné velké síni. Vytvářela sochy nejobnaženějších nahých lidí světa a měla divoké vize.

Plýtvala láskou na hubeném lýtku lovce, na dlouhých ňadrech matky se dvěma dospělými dětmi, na kuželech masa na hrudi panny, na varlatech starce, visících do půl stehen, na nose s otvory většími než jsou oči, na zahnutém jestřábím nose, na nose rovném jak roh. Zamilovala se do uší, které vypadly jako semafory, do uší, které byly posazeny nízko vedle tváří a byly malé jako oříšky. Milovala vlasy, zakroucené jako košík na hady nebo vlnité jako roztočená pentle anebo rovné jako ostrá tráva. Měla divokou lásku k tělu. Rozuměla té síle v těle.

Ntozake Shange napsala krásný verš ve své hře „Pro barevné dívky, které po spatření duhy pomyslely na sebevraždu“. Ve hře hovoří fialově oděná žena, která těžce zápasí se všemi svými psychickými i fyzickými aspekty, které společnost ignoruje nebo ponižuje. Krátce to rekapituluje těmito moudrými a klidnými slovy:

zde je to, co mám….

básně

velká stehna

malá prsa

& 

tolik moc lásky

A to je ta moc těla, naše moc, moc divoké ženy. V mýtech a pohádkách testují víly a ostatní duchové lidská srdce tím, že se představují v různých formách, aby tím skryli božskost. Vystupují v róbách, hadrech, stříbrných šerpách nebo mají chodidla od bahna. Ukážou se s pletí tmavou jako staré dřevo, nebo mají šupiny z růžových lístků, mohou být křehkým dítětem, zažloutlou stařenou, mužem, který nemůže mluvit, či zvířetem, jež mluvit umí. Tyto mocné síly zkoušejí, zda se lidé již naučili rozeznat velikost duše ve všech jejích různých formách.

Divoška se objevuje v mnoha velikostech, tvarech, barvách a stavech. Zůstaňte ostražití, abyste tu divokou duši rozpoznali v tom velkém množství jejích převleků.

Z knihy  „Ženy, které běhaly s vlky“

(Clarissa Pinkola Estét, Ph.D.)

REKLAMA:
loading...

Komentáře