V roce 1991 se rozvedlo 29 366 manželství, z toho v 71,7 % rozvádějících se manželů měli nezletilé děti. V roce 1999 se rozvedlo 23 657 manželství a z toho v 60 % s nezletilými dětmi.

Příběh Jitky
Rodiče 12leté Jitky se vzali po dvouleté známosti z oboustranné lásky. U matky Jitky se jednalo o manželství druhé, u otce Jitky o manželství první. Oba rodiče jsou vysokoškoláci. Po pětiletém manželství se začaly vztahy mezi oběma manžely hroutit.

Po tříletém neuspořádaném soužití spory mezi manžely vyvrcholily tím, že otec opustil společnou domácnost, vzal Jitku s sebou a podal návrh na rozvod manželství; předtím ještě návrh na úpravu výchovy a výživy. Soud na dobu po rozvodu manželství rozhodl o střídavé výchově. Ta se však ze strany Jitky neuskutečňovala dobrovolně, ale pod tlakem matky, která si pobyt Jitky u sebe vynucovala a zajišťovala sliby a kupováním drahých dárků a domácích zvířat. Jitka k matce nechtěla a matka se navíc nesmířila ani se střídavou výchovou a chtěla dceru jen pro sebe. Mezitím se vztahy mezi rodiči stále vyhrocovaly až do vzájemného slovního a fyzického napadání, ze strany matky pak i k podávání trestních oznámení na otce, například i toho rázu, že otec dceru pohlavně zneužívá.

Snahu mít Jitku stále u sebe matka později uskutečňovala tak, že ji věznila doma, zakazovala jí chodit do školy a postupně rozprodávala její domácí mazlíčky, ke kterým v neuspořádaném rodinném prostředí Jitka velice citově přilnula. Po nedobrovolném věznění a izolaci od běžného života a školní docházky se Jitka vzepřela a od matky utekla.

Předchozí vývoj situace v rodině a tato skutečnost byly důvodem k rozhodnutí soudu o předběžném opatření, na základě kterého byla Jitka na nezbytně nutnou dobu umístěna na oddělení dětské psychiatrie a po té pak do dětského domova. Dětský domov byl určen jako zařízení, které mělo Janě do doby, než soud rozhodne ve věci, zajistit neutrální výchovné prostředí.

Bohužel tímto rozhodnutím se situace v rodině a hlavně v životě Jitky vůbec nezklidnila a nevyřešila. Otec i matka podali návrhy soudu na svěření Jitky do své výchovy a soudy pro rozhodování postupně nařizovaly vypracování 3 soudně znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Ty v konečném závěru vyzněly ve prospěch otce, který se z výchovného hlediska jevil osobností standardněji vybavenou než matka, s pozitivním vztahem k nezletilé. Rovněž vztah Jitky k otci byl pozitivní a ve srovnání s matkou otce výrazně preferovala. S matkou se Jitka chtěla vidět jen jednou za rok.

Při rekapitulaci případu lze konstatovat, že Jitka byla ohrožena a stále je ohrožována nevhodným chováním a jednáním rodičů, zejména matky, v důsledku toho umístěním na dětskou psychiatrii a do dětského domova, téměř ročním pobytem v dětském domově a současně zdlouhavým tříletým soudním řízením, které stále není skončeno.

Příběh Zuzky
Příběh Zuzky je neméně odstrašující, protože začíná již ve třech měsících jejího života. Rodiče Zuzky spolu před jejím narozením žili zhruba rok, a to u rodičů otce Zuzky. Soužití již tehdy nebylo dobré, a tak se matka po narození dítěte odstěhovala do svého malého bytu mimo Prahu. Otec matce dítěte a své manželce řekl, že za ní zatím bude dojíždět, což také párkrát uskutečnil. Pak se začaly objevovat spory mezi rodiči Zuzky, zejména o možnost otce vídat svou dceru. Ty se stupňovaly a musely být řešeny na obecním úřadě, kde byla mezi rodiči uzavřena dohoda o návštěvách otce u dcery. Přes uzavřenou dohodu se otci nedařilo Zuzku vídat, údajně proto, že mu matka ve styku s dcerou brání, dle matky proto, že otec přijíždí sporadicky a vždy v jinou dobu, než na které se dohodli. Proto otec podal soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž by nezletilá Zuzka byla svěřena do jeho výchovy.

Soud I. stupně i odvolací soud však návrh zamítl s odůvodněním, že nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů dítěte, neboť nebyla zpochybněna schopnost rodičů řádně zabezpečit péči o nezletilou. Zamítl i návrh prarodičů ze strany otce o svěření nezletilé do jejich výchovy. Od počátečních sporů, prezentovaných na orgánu sociálně-právní ochrany dětí, uplynul rok a otec svoji dceru již 9 měsíců neviděl. Matka se stěhuje z místa na místo, podle otce jezdí též do ciziny, a to vždy, když otec vypátrá, kde s dítětem je. Změnu pobytu matka odůvodňuje strachem, že jí otec dceru unese.

Ačkoliv je Zuzka již ve věku, kdy si uvědomuje existenci osob blízkých, nemá možnost poznat svého otce a otec nemá možnost stýkat se se svou dcerou a vychovávat ji. A to přitom rodiče nejsou rozvedeni a ani jeden z nich není jakkoli omezen v rodičovské zodpovědnosti.

Přitom zákon o rodině ukládá soudu dbát při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů na to, aby vše, co se děje kolem dítěte, bylo v jeho zájmu, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebylo dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o něm. Soud má též povinnost přihlížet k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovným schopnostem a odpovědnosti rodičů, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

Jaké zásady stanoví zákon o rodině (a jak v životě nefungují)

Rodiče jako zákonní zástupci nezletilých dětí jsou ze zákona nadáni rodičovskou zodpovědností, což je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dále souhrn práv a povinností při jeho zastupování a správě jeho jmění. Nelze zpochybňovat, že ve výchově svých dětí mají rodiče rozhodující úlohu, a to úlohu prioritní a společnou. Podle těchto zásad by tedy při rozchodu rodičů dětí neměla hrát žádnou významnou roli skutečnost, že se mezi rodiči něco stalo, již se nemají rádi a nechtějí spolu žít, protože stále zůstávají rodiči svých společných dětí. Opak je však v nemálo případech pravdou a nutno konstatovat, že úpornými spory mezi sebou a svým chováním a jednáním rodiče vlastní děti velmi ohrožují.

Rozhodnutí soudu o výchově a výživě dítěte není neměnné a pokud není dodržováno, lze je nejen vynutit, ale také změnit. To platí i o rozhodnutí soudu o styku rodičů s dětmi. Pokud se totiž rodiče o styku s dítětem nedohodnou, soud styk upraví, přičemž bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za důvod pro nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, může soud styk rodiče s dítětem také omezit nebo zakázat.

Rodinná mediace
Protože takovéto způsoby ohrožování vývoje dětí nejsou jen záležitostí dětí v České republice, je řešení těchto otázek obsahem odborných konferencí a seminářů a touto problematikou se zabývají i orgány Rady Evropy a Evropské Unie. Například Výbor ministrů Rady Evropy přijal v roce 1998 Doporučení č. R (98)1 o rodinné mediaci s vědomím, že vzrůstá počet rodinných rozepří, jejichž výsledkem je oddělení nebo rozvod, škodlivé následky konfliktů pro celé rodiny a zejména pro děti a vysoké sociální a ekonomické náklady státu. Pro naléhavost smírného řešení rodinných sporů a konfliktů a z důvodů narůstajících potíží se zajištěním styku obou rodičů s dětmi pak Výbor ministrů Rady Evropy přijal v květnu roku 2002 Úmluvu Rady Evropy o styku s dětmi, která je připravena k projednání v Parlamentu ČR.

Doporučení č. R(98)1 o rodinné mediaci dává návod jak spory mezi rodiči řešit a také vysvětluje, co je to vlastně mediace. Jednoduše řečeno, je to metoda mimosoudního řešení konfliktů a sporů, která se uskutečňuje za asistence třetí osoby – prostředníka, mediátora.

Smyslem mediace je dovést klienty, kteří jsou ve sporu či konfliktu, k dohodě, která bude přijatelná pro řešení jejich společného problému.

Předpokladem pro roli mediátora je jeho odbornost a nestrannost, mediátor musí umět zprostředkovat mezi stranami vzájemnou výměnu informací, sdělit odborný názor, dát stranám prostor k vyjádření pocitů o vnímání situace kolem sporu a pomoc při hledání oboustranně či vícestranně přijatelného řešení.

Dalším předpokladem úspěchu a dosažení cíle mediace je dobrovolná účast stran, tedy projev vůle řešit problém dohodou a mimosoudně.

Význam mediace jako metody operativního řešení sporů a konfliktů roste i díky možnosti stran vyhnout se soudnímu sporu a díky daleko nižším finančním nákladům, než jaké jsou spojené se soudním procesem.

Z hlediska rozsahu by se rodinná mediace měla aplikovat ve všech rozepřích mezi členy rodiny spřízněnými pokrevně nebo sňatkem a také v těch případech, kdy členové rodiny žili nebo žijí v rodinném příbuzenském vztahu definovaném národním právem.

Mediace by se měla uskutečňovat před, během nebo po řízení a státy by měly stanovit podmínky, za kterých mohou být soudní nebo jiná řízení přerušena pro konání mediace. V takovém případě se budou moci uskutečnit též neodkladná opatření za účelem ochrany účastníků mediace. Státy by také měly zakotvit povinnost informovat soudní nebo jiné orgány, zda strany budou či nebudou pokračovat v mediaci a zda dosáhly dohody.

Státy mají také zajistit podmínky výběru, tréninku a kvalifikace mediátorů a stanovit standardy dosahované a dodržované mediátory.

Autorka pracuje na MPSV ČR.

JUDr. Věra Novotná (Děti a my)

loading...

Komentáře