Máme množství metod, jako konstituční předepsání, etiologický přístup, orgánové léky či tautopatii. Můžeme předepsat na základě totality symptomů, klíčových symptomů, obecných modalit, či fyzické patologie a zároveň, pokud jsme přívrženci jedné z metod, na ni přísaháme a mluvíme o ni jako o té „pravé homeopatii“, která se opírá o Hahnemanna, Kenta, či někoho docela jiného s tím, že se snažíme vytěsnit ostatní metody, jelikož nezapadají do našeho konceptu chápání.
Předem tohoto článku bych rád zmínil, že všechny názory, zde uvedené, si nedělají nárok na pravdu. Mým zájmem je jen upozornit na možné překážky, po jejichž překonání můžeme spatřit homeopatii jako jeden ucelený systém, ve kterém mají všechny přístupy a terapeutické postupy své místo.
Jsem přesvědčen, že pokud se toto podaří, budeme moci být svědky takových výsledků v léčbě, jakým se těší homeopaté, kterým se toto podařilo.
Výběr a určení léku – výběr a určení metody
Každá nemoc se projevuje symptomy. My, jako homeopaté hledáme lék s podobnými symptomy, které nalézáme u pacienta. Tak by se dal velmi zestručnit koncept homeopatického zákona podobnosti. Na první pohled jednoduchá poučka, ale je tomu vždy skutečně tak? Je skutečně pravidlem, že při souhrnu všech symptomů, které pacient vykazuje dojdeme k léku, který bude působit kurativně? Pokud by tomu tak bylo, proč by vznikaly teorie, které pracují s miasmaty, interkurentním předepsáním, specifickými orgánovými léky nebo terapeutiky? Lze rozpoznat, jaký přístup a jakou metodu si případ vyžaduje ještě předtím než použijeme naši oblíbenou metodu? Existuje nějaká univerzální homeopatická metoda, která bude účinná u každého případu bez rozdílu?
Jak říkal J. T. Kent „co může dělat homeopat bez symptomů?“ Klíč je v symptomech a v porozumění tomu, co vyjadřují a k čemu patří. Dalo by se to také shrnout následovně: „Pokud pacient vykazuje konstituční symptomy, respektive všechny jeho symptomy patří ke konstituci, bude nejvhodnější metodou konstituční předepsání. Pokud se jedná o symptomy, vyvolané určitou situací, které nepatří ke konstituci a během života došlo k jejich modifikaci, mohlo by být vhodné použít etiologické předepsání. Může se také jednat o akutní stav, který zatlačil chronickou totalitu do pozadí a vytvořil akutní obraz či satelitní stav, vyžadující akutní lék. Může také dojít k miasmatickému zablokování případu, kdy bude zapotřebí interkurentní lék nebo k nám přijde pacient s degenerativními změnami a dominantní symptomy budou ukazovat na vrstvu patologie, která se oddělila od konstituce a žije si vlastním životem, např. rakovina.“
Klasifikace symptomů
Otázkou tedy zůstává, jak poznat co k čemu patří. Jeden z nejvýznamnějších světových homeopatů Dr. K. N. Kasad poukazuje na to, že drtivá většina neúspěchů při homeopatickém předepsání je zapříčiněna tím, že nerozlišujeme původ pacientových symptomů. Prostě smícháme vše, co vidíme a dáme lék, který to pokrývá bez rozdílu, zda symptomy patří ke konstituci, akutnímu stavu či miasmatickému pozadí. V takovém případě vlastně dojde k tomu, že lék sice pokrývá totalitu symptomů, ale ve skutečnosti je tomu tak, že pokrývá několik totalit odlišného charakteru, které jsou neslučitelné. Tyto jednotlivé totality spolu úzce souvisí a jsou spolu propojeny, ale nejsou léčitelné jedním lékem. Pokud by totiž byly léčitelné jedním lékem, organizmus by nevytvořil několik komplementárních stavů okolo centrálního konstitučního léku, ale všechny symptomy by se vázaly ke konstituci.
Když jsem četl případy indických homeopatů, běžně jsem se setkával s pojmy jako chronická totalita, akutní totalita, miasmatická totalita, atd… Pokud není základní lidská konstituce schopna vytvořit symptomy, ve kterých by se nemoc mohla plně projevit, tzn. že není vybavena na vytvoření určitého druhu symptomů, vytvoří v zájmu zachování integrity sebe sama stav, který je s ní spojen, a to tak, aby se nemoc mohla plně projevit. Tento stav je většinou komplementární k základní konstituci, jelikož obsahuje výbavu k projevení nemoci, kterou konstituce postrádá. Neznamená to ale, že tento komplementární stav je konstitučním lékem léčitelný. Spojení s konstitucí je pouze takové, že nepřítomnost určitých mechanismů v kombinaci s miasmatickým zatížením, umožní tomuto stavu vzniknout. Stav jednoduše vznikne, protože konstituce není vybavena k tomu aby vytvořila symptomy, skrz které se nemoc může projevit. Jedná se ale o zcela samostatný stav, který je schopen se rozvíjet a umožnit vývoj i hlubší patologii, a to na všech úrovních lidské existence.
Konstituční symptomy
Všechny symptomy, které se za celý život nezměnily a změnit se nemohou se váží ke konstituci. Je to základní charakter a psycho-biologický vzorec. Stavba těla, vzhled a základní psychologický obraz, který je neměnný. Např. otevřenost, uzavřenost, optimismus, pesimismus, vytrvalost, lenost, vážnost, úzkostlivost, atd. Patří sem také některé strachy obecného charakteru, pokud jsou vrozené a trvají celý život. Stejně tak stranová lateralita či dispozice onemocnění z určitých situací (onemocnění z) se váže ke konstituci. Ke konstituci také patří fyzická patologie, která z této konstituce vychází. Často se bude jednat o psychosomatické onemocnění či poruchy funkce jednotlivých orgánů v těle. Pokud určíme konstituční lék na základě výše uvedeného a také na základě fyzických generálií, snadno zjistíme, zda pacientova patologie vychází a tudíž je léčitelná konstitučním lékem. Pokud konstituční lék, který jsme na základě těchto symptomů nalezli, odpovídá i modalitám této patologie, je jasné, že patologie je řízena konstitucí, jelikož vykazuje její modality a znaky, dle kterých lze usuzovat na to, že konstituce samotná řídí patologický proces a ten bude díky tomu plně léčitelný konstitučním lékem.
Ostatní symptomy
Všechny ostatní symptomy, které u pacienta nalezneme, a které konstituční lék nepokrývá jsou ty, které se během života mohou měnit na základě interních i externích faktorů, které mohou přinutit organizmus k vytvoření samostatného stavu. Patří sem např. nevhodná léčba či stravování, těžká životní situace, psychické nebo fyzické trauma, drogy, sexuální excesy, emoční či fyzické potlačení, atd… Pokud konstituce není vybavena na zvládnutí některého z těchto faktorů, vytvoří prostě stav, který to dokáže. Povaha a intenzita tohoto stavu bude ovlivněna nejen intenzitou vyvolávající příčiny, ale také miasmatickou predispozicí. Stav může být akutní nebo chronický (záleží na povaze vyvolávající příčiny) Pokud zjistíme přítomnost takového stavu u pacienta, může nám posloužit jako velmi jistá metoda, zjištění klíčových modalit chorobného procesu, ať se odehrává na psychické, emoční nebo fyzické úrovni. Tyto klíčové modality nebo také klíčové symptomy budou ukazovat na lék, který pokrývá stav, který u pacienta vznikl a umožní jeho léčbu v celé jeho šíři. Po ukončení léčby tohoto stavu dojde k reverznímu návratu do konstitučního obrazu v případě, že se jedná o reverzibilní symptomy. Pokud se jedná o ireverzibilní patologii, dojde k paliaci.
Komplexní a účinná léčba může proběhnout jen tehdy, pokud jsme si plně vědomi toho, co léčíme a co má lék, který podáváme u pacienta udělat. Pokud dokážeme cíl léčby vidět u každého jednotlivého případu a zároveň dokážeme rozlišit různorodost pacientových symptomů, budeme schopni jasně vidět co se děje a díky tomu stanovit prognózu a dovést případ k úspěšnému vyléčení, které bude přetrvávat.
Autor: Petr Zachariáš
