Pozdější stvoření, neboli hmotná část, vzniklo na prosbu duchovních zárodků, které ve sféře duchovní nemohly dojít k sebeuvědomění. Musely projít hmotnostmi, kde se vlivem prožívání utvářelo jejich pravé já, aby se, až dojdou k dokonalosti, mohly vrátit zpět domů do říše ducha. Když vznikalo hmotné pozdější stvoření, současně s ním se vyvinulo i něco, připomínající trychtýřovitou výlevku. Z ní na jedné straně tryskalo životadárné pražmě, začínající pak opisovat svůj kruh, aby se později vrátilo ke druhému konci výlevky, kde se hmota opět rozkládá na původní pralátku, aby mohla zpět vytrysknout do prostoru.

Tento koloběh trvá miliardy let. Ono vylití se z výlevky není nic jiného než nám již známý velký třesk. Problémem dnešních lidí je ovšem nepochopení koloběhu hmotnosti. To, co my dnes nazýváme velkým třeskem, je děj, trvající nepřetržitě, jenom ta část hmoty, ve které se nachází i naše sluneční soustava, opisuje onen velký kruh hmotností. Jsme v něm, jsme jeho součástí, ale nevnímáme jeho posun.

A ten je právě pro nás, lidské duchy, tím nejdůležitějším, protože s návratem hmotností zpět k výlevce přichází to, čemu už starozákonní proroci říkali poslední soud.

Masa, která vytryskla z výlevky a začíná obíhat gigantický kruh, se začíná pomalu ochlazovat. S ochlazením se hmota formuje a vznikají hvězdokupy, galaxie a sluneční soustavy. Tedy všechno to, co my dnes nazýváme vesmírem. V určité době, kdy se na vhodných planetách utvoří podmínky pro život, začíná se z bytostné sféry přesunovat velké množství nevědomých bytostných zárodků, které se vtělují do začínajících forem života na Zemi. Postupem času se stávají zvířaty, jež pod tlakem evoluce mění svůj vzhled.

Po dlouhé době se nejvýše vyvinutá pozemská zvířata dostanou do fáze, kdy jejich vývoj nemůže pokračovat. Pak teprve přichází vhodný čas pro duchovní zárodky lidí. Ty se pak mohou vtělit do primátů, kteří jsou svým vývojovým stupněm k tomu připraveni.

Tak se dostala na Zemi první jádra lidských duchů, kteří právě započali svou dlouhou pouť hmotným stvořením, jejímž konečným cílem je dosáhnout ve hmotě dokonalosti a vrátit se jako vědomí si sebe sama do duchovní sféry.

Celá hmotnost se po určité době dostane do poloviny svého oběhu a začíná se přibližovat druhému konci výlevky, kde se zase rozloží na původní pražmě, aby mohla po čase znovu vytrysknout k novému koloběhu. Podobný děj se v přírodě opakuje neustále. Jakékoliv plody jsou nejdříve ve stádiu zrání, pak zralosti a nakonec rozkladu, ze kterého vzejdou nová semena, aby se děje mohly znovu opakovat. Nejinak je tomu i s celou hmotností.

Jakmile se putující hmota dostane na svém kruhovém oběhu za polovinu své dráhy, začíná se připravovat na rozklad. Pro lidské duchy nastává doba, kdy se podle svých schopností, dosažených ve hmotě, mohou vrátit zpět do duchovní sféry, nebo zůstanou vězet ve hmotnosti a s ní musí do rozkladu. Ta doba však dává naposledy možnost odčinit podle zákona zpětného působení vše, čím se člověk provinil proti samočinně působícím zákonům ve stvoření. Jenomže z důvodu koloběhu hmotnosti, která se posunula za polovinu své cesty, je děj účinků zpětného působení mnohonásobně zesílený. A právě to způsobuje, že člověk musí v krátké době odžít to, čím se proti zmíněnému zákonu zpětného působení provinil. V období jednoho života může být zasažen ranami osudu, které by v předchozích obdobích mohl odžít v několika inkarnacích.

Tak to je ve zjednodušené formě poslední soud. Vyrovnání podle zákona příčiny a důsledku v době, kdy hmota míří ke svému rozkladu, a s tím spojený vzestup nebo pád.

Ten je pro lidského ducha tím nejhorším, co se mu může stát. Při rozkladu hmoty musí přijít o všechny své zkušenosti, které po dobu svého putování nasbíral. Ještě horší ale je, že musí přijít o své vědomé JÁ a vrátit se do východiska svého původu, tj. do sraženiny pod duchovní sférou jako nevědomý duchovní zárodek.

Takový je v kostce popis stvoření, kterého jsme součástí a které má ve skutečnosti tvar krychle uvnitř jehlanu.

Betlémská hvězda

Zářící vesmírný kolos, který míří do hlubin hmotnosti, kde se nachází planeta Země, je možno bez nadsázky nazvat hvězdou Betlémskou. Ona je naprosto stejného druhu a také pochází z praduchovní sféry, která se nachází vysoko nad rájem lidských duchů. Svým složením je naprosto shodná s nebeským tělesem, jež ohlašovalo narození Ježíše Krista. A právě proto, že její jádro pochází ze světlých úrovní, je síla jejího záření tak obrovská. S ní přichází doba, kdy bude z pozdějšího stvoření smeteno vše nezdravé, aby to nadále nepřekáželo osvícení.

Dalo by se říci, že je vykonavatelem období zvaného poslední soud. Její přiblížení způsobuje tlak nevídané síly. Bytostní, které vy lidé zvete přírodou, se už konečně vzepřou tomu, jak museli do této doby spolupůsobit na pokřiveném myšlení a jednání lidských duchů. Oni budou v budoucnosti způsobovat nesčetné množství přírodních katastrof, které budou sužovat národy celého světa.

Lidstvo dostalo během několika tisíc let mnoho pomocí ze světlých sfér, ale nikdy je nedokázalo ocenit, natož pak přijmout. Kdyby se nevydalo cestou svého rozumu a nepřipoutalo se jen na hmotu, byla by blížící se hvězda jen požehnáním. Jelikož se část hmotnosti, ve které se nachází i planeta Země, přiblížila do poloviny svého koloběhu, nastává čas třídění lidských duchů. A protože se převážná část obyvatel této planety stala otroky svého rozumu a ještě je na to hrdá, bude mít vliv hvězdy opačný účinek. Její vyzařování by umožnilo i těm nejopožděnějším a nejpomalejším z lidí najít cestu do říše ducha. Od stvořitele to byla poslední pomoc pro všechny poutníky světů, aby se mohli vrátit včas domů. Lidé naprosto netuší, co je čeká, a až se objeví první účinky blížící se hvězdy, budou si pro pomoc a rady chodit k těm, kteří je už tisíce let vedou špatnými cestami. Nebezpečí blížícího se objektu je jen potvrzením selhání lidí. V opačném případě by byla hvězda největším darem z nebes.

Jak musí bytostní spolupůsobit na pochybeném jednání lidí

Malí bytostní, kteří se nacházejí v těsné blízkosti každého člověka, se neustále starají o to, jak člověk cítí, myslí a v neposlední řadě i koná. Oni spřádají neviditelné nitky lidského prožívání, myšlení i jednání a vedou je do sféry, kterou i ty dnes znáš pod názvem astrální. Tam čeká na všechny lidské duše prožití jejich emocionálního stavu, kterým na Zemi buď škodili, nebo dělali dobro. To místo, lidmi zvané očistec, musí projít každý dřív, než se dostane do jemné hmotnosti, nazývané jednoduše záhrobím. Nejeden člověk se vůbec nedostane na onen svět, ale je ihned přitahován svými činy a myšlenkami zpět k Zemi k odčinění chyb, kterých se dopustil ve vlastním prožití.

To, co pozoruješ, je práce těch nejmenších bytostných, kteří neustále tkají do pomyslných koberců lidských životů výsledky jejich cítění, myšlení a konání. S těmi nitkami, které vidíš, jsou spojeni a budou je muset po své pozemské smrti následovat. Jejich trasa míří do astrální úrovně, kterou jsme před chvílí opustili. Tam musí přesně podle lidského chtění malí bytostní vytvářet místa, kde lidé musí částečně odžít to, co způsobili. Ty dnes už znáš, jací jedinci převážně obývají naši planetu. Proto se nebudeš divit, že díla vytvořená na jejich popud bytostnými jsou velmi nepěkná. Tvorbou takových míst se rodí disharmonie, která padá na vrub pošetilým lidským duchům a jejich jednání. To je to, čím se bytostní spolupodílí na chybách lidí. Oni na rozdíl od nich nemají právo svobodné volby. Ačkoli působí rušivě na harmonii, přesto jednají v zákoně stvoření. Tkají negativní karmu lidí a vytvářejí pitvorná díla v záhrobních místech, která lidé zvou očistcem. Ale to se s příchodem hvězdy změní. Nastane doba třídění, po které budou smět na planetě Zemi žít lidé jen v souladu s harmonií stvoření. Lidé budou od stvořitele čekat zázraky a činy libovůle jako pokaždé, když je něco vyruší z jejich duchovní lenosti. Téměř nikdo si nebude chtít připustit, že soukolí stvoření je od počátku nastaveno a je nemožné v něm něco měnit. Stvořitel sám nikdy nezasahuje do svého díla, které je od počátku dokonalé. Jen lidé nechtějí pochopit jednoduché principy, na kterých dílo pracuje, aby se sami mohli dostat ze své nelehké situace. Oni vůbec netuší, že v sázce je celé jejich bytí.

Autor: Roman Zeman

loading...

Komentáře