Pořád to nějak nešlo, stále jsem vážila 53 – 52 kg i když už jsem jedla jen jednou denně. Nikdo nic netušil. Ani nevím, kdy se to začalo měnit na bulimii. Prostě jsem se jednoho dne zavřela po jídle na záchod a začala zvracet. Chvíli to bylo fajn. Nepřibírala jsem, nikdo si ničeho nevšimnul. Zvracela jsem až třikrát denně a nejen doma, ale i ve škole. Až pak si rodiče všimli, že po jídle vždycky utíkám na záchod. Máma mi hrozně vynadala, že prý jestli se to bude opakovat, tak toho budu litovat. Chvíli jsem toho nechala. Pak jsem začala jezdit do Brna na školu. Na intru si mě nikdo nevšímal, takže jsem celé dny nejedla a pak večer jsem se nacpala a šla zvracet. A tak to jde vlastně už druhý rok, někdy mám období, kdy se držím,a pak se neudržím a jde to zase dokola.
Teď už to ale není jen kvůli tomu, že bych chtěla vypadat dokonale. Potkala jsem strašně fajn kluka, pro kterýho ale nejsem dost dobrá. Tak jsem si v sobě vypěstovala naději, že kdyby věděl, jaké mám potíže, tak by mi třeba pomohl a mi bychom byli spolu. Vím, že je to kravina. Při záchvatu mám chuť už toho nechat, ale když jsem “v pohodě“ tak si říkám, že se alespoň nějak odlišuju od svého okolí, které mi leze na nervy. Vím, že bych toho měla nechat, ale proč? Neměla bych už pak vůbec nic, čím bych se lišila a nikdo by o mě ani pohledem nezavadil. Mám něco, co ostatním chybí a mě to dodává sílu. Nechci se toho zbavit.
Autor: Marie
