Příčiny těchto rozdílů se hledaly především v rozdílnosti počtu spermií a vajíček – zatímco spermiemi může muž celoživotně plýtvat, v každé ejakulaci jich totiž má několik desítek miliónů, ženy si musí svých vzácných několik set oocytů za život chránit pro toho nejkvalitnějšího uchazeče.

Roli pak ve větší promiskuitě mužů, jejich touze po větší pestrosti sexuálních partnerek a s tím související jejich zvýšené tendenci vstupovat do anonymních sexuálních kontaktů, hraje skutečnost, že investice žen do potomků je podstatně větší než investice mužů, u nichž může představovat v extrémních případech jen tu jednu úspěšnou ejakulaci. I proto reprodukční úspěšnost ženy, tedy to, kolikrát se jí podaří během života úspěšně zreplikovat své geny, závisí na volbě správného partnera. Správný partner je pak v této souvislosti dle Busse (1998) ten, který a) je schopen získat přístup ke zdrojům, b) je ochoten investovat tyto zdroje do ní a jejich potomků, c) je ochoten se vázat v dlouhodobém vztahu, d) je schopen ji i její potomky ochránit před agresivními členy stejného druhu a e) má dobré rodičovské schopnosti.

Rozbor anatomických rozdílů rovněž podporuje tvrzení, že člověk není monogamním živočišním druhem. U savců (včetně primátů) totiž existuje korelace mezi mírou pohlavního dimorfizmu a polygynií (tedy mnohoženstvím) či promiskuitou – u lidí 8 až 10 procentní rozdíly mezi muži a ženami ve výšce a 20 až 40 procentní rozdíly ve hmotnosti implikují závěr o mírném stupni polygynie u druhu Homo sapiens. Důležité jsou však i vývojové trendy, a ty potvrzují, že současný člověk je pohlavně méně dimorfní než jeho předchůdci Barrett a spol., 2007).

Podobné výsledky poskytuje i výzkum velikosti varlat – u promiskuitních živočišních druhů jsou varlata větší než u druhů monogamních. Příkladem může být šimpanz, u kterého má samička během jednoho estru styk až se 40 samci, a který má varlata větší než samec gorily, který má ve svém harému samic zajištěnou reprodukční exkluzivitu a jeho spermie proto nemusí tak jako u šimpanze v jejich reprodukčních orgánech bojovat o možnost oplodnění se spermiemi jiných samců. Člověk, u kterého představují varlata asi 0,6 promile hmotnosti těla, je v tomto srovnání někde uprostřed (Wright, 1995).

S velikostí varlat pak souvisí i další nepřímý důkaz lidské polygynie, a to rozbor množství spermií v závislosti na situaci. Zatímco původní závěry Bakera a Bellise (1995) o specializaci spermií (na bojovníky, kteří v děloze ženy ničí spermie cizích mužů, dále na ty, které koagulují cervix, aby ztížily průnik cizích spermií a konečně na deset procent těch, které jsou určené na oplodnění vajíčka) nejsou obecně přijímány, jejich další tvrzení se zdá dobře doloženo. Na základě celobritského výzkumu tito autoři zjistili, že jelikož je známo, že pravděpodobnost mimomanželské kopulace u žen narůstá s časem, který tráví partneři odděleně, u mužů je množství produkovaných spermií nepřímo závislé na čase společně stráveném. Jednoduše řečeno, pokud bude žena týden na služební cestě, její manžel v té době vyprodukuje více spermií než kdyby tento týden strávila doma v posteli s chřipkou. Jeho organismus se tím připravuje na kompetici se spermiemi cizích mužů, s nimiž mohla jeho žena mít během své nepřítomnosti pohlavní styk. Pokud by byl člověk přirozeně monogamní, tento evoluční mechanismus by se nevyvinul.

Monogamie je přitom obecně v živočišné říši velmi vzácná a objevuje se pouze tam, kde je z hlediska reprodukce výhodnější starat se o mláďata společně (Wright, 1995). Ze 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen 3 %, tedy jen několik desítek druhů – pár druhů netopýrů, lišky, opice kosmani, několik druhů myší a krys, obří jihoamerická vydra, severský bobr, několik druhů tuleňů a dva druhy malých afrických antilop. A jak o tom svědčí etnografické výzkumy, člověk v tom není výjimkou. Z 1154 lidských společenství, popsaných historicky či kulturně antropologicky, téměř tisíc, tedy 87 %, bylo nebo dosud je polygamních. Podobně Etnografický atlas Georgea P. Murdocka, který popisuje složení 1231 lidských společenství z let 1960 až 1980 uvádí, že 186 z těchto společenství bylo monogamních, 453 povolovalo příležitostnou polygynii, 588 bylo polygynních a čtyři byly polyandrické. Náš model monogamního manželství je tedy ze statistického hlediska spíše výjimečný. I u těch společenství, kde existuje nucená monogamie, je přitom většinou povolena monogamie seriálová (sukcesivní), tedy možnost rozvodů a nových manželství, nebo jsou tolerovány mimomanželské vztahy. Už samotná existence zákonů chránících monogamní manželství přitom svědčí o jeho nepřirozenosti – tyto zákony by byly zbytečné, kdyby lidé byli přirozeně monogamní.

Polygynní vztahy přitom ale z hlediska reprodukce nemusí být vždy ty nejvýhodnější. Je například prokázáno, že ženy Aboriginů žijící v monogamním svazku mají více dětí než ženy z polygynních manželství, a to ne jenom kvůli omezenějším zdrojům připadajícím v těchto svazcích na jednu ženu, ale i kvůli stresu z konfliktů se spolumanželkami. Neplatí to ale v případě tzv. sororální polygynie, kde manželky jsou sestry. Ty totiž sdílejí stejný reprodukční zájem. Manželky – sestry také častěji žijí ve společné domácnosti, zatímco u jiných typů polygynního manželství má každá manželka svou vlastní domácnost, které manžel pravidelně střídá.

Polyandrie, tedy soužití více mužů s jednou ženou, je u druhu Homo sapiens velmi vzácná. Na rozdíl od polygynie totiž nezvyšuje reprodukční úspěch mužů a s rostoucím počtem manželů se nezvyšuje proporcionálně ani reprodukční potenciál žen (je v podstatě jedno, zda ženy mají za rok styky s jedním nebo se stovkou mužů, donosí vždy jen jedno dítě). Tento model soužití proto představuje pouze velmi speciální řešení určitých ekologických a ekonomických podmínek. Vyskytuje se pouze tam, kde muži mají sníženou možnost podporovat své manželky a potomky z důvodů omezení přírodního charakteru. Polyandrie se dodnes vyskytuje v určitých částech Indie, v Himalájích (Tibet, Kašmír, Sikkim), v Zairu, severní Nigérii, na Markézách a v okolí Kandy na Srí Lance (Stocard, 2002).

Typickým příkladem polyandrických manželství jsou tibetské rodiny z málo produktivních farem v nadmořské výšce nad 4 tisíce metrů. Bratři (obvykle tři) se tam žení s jednou ženou a vychovávají děti společně. Výsledkem tohoto uspořádání je velký počet – asi 31 % – neprovdaných a bezdětných žen ve společnosti. Tento mechanismus zajišťuje, že nedojde k nárůstu populace nad únosnou míru.

Rozvoj pracovních příležitostí vedl v Tibetu po roce 1960 postupně ke snížení počtu polyandrických manželství. Tyto se většinou rozpadaly na monogamní svazky nebo docházelo k situacím, kdy vznikaly rodiny polygynandrické – manželé si v polyandrickém manželství přibrali do rodiny další manželku.

Monogamní svazky se pak v lidské evoluci začaly objevovat pravděpodobně až v souvislosti s exponenciálním nárůstem velikosti mozku u původního Homo sapiens. Tento nárůst si totiž vyžádal větší investice do péče o dítě, tedy i nutný příspěvek otce. Podle jiné teorie mohl hrát při vzniku myšlenky celoživotní monogamie roli i fakt, že nejčastějším zdrojem sociálního neklidu jsou mladí muži bez partnerek. Je přitom jasné, že v polygamním uspořádání, kde bohatí a mocní muži mají více manželek, je mužů, kteří zůstanou nedobrovolně svobodní, podstatně více než ve společnosti nuceně monogamní. Šlo tedy o jakýsi kompromis mezi muži: ti úspěšní se vzdali polygamie aby i méně úspěšní měli přístup k manželkám – za cenu toho, že tito nebudou ohrožovat stabilitu společnosti.

I když historické prameny ukazují na předkřesťanský charakter evropské afinity k monogamii (zdá se totiž, že Řekové, Římané, Iberové, Kelti, Galové, Germáni, Slované i Baltové byli dominantně monogamní), historicky doloženou povinnou monogamii v Evropě poprvé zavedl Geršom ben Juda u Židů. Bylo to roku 1000 na synodu v Mainzu, a to pouze na zkoušku, na přechodnou dobu jednoho tisíce let – s důvodněním, že hrozí doba pogromů, a že za takových okolností se prchá lépe páru než skupině. Monogamie tedy měla platit jen do roku 2000, a navíc jen pro středoevropské Židy. Manželství, tak jak je známe dnes – tedy manželství spojené s "věrností" (a předepsané pro všechny) – bylo pro křesťany uzákoněno až na tridentském koncilu v roce 1563 a zaváděno do praxe bylo až v následujících desítiletích, v protestantských zemích dokonce ještě později.

Koncepce monogamního manželství jako potvrzení romantické lásky je pak samozřejmě ještě novější a do značné míry zůstává zvláštností západní kultury. V historii totiž bylo manželství vždy spíše institucí k zajištění majetku, k vytváření aliancí a k zajištění rodičovské investice. V moderním manželství se pak ještě zřetelněji projevuje, že ani ženy nejsou přirozeně monogamní – například v našich českých reprezentativních průzkumech sexuálního chování populace připouští nevěru téměř polovina vdaných žen. A protože největší nebezpečí, které mužům hrozí, je možnost, že v případě nevěrné manželky budou muset celoživotně investovat do cizích genů (podle různých výzkumů 4 až 30 % dětí má jiného biologického otce než je manžel matky), byly vytvořeny zákony, které ženám v nevěře bránily. V mnoha zemích je nevěra ženy dodnes považována za trestný čin proti manželovi a zákony často dovolovaly či ospravedlňovaly násilí ze strany mužů vůči nevěrným ženám (Barrett a spol., 2007).

Aby se zabránilo tomu, že dítě je zplozeno jiným mužem, se v tradičních společnostech kladl velký důraz na panenství. Sňatky proto probíhaly nezřídka už u dívek prepubertálních, ženy byly zavírány v harémech, zahalovaly se a nesměly bez mužského doprovodu na veřejnost (jako je tomu dodnes v islámských zemích), nebo se jako v Číně mutilovaly (deformování nohou od dětství sloužilo především k tomu, aby ženy nemohly chodit příliš daleko od domova). Ženská obřízka dodnes slouží v mnoha islámských zemích ke snížení sexuálního zájmu u žen a tím i k prevenci jejich nevěry.

Možný prospěch žen z nevěry či z promiskuitních styků v průběhu naší evoluce shrnují Shackelford a spol. (2005). Jedním z nejdůležitějších možných zisků bylo získání prostředků, a to ať už přímou výměnou za sex s více muži nebo vytvořením zmatků ohledně otcovství, jakožto způsobu zajištění rodičovské investice. Mohly taky nepřímo těžit z toho, že přijímaly prostředky a rodičovské úsilí od hlavního partnera, zatímco příležitostně kopulovaly s muži geneticky kvalitnějšími. Mimopartnerský sex mohl být taky užitečný jako pojistka proti možné neplodnosti stálého partnera. V nebezpečném a nepředvídatelném prostředí mohlo být rovněž výhodou, když ženy zajistily, aby jejich potomci byli zplozeni různými muži a tím byli geneticky rozmanití. Nejistota ohledně otcovství mohla taky ženu a její potomky chránit od sexuální i nesexuální agrese jiných mužů pravěké tlupy v době nepřítomnosti hlavního partnera. I z těchto důvodů je nutné rozlišit i v rámci monogamních partnerství monogamii sociální (tedy dlouhodobé soužití a společnou výchovu potomků) a monogamii sexuální či genetickou, které spolu nemusejí vůbec souviset.

Je tedy druh Homo sapiens přirozeně monogamní nebo polygamní? Je věrný nebo promiskuitní? Jsou rozdíly v sexuálních strategiích mezi muži a ženami? Jaká je tedy odpověď na původní otázku? Z výzkumů plyne, že v lidské historii se setkáváme s různými druhy partnerského soužití. Jde především o monogamii, která je však spíše menšinová, a u které můžeme rozlišit celoživotní formu (s povolenými, tolerovanými nebo sankcionovanými mimomanželskými kontakty, přičemž se ale projevuje dvojí standard pro mužskou a ženskou sexuální roli, obvykle s mnohem závažnějšími následky v případě nevěrných žen) a model sukcesivní či seriálové monogamie. Typickým příkladem jsou svazky u některých polynézských společenství, kde muž a žena zůstávají spolu v zájmu výchovy dítěte v průměru asi sedm let, poté se obvykle rozcházejí a tím se otevírají novým možným genetickým kombinacím. Za seriálovou monogamii lze však považovat i náš – už někdy dokonce ve společnosti převažující – model několika po sobě jdoucích manželství. Kromě toho musíme rozlišovat monogamii sociální a sexuální, které se nemusejí vždy překrývat.

Jak jsme již uvedli, většina lidských společenství praktikovala nebo dokonce dosud praktikuje polygamní modely soužití – šlo především o polygynii, kdy muž má několik manželek, a má přitom povinnost se o všechny postarat stejným způsobem (pokud jsou manželky sestry, jde o tzv.sororální polygynii), nebo o polyandrii (která však není pro člověka jako živočišní druh zřejmě vlastní a vyskytuje se pouze v extrémních ekologických podmínkách). Výjimečně se setkáváme i se soužitím několika mužů a několika žen, tedy s polygynandrií.

Pravdě nejblíže je tedy asi názor evolučního psychologa Davida Busse (1998). Ten ve své teorii lidských sexuálních strategií překonává dichotomii názorových extrémů, tvrdících, že člověk se buď vyvinul pro dlouhodobé monogamní vztahy, anebo je druhem v podstatě sexuálně promiskuitním. Dle jeho závěru mají totiž lidé k dispozici kompletní repertoár rozmnožovacích strategií, zahrnující krátkodobé i dlouhodobé partnerské vztahy. Tyto strategie se pak aktivizují vždy v závislosti na kontextu a na situaci, a to podle toho, co bude z hlediska reprodukčního pro jedince to nejvýhodnější.

Autor: Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., PhDr. Laura Janáčková, CSc.

loading...

Komentáře