V naivním způsobu myšlení je svět vnímán pouze skrze oči a ve smyslovém aparátu v celé své barevné kráse. Již v sedmnáctém století rozlišovalo kritické myšlení tzv. primární a sekundární kvality, neboť věci sami neobsahují barvy, tóny, čichové, chuťové ani tepelné vjemy, ale naše vědomí se s jejich pomocí obohacuje, a obraz těles tím uceluje. Podle tohoto pojetí světa, není svět takový, jak jej vidíme, neboť teprve naše vědomí dotváří v rámci prostoru obraz světa, který jinak vnímáme jen v hrubých obrysech ( anglický filosof Locke).

Díky vztahu, jež k vnějšímu světu zaujímáme, nám vědomí předává obraz barevného, voňavého místa, plného zvuků, které prožíváme v celé jeho pestrosti. Ve skutečnosti takový svět vlastně vůbec neexistuje. Kant šel ve svých úvahách ještě dále než Locke a prokázal, že prostřednictvím vědomí, duše nebo subjektu poznání – nezáleží totiž na tom, jak tento fenomén nazveme – jsou vytvářeny pouze sekundární vlastnosti hmoty, ale také vlastnosti primární, jako je rozloha, forma, neproniknutelnost, tedy vše, co je možné vidět v prostoru a v čase jako jev, který podléhá fyzikálním zákonům. Pokud se ale na tyto jevy podíváme z transcendentního úhlu pohledu zjistíme, že vše je jen klamné zdání.

Vyjdeme-li z toho, že vědomí obsahuje tvořivou sílu, pak smrt může být považována buď za konec možnosti tvořit anebo za změnu v procesu tvoření. Pokud by šlo o změnu v procesu tvoření, která by se mohla týkat nového a jiného světa, musíme o ní získat zkušenosti. Může však jít také o zkušenosti nového vědomí, neboť běžnému vědomí by zůstal této jiný, nový svět utajen. Naše smysly do něho nemohou proniknout, ani kdyby nebyl od našeho světa prostorově oddělen.

Iva Hédlová podle Quido Hubera – ÁKÁŠA – DUCHIOVNÍ KRONIKA SVĚTA, vydala Eugenika, Slovenská republika – www.eugenika.sk

Komentáře